Nechal orla letět svobodně
12.12.2013 11:10
Fond knih od autorů z okruhu brněnských novinářů utěšeně narůstá. Začátkem prosince 2013 se na pultech knihkupectví objevilo dílo s názvem Poselství náčelníka Dana George, pod nímž jsou jako autoři podepsáni Náčelník Dan George (1899–1981) a Helmut Hirnschall, autor doslovu a kreseb ve stylu Zdeňka Buriana, jež knihu provázejí téměř na každé stránce. Z tiráže se dozvíme, že z anglického originálu, vydaného roku 2004 v Kanadě, knihu přeložila Blanka Ježková – což ovšem znamenalo předtím knihu osobně objevit a zakoupit práva na její vydání včetně Hirnschallových ilustrací. A to pro překladatelku ve světě dosud nezavedenou věru není jednoduché, zvláště jde-li (jako v tomto případě) o bestseller; přesněji řečeno o společné vydání dvou bestsellerů slavného indiánského „náčelníka, umělce, básníka, filozofa, obránce lidu Prvních národů a milujícího otce rozsáhlé rodiny“, jak se praví v životopisném úvodu Harietty Schlossbergové. Ušlechtilá tvář, která na nás hledí z obalu i mnoha kreseb v knize, nám připomene, že autora známe hlavně jako filmového otce Dustina Hoffmana ze slavného Pennova filmu Malý velký muž a ovšemže i z dalších filmů.
Bestsellery jsou v zásadě dvojího druhu: jedny křiklavé, z nichž senzačnost prýští na všechny strany, a druhé tiché, jakoby z jiného světa; ty dlouho sedávají v koutě, ale až si jich svět všimne, stojí to za to. Tento „indiánský“ je přímo prototypem těch druhých. Tvoří ho knihy Mé srdce stoupá k výšinám a Můj duch stoupá k výšinám. V obou se střídají básně s poetickými prózami, ale rozdíl mezi nimi je vlastně jen v délce řádků, protože všechny texty vyjadřují totéž: lásku k vlastnímu lidu, který nyní balancuje na hraně mezi svým tradičním a naopak vnucovaným bělošským způsobem života, lásku k dětem i všem tvorům, kteří člověka obklopují, a vůbec ke svobodnému životu uprostřed mnohotvárné přírody, již moderní civilizace stále víc ničí. To vše obsahuje slavný projev Žalozpěv pro Konfederaci, který Dan George pronesl ke stému výročí Kanadské konfederace ve Vancouveru roku 1967, a další jeho působivé texty, např. Slova pro děti mých dětí, Jsem severoamerický indián, Tisíce let jsem hovořil jazykem své země, Pohlédni do tváře mého lidu, Má tvář je Země či básně oslovující bratry ze živočišné říše – Nechal jsem orla letět svobodně?, Modlitba pro medvěda, mého bratra, Vlčí obřad a jiné. V druhé knize se přidávají tóny zklamání, rezignace, smíření se světem a čekání na smrt, ale důrazněji opět víra v děti, které představují trvalou naději do budoucna. Závěrečná báseň Ještě jedenkrát je pak skutečnou oslavou života, přírody a Země.
Je pravda, že tradice dobrodružných románů a filmů v nás zrovna nevypěstovala představu indiána jako tvůrce psané poezie a prózy. Tato představa se těžko slučuje s původními obyvateli Severní Ameriky, kteří neznali kolo ani kamenné stavby, ovšem žili v dokonalé symbióze s přírodou, byli její přirozenou součástí. To, že ji vnímali srdcem, dalo vyrůst jejich nevšední obraznosti. Poválečné generace už sice zapomněly na to, co nám Čechům objevil Josef Václav Sládek v Amerických obrázcích, respektive ve výboru básní Na hrobech indiánských, a v překladu Longfellowovy Písně o Hiawathě, a pozapomněly na to, co nám před třiceti pěti lety připomněl Ladislav Novák svým výborem indiánské poezie Zrození duhy. Buďme tedy vděčni Blance Ježkové (a nakladatelství KLIKA Věry Noskové), že nám vrací představu o tom, jak vypadá současná poezie předního představitele původních severoamerických obyvatel, jichž 58 milionů zahynulo v boji za svobodu a důstojnost lidského ducha. Překladatelka připsala tuto knihu jejich poctě a úctě k 350 tisícům z nich, kteří přežili do dnešních dnů.
MICHAL ŽÁK
