Prvenství a unikáty středoevropského města
Neobyčejné Brno
Kniha Jaroslava Štěpaníka „Neobyčejné Brno“, která vyšla v brněnském nakladatelství Littera, přibližuje jihomoravskou metropoli jako místo pozoruhodných unikátů a prvenství. Autora jsme požádali o odpovědi na několik otázek.
Jak tě napadlo napsat knihu o brněnských prvenstvích? A proč ten název Neobyčejné Brno?
Brno je městem, které na první pohled výrazně neupoutá například koncentrací historických staveb jako třeba Praha nebo Olomouc. Na první pohled může zkrátka působit jako jedno z řady jiných: obyčejné středoevropské město. Kdo se dívá pozorněji, spatří město s bohatou a slavnou historií, s množstvím primátů a unikátů v kontextu českých zemí, středoevropského prostoru, nejednou ale i v rámci Evropy či světa. Brno může překvapit i své obyvatele množstvím událostí a objevů, kterými se dostalo do popředí dění. Před delším časem jsem začal shromažďovat informace z množství novinových a časopiseckých článků. Data o prvenstvích a unikátech lze nalézt samozřejmě v řadě brunensií včetně vydaných dějin města a v elektronické encyklopedii. Dosud však nebyla vydána knížka, která by představila souhrn primátů a jedinečnosti v uceleném souboru. Jejich rozsah i dosah dává Brnu punc města vskutku neobyčejného.
Kniha zachycuje období od prehistorie do dneška. Nešlo spíš o úkol pro historika?
Mohlo by být úkolem pro celou skupinu historiků specializovaných na jednotlivá historická údobí a na různé oblasti lidského konání: techniku, architekturu, sport, umění atd. Vzniklo by dílo rozsáhlejší i fundovanější, směřující k vybranějšímu okruhu čtenářů. Nepsal jsem knihu odbornou, historiografickou, ani encyklopedickou. Nešlo mi ani o shromažďování suchých dat a faktů, tvorbu nějaké obdoby knih rekordů. Snažil jsem se, aby text byl čtivý, oslovil Brňany, kteří mají rádi své město, ale i návštěvníky Brna. Toho, kdo se chce dozvědět více a fundovaněji, může knížka podnítit k vyhledání pramenů, odborných textů a profilovaných studií. Budu rád, když čtenáře zaujme a třeba i prostřednictvím těchto webových stránek pošle vlastní názory a připomínky.
Jak je kniha rozčleněna?
Celý text je rozdělen do okruhů: Svědkové dávných časů – Průmysl a podnikání – Doprava, spoje, informace – Věda a technika – Brněnská architektura – Umění a kultura – Sportovní sláva – Ve volném čase – Zdravotnictví a sociální péče – Školství, věda, výzkum. Rámcově je respektována časová posloupnost. Kniha se neomezuje na velká historická prvenství, představuje i současné objevy někdy menší závažnosti, které však představují Brno jako město současnosti a budoucnosti. Jde i o jakousi vizitku města, prezentaci toho, co v Brně máme, čím můžeme zaujmout, informací, kam město směřuje. Jistě se mi nepodařilo zachytit vše a pro odborníka budou informace z jeho oboru příliš popularizující, mnohé by jistě prohloubil, doplnil. Spíše ho mohou zaujmout stránky věnované oborům, ve kterých odborníkem není.
Zmínil jsi světová prvenství Brna. Opravdu taková máme?
S Brnem je spojena řada osobností světového významu. Nejznámějšími jsou Gregor Mendel, zakladatel oboru budoucnosti – genetiky, a Leoš Janáček, jeden z předních představitelů hudby 20. století, dnes ve světě asi nejuváděnější operní skladatel. Myslím, že jejich význam není v Brně dosud plně zhodnocen a zůstává ne zcela využitým kapitálem. Punc světovosti má vila Tugendhat. Prvenství je ale více. Loutka z pohřebiště šamana nalezená na Francouzské ulici na konci 19. století je světovým unikátem. V Brně roku 1872 se vůbec poprvé představila vzducholoď poháněná spalovacím motorem. Vznikla tu také první Kaplanova turbína, pojmenovaná podle vynálezce Viktora Kaplana. Ze sportu vzpomenu fotografku Hanu Zejdovou. Překonala víc než půl stovky světových rekordů v bezmotorovém létání, v roce 1997 jako první žena na světě překonala hranici tisíc kilometrů letu a jediná u nás je nositelkou nejvyššího světového plachtařského ocenění, Lindethalovy medaile.
Bylo některé historické období pro Brno zvlášť příznivé, jedinečné?
Města, jako lidé a vše na světě, mají období růstu, vrcholů, stagnace, pádů. Velkou událostí byla úspěšná obrana proti švédské přesile, která stvrdila postavení Brna jako hlavního města Země. Podle mého názoru prožívalo Brno jakýsi zlatý věk ve století devatenáctém. Soužití Čechů, Němců a Židů přinášelo s narůstajícím nacionalismem problémy, ale také dobré plody. Brno bylo rakouským Manchesterem, pak i centrem strojírenství a žila v něm plejáda mezinárodně významných osobností. Další rozmach přineslo období první Československé republiky. Přičleněním okolních obcí vzniklo tzv. Velké Brno. „Druhé“ město státu, hlavní město Moravskoslezské země se dynamicky a všestranně rozvíjelo. Připomeňme alespoň architekturu, kulturu, umění. Vrcholem byla jedinečná Výstava soudobé kultury v roce 1928. A jako novináři nemůžeme opomenout slavné brněnské Lidovky.
A Brno dnes?
Nemyslím, že by město vysloveně stagnovalo, je však faktem, že s nástupem komunismu a se zrušením zemského zřízení ztratilo na původním postavení a je tím citelně poznamenáno. To se nezměnilo ani po roce 1989. Brno ztratilo také pozici významného průmyslového centra. Dnes je střediskem nejvyšších právních institucí, vysokých škol, vědy a výzkumu. Na tom dnešní Brno staví, ve vědě a výzkumu se může chlubit dobrými výsledky i příslibem do budoucna, ojedinělé v tomto ohledu však není. Je rozhodně pozitivní, a pro Brňany dobrou vizitkou, že město i za současných podmínek roste a vyvíjí se, mnohé se podařilo. Mně osobně se však zdá, že menší města jako by zažívala větší rozvoj. Velké projekty zůstávají v Brně někdy na papíře a zásluhu na tom mají sami Brňané. Nejkřiklavějším příkladem je osud brněnského nádraží, bez kterého stagnuje celý rozvoj velké oblasti, která městu dobrou vizitku rozhodně nedělá.
Rozmlouval: Jaroslav BOBEK
PhDr. Jaroslav Štěpaník
začínal v dělnické profesi (1956–1962), při které vystudoval střední školu. Absolvent jednooborové psychologie (1967) a pedagogiky v kombinaci s OV distančně (1990). Pracoval jako psycholog (od 1966), redaktor Svobodného slova (od 1988), vysokoškolský učitel, lektor a trenér praktických psychologických dovedností (od 1990). Redaktor KAMu (od 2003). V současnosti pokračuje publicistické činnosti, externě vyučuje psychologii na MU. Je místopředsedou regionální rady Syndikátu novinářů Jihomoravského kraje a členem Řídícího výboru Syndikátu novinářů ČR.
Ukázka z knížky NEOBYČEJNÉ BRNO:
To zvláštní slovo šalina
V Brně se od pradávna tramvajím říká šaliny. Pro přespolní záhadné slovo je trvalkou slovníku brněnského hantecu. Do doby, než jsem obdržel výklad povolaných, jsem po genezi šaliny dlouho marně pátral. Věděl jsem, že brněnský slang vznikal zvláštním propojením češtiny s němčinou, při kterém oba jazyky dostávaly pěkně zabrat. Příčina vzniku hantýrky byla v podstatě pragmatická i chvályhodná. V místě, kde část obyvatel hovořila německy a část česky, bylo třeba dorozumět se. Češi, přicházející za prací z venkova, překonávali bariéru vkládáním německých slůvek a rčení do mateřštiny. Vznikaly podivuhodné novotvary, zkomoleniny a sentence typu: „hauzmajstrová klepe tépich na ganku“. „Hantec“ devatenáctého století a prvé půle století dvacátého sloužil vlastně jakési základní potřebě verbálního dorozumění.
Rozevřel jsem německo-český slovník a dal jsem se do hledání kandidátů majících na svědomí vznik šaliny. Adjektivum schal, jak jsem zjistil, znamená zvětralý, jalový, nechutný, fádní. Tak to ne. Když vyjely z Kényku plecháče, tak lezly lidem augle z kisny. Poslední tramvaje Královopolské strojírny z počátku padesátých let minulého století byly posledními dvounápravovými, s velmi moderní koncepcí, u nás asi první s dálkovým uzavíráním dveří. Končila éra krásného a nebezpečného naskakování a vyskakování za jízdy i lidských hroznů visících z plošin vozů jízdou z haklu (z práce) na prýgl (přehradu). Každé borec, keré trochu kóme, ví, že jet šalinó není fádní, co tam profrčí za hlášky je festmakačka na bednu, co ani Čedok luftováním za hranice všedních dní nenahrne.
Dalším blízkým slovem byl der Shalgenst, tj. chovný, přípustný hřebec čili pušťák. Toho jsem hned opustil, i když člověk neví, při nočních jízdách se děje všelicos. Der Schalk – čtverák, šibal by se mohl vázat k situacím, kdy to má jet a nejede. Nejbližší šalině mi připadlo sloveso schalen – zníti, hlaholiti. – To byl ten krásný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud, a do ulic vyjely první vozy městských elektrických drah. Zvuk svátečně nazdobených schaftrischelektrisch shromážděným zástupům v uších zněl a hlaholil, v pouhém podkresu bylo slyšet zvony kostelů a obyvatelstvo jásalo jako by šalinó dorazil sám císař pán.
Bylo to tak: lid si „elektrische Linie“ zkrátil na šalinu. Nejspíš hned v roce 1900, kdy Gesselschaft der Brünner elektrischen Strassenbahnen vypustila šaliny na trať. Brno je tak jediným městem na světě, kde mají šaliny a šalinkarty.
Ještě před převratem roku 1989 dorazí Brňák do Prahy a na Příkopech ve výkladní skříni vidí cizokrajné nálepky eurocards, visacards etc. Vejde do krámu.
„Máte eurokartu?“ ptá se pěkná plavovláska.
„Mám šalinkartu“.
Slečna na chvíli znejistí, když na ni ale zákazník vytasí svou kartu, opovržlivě ohrne ret.
„Tak to frčí v Práglu, samá skrčka“, meldoval borec ve štatlu v sejšn u kríglu. „Šalinkartu nekómó. eurokartu ale majó cvakló na špíglu. – Jo, a sifónu říkajó sodovka, sodofkoflašku ale kámo nezmerčíš ani za tvrdý lupeny.“
„Brněnské hantec“ se dnes drží a rozvíjí především díky poměrně početné skupině fandů a pěstitelů. V podstatě je ale něčím jiným, než ten z dob vzniku šaliny. Tehdy představoval jistou pomoc v dorozumění, dnes je spíš jakýmsi skupinově pěstěným městským jazykovým „folklórem“. V Brně se dnes výjimečně setkáme s dříve rozšířenými koncovkami typu „voni to vijó, chcó, majó“. Větší výdrž má příslovečný „echt“ brněnský přízvuk. V Brně se však dnes možná hovoří spisovněji než na mnoha jiných místech republiky. To zvláštní slovo šalina však přetrvalo čas i dobové inovace hantecu typu sputnik, brus, šmirgl a žije dál.
