Nejen vítr se vrací

    Seno se nekosí, ale suší, kosí se tráva – tak reaguje Zdeněk Gába v rozhovoru s tazatelem Antonínem Hošťálkem v knížce Vítr se vrací, kterou nedávno vydalo o. s. Moravskoslezský kruh v tradičně sličné úpravě svého dvorního grafika Borise Myslivečka. Citovaný Gábův postřeh je reakcí na citát z rozhovoru dvou ruských světců z Puškinovy doby, v němž přišla řeč i na to, že jeden z nich „kosíval seno, poblíž své poustevničky“ (s. 6). A je to postřeh příznačný pro Zdeňka Gábu, muže několika profesí, hlavně geologa, vlastivědce, prozaika a básníka. Přesnost pohledu a jazykového vyjadřování jmenovaný uplatňuje stejně ve vědě jako v literatuře.

    Výstižnou charakteristiku Hošťálkovy knížky už na stránkách této mediální domény přinesl Bohumil Hlaváček. Věnujme se proto jen tomu, co v knižním rozhovoru uvedl Zdeněk Gába o literatuře.

    Vrstevníci třiasedmdesátiletého tázaného a dvaašedesátiletého tazatele znají titul Vítr se vrací z dobové povinné četby – z českého překladu Kroniky Petra Jilemnického. Ale je dobře, že předmětný rozhovor tento titul do české literatury vrací. A nejen proto, že vracející se vítr je varováním pro dnešní „solidární boháče“, že (slovy Z. Gáby) „nebudou mít věčně tlapu moci a peněz na věcech této země“ (s. 69).

    Nahlédnutím do jmenného rejstříku zjistíme, že nejfrekventovanějšími jmény v knize jsou básníci Jiří Kuběna, K. H. Mácha, Jakub Deml a Otokar Březina, brněnský filozof Josef Šafařík a také jeden ze zmíněných ruských světců – Mikuláš Motovilov. Ruské literatuře vůbec věnují autoři velkou pozornost, a to nejen velkým klasikům 19. století, ale i „selským básníkům“ Sergeji Klyčkovovi a Sergeji Jeseninovi, jehož „hledání Sněguročky“, tedy ideální ženy, vnímá Gába i jako své bytostné téma. Mladší čtenáře asi překvapí, že Gába vyzdvihuje i Makarenkovy Vlajky na věžích a zrovna tak z německé literatury knihu Hanse Fallady Občánku, a co teď?.

    Ti, kdo znají sbírku Lítost (1999, Vetus via) a knihu básní a próz Dlažební kostky (2011, Kniha Zlín) šumperského autora, této „snad nejsvéráznější, nejméně doceněné, a přece – vším právem – dávno potajmu legendární, postavy moravské slovesnosti“ (jak napsal Jiří Kuběna), vědí, že Gába rozvíjí literární tradici sušilovské, florianovské a demlovské katolické Moravy. A ti, kdo jeho dílo dosud neznají, si to mohou domyslet z výčtu nejfrekventovanějších jmen z rejstříku knihy, neřkuli z její četby. K nejčastěji zmíněným tu samozřejmě patří i jména tří Francouzů: Léon Bloy, Paul Claudel a zejména Henri Pourrat, jehož Kašpar z hor je podle Gáby „jedna z nejlepších prozaických knih všech dob“ (str. 24).

    Gábovy pronikavé a přesné soudy o literatuře (pravda, nikoli té nejnovější) jsou, stejně jako svědectví o typickém osudu českého spisovatele za totality, zajímavé a přínosné pro každého čtenáře. A je zásluhou Antonína Hošťálka, že Zdeňka Gábu v tomto rozhovoru dobře podněcoval.

MICHAL ŽÁK