Televizní koutek

Od apríla na stojáka aneb Nejasné a nespolehlivé

    Troufám si tvrdit, že i pro veřejnoprávní televizi platí, že nové koště mete (někdy dobře, někdy hůře) tak, aby (alespoň zpočátku) metlo viditelněji, než metlo koště předchozí. Tak i v České televizi došlo poměrně nedávno k výměně generálních ředitelů, není tedy divu, že následně došlo k výměně některých vedoucích, případně dalších pracovníků. Nezůstalo ovšem jen u personálních změn, jak už tomu v případě výměny šéfa bývá. Ruku v ruce s tím začaly televizní tamtamy vybubnovávat zprávy o tom, že dojde k dalším − samozřejmě že modernizujícím − změnám, přičemž k těm nejvýraznějším prý dojde v hlavní zpravodajské relaci − a to jak v obsazení na místech moderátorů, tak i v oblastech televizní grafiky apod. Došlo k tomu na apríla − tedy 1. dubna 2012. A mnozí diváci to jako televizní apríl mohli brát: chudáci moderátoři stáli jak flinty v jakémsi virtuálně ozvláštněném prostoru a připomínali návštěvníky pouličního bistra, kteří se zastavili na panáka na stojáka, obsah zpráv mnohým divákům často unikal, neboť jejich pozornost odváděly zcela jiné věci, takže i jakési motto relace, které moderátoři vypouštěli z úst téměř jako komiksovou bublinu („Jasné a spolehlivé!“) se zdálo být spíše kontraproduktivní, o zvláštní celkové koncepci (studiová prezentace je snaživě podpíraná reportážními vstupy) ani nemluvě − stejně jako o nových znělkách, které leckomu připadají nevýstižné, ba zbytečné − i vzhledem k vynaloženým finančním prostředkům. To se týká i loga: instituce, které je mají, by si spíše měly zakládat na jejich tradici a při změně postupovat hodně obezřetně.

    Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík v rubrice Lidových novin Poslední slovo dne 15. května 2012 mimo jiné napsal: „Televizní zprávy poslouchám, ale na obrazovku nemůžu hledět. Dneska všecko, co udělají noví lidé, je hloupé: nedovedou nový obsah, dělají nové znělky. Teď zavedli nový žánr: jakési nezřetelné pozadí a před ním úřední figury pověřené oznámit nám vestoje cosi. Odhumanizovaně. Řekli jsme si, že oni nemají co hlásit. Nic zajímavého a důležitého se neděje, nebo to k nim samo nedojde a oni si to nedovedou najít…?“ To je řečeno vpravdě výstižně. Snad jen bych si dovolil dodat, že ono se stále něco − i důležitého − děje, ba že to ony úřední figury vědí a pokoušejí se to sdělit, jenže forma přebíjí obsah a i důležité informace se rozpliznou, rozostří a stanou se málo přehlednými.

    Námitka, že snad každá nová věc se zpočátku těžko prosazuje a lidé si na ni musí zvyknout, což vyžaduje určitý čas, je dozajista legitimní: druhá věc je, že když už se změny uskuteční, nelze je hned zrušit, i kdyby byly silně kritizovány, protože by tvůrci přiznali pochybení a vystavili se nebezpečí výtky vyhozených peněz, nehledě na to, že přinejmenším ve skrytu duše doufají, že jim budoucnost třeba dá zapravdu. Nu uvidíme. Ostatně − vyjádřeno paráfrází klasika: komu se tento způsob zpráv zdá být poněkud nešťastný, může sledovat zpravodajské relace jiných stanic. Pokud by takových diváků bylo hodně, pak ovšem by to bylo poněkud nešťastné pro veřejnoprávní televizi. (art)