Moravské zemské muzeum připravilo výstavní projekt k 1150. výročí příchodu byzantské misie na Velkou Moravu

Nahé jsou všechny národy bez knih aneb Příběh Cyrila a Metoděje

21.04.2013 17:10

    Letos uplyne 1150 let od příchodu cyrilometodějské misie na Velkou Moravu. K tomuto výročí je v České republice připravena řada akcí − na slavnost konanou ve Velehradě v den státního svátku 5. července letos možná přijde i papež František, jemuž v Římě odevzdal hned po letošním konkláve pozvání kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka.

    Jednou z nejvýznamnějších akcí je vskutku pozoruhodný výstavní projekt připravený Moravským zemským muzeem ve spolupráci se Slovanským ústavem Akademie věd ČR. K vidění je v Paláci šlechtičen v Brně až do konce září letošního roku. Sestává ze čtyř tematických celků: část Cyril a Metoděj. Doba, život, dílo nabízí archeologicko-historický pohled; reflexím cyrilometodějských tradic v umělecké tvorbě je věnován oddíl Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře; v etnografické expozici nalezneme Ohlas cyrilometodějské tradice v lidové kultuře; Z Velké Moravy do nepaměti a zpět je autorská výstava fotografií Petra Francána pořízených v místech spjatých s misií věrozvěstů.

Cyril a Metoděj. Doba, život, dílo

    V rozsáhlé archeologicko-historické expozici vyprávějí tvůrci výstavy poutavý příběh cyrilometodějské misie, příběh, který je ovšem zasazen do historického kontextu událostí, které misii předcházely, i těch, které po ní následovaly. V samostatné části je možné zhlédnout půlhodinový dokumentární film Kronika Velké Moravy, natočený Brněnskou soukromou televizí pro Krajský úřad Jihomoravského kraje (scénář: J. Mervart, odborná spolupráce: L. Galuška, producent: A. Friedmannová, kamera: H. Štangl, režie: V. Štursa), který vypráví o dějích na Velké Moravě od příchodu Slovanů až po zánik Velkomoravské říše.

    Přitom ještě před zhruba půl stoletím by téměř nebylo co vyprávět. Od té doby však archeologové a historici vytvořili působivý obraz života velkomoravských předků, i když písemné prameny potřebné údaje spíše naznačují, než určují. Vnímavý divák si historické děje může sám složit do pestré mozaiky, vytvářené mnoha archeologickými nálezy, modely zejména sakrálních staveb, obrazovou dokumentací, doprovodnými texty i písemnými památkami, a vytvořit si tak vlastně svůj vlastní příběh Říše velkomoravské.

    A jaký je to vlastně příběh? Zhruba následující:

    Éra Velké Moravy – prvního státního útvaru západních Slovanů − patří k významným obdobím středoevropských dějin. Příběh byzantské či cyrilometodějské misie pak patří k nejvýznamnějším událostem dějin České a Slovenské republiky. 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu si připomínají nejen Češi, Moravané a Slováci, ale celá kulturní Evropa − nejen proto, že někdejší věrozvěsty a dnešní světce prohlásil papež Jan Pavel II. právě v éře rozšiřování Evropské unie za spolupatrony Evropy, ale hlavně z toho důvodu, že na první státní útvar západních Slovanů navazovali jeho nástupci – český, uherský a polský stát, takže následníkem Velké Moravy byla vlastně celá střední Evropa...

    „... a od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény, kde se usadili, na kterém místě. Jako přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané...“ Slova dávného letopisce Nestora připomínají příchod slovanských kmenů do středoevropského prostoru a jejich následné rozdělení. Nejstarší uvedení Moravanů tímto názvem se však objevuje dávno před Nestorem − v roce 822, kdy Ludvík Pobožný svolal říšské shromáždění do Frankfurtu nad Mohanem. (Připomeňme, že termín Velká Morava − Megalé Morabía − poprvé použil v 10. století ve svém spisku byzantský císař Konstantin Porfyrogennétos, a to vedle termínu Morava bez přívlastku: zdá se, že jméno Morava označovalo vlastní říší Mojmírovců, zatímco termín Velká Morava území obsazená expanzí.) Již předtím ovšem přicházely do střední Evropy křesťanské misie. První misionáři, pocházející z bavorské církevní provincie − hlavně ze Salcburku a Pasova, ale také z oblasti akvilejského patriarchátu, přinášeli překlady některých základních liturgických textů do Slovanům srozumitelné řeči a záhy se také pustili do stavby prvních zděných kostelů. Těmi byly kostel číslo 2 v Mikulčicích, kostel s křížovou dispozicí v Uherském Hradišti-Sadech a kostel v Modré u Velehradu, jehož podobu si dnes můžeme prohlédnout hned vedle místa původního objektu díky nedávno vystavěné replice.

    Po kostelích, stavěných na samém počátku 9. století, vznikla na hradisku Valy u Mikulčic rozměrná bazilika. Byla to největší a nejhonosnější sakrální stavba na celé Moravě, která byla později ještě rozšířena o nartex s funkcí školy a atrium. Stala se zřejmě kostelem bavorského archipresbytera. Už před polovinou 9. století totiž vznikl na Velké Moravě archipresbyteriát, církevní organizace, řízená pasovským biskupem. V té době také vznikly další kostely zejména ve Starém Městě, Mikulčicích či Břeclavi-Pohansku...

    Bylo by však omylem domnívat se, že ideje pohanství, vzývajícího své bůžky, už představovaly jen minulost. Představitelé církve je zčásti tolerovali, zčásti proti nim vystupovali a bojovali.

    Po Mojmíru I. byl v roce 846 na velkomoravský knížecí stolec dosazen z vůle panovníka Východofrancké říše, krále Ludvíka II. Němce, Mojmírův synovec Rostislav. Ten po několika letech začal proti vůli krále Franků prosazovat vlastní ambice: v roce 852 například poskytl azyl významnému franckému velmoži. V aktech mohučské synody je k tomu uvedeno, že uprchlík našel zastání u „národa Moravanů, křesťanství dosud drsného“ („rudis adhuc christianitas gentis Maraensium“).

    Rostislavova snaha o samostatnou politiku ovšem vyvolala nebezpečí častých střetnutí s východofranckými vojenskými výpravami, zvláště po vyhnání pasovského archipresbytera a bavorských kněží, kteří pochopitelně zcela nepokrytě stranili Rostislavovým nepřátelům. Rostislav se tak sice zbavil jakési „páté kolony“, ale tím i oslabil křesťanské společenství, což vyžadovalo zásadní řešení. Logicky se nejprve obrátil na římského papeže Mikuláše I. Ten se však nemohl postavit ani proti Ludvíku II., jenž mu poskytoval mocenskou oporu, ani proti vysokým představitelům bavorské církevní provincie, kteří Moravu až majetnicky zahrnovali do sféry svého vlivu. Když tedy žádosti knížete Rostislava o vyslání kněží-učitelů nevyhověla hlava římského univerza, obrátil se kníže na nejvyššího představitele Byzance – císaře Michala III. Byzanc v té době měla napjaté vztahy jak s papežem, tak s králem Ludvíkem, z politických důvodů se tedy rozhodli žádosti vyhovět. Císař i jeho patriarcha Fotios pak na Moravu vyslali učeného Konstantina (jenž v roce 869 přijal v římském klášteře jméno Cyril) a jeho bratra, právně vzdělaného Metoděje (to bylo jeho řeholní jméno, jak se jmenoval předtím, není známo, ale asi na „M“, poněvadž křestní a řeholní jména jedince začínala zpravidla stejně). Bratry doprovázeli jejich žáci (prameny uvádějí Angelaria, Klimenta, Nauma, Sávu) a další doprovod. Oba věrozvěsti pocházeli z řecké Soluně, tehdy druhého největšího města Byzantské říše, kde byl jejich otec Lev vysokým správním hodnostářem, přičemž manželka tohoto „zbožného a spravedlivého“ Řeka mohla být dokonce slovanského původu: v okolí Soluně totiž sídlily slovanské kmeny, které se v 6. a 7. století několikrát pokoušely Soluň dobýt, takže tu byla slovanská řeč dobře známa. Konstantin, narozený r. 827, byl nejmladší z jejich sedmi dětí, Metoděj přišel na svět někdy okolo roku 815. V roce 841 sice jejich otec zemřel, ale díky společenskému postavení se jim nabízela slibná kariéra. Nicméně po získání vyššího vzdělání se Metoděj zřekl své funkce správce jedné makedonské provincie a Konstantin odmítl i hodnost stratéga a zvolil výuku filozofie na univerzitě v Konstantinopoli, přičemž se ještě stačil střetnout s obrazoborci a obhájit proti nim uctívání svatých obrazů.

    Pro cestu na Velkou Moravu vytvořil Konstantin Filozof pro slovanskou řeč i odpovídající písmo − tzv. hlaholici (jež později posloužila při vzniku cyrilice). Hlaholicí bylo napsáno jedno z prvních staroslověnských děl, Proglas − předzpěv a obhajoba i oslava překladu čtyř evangelií: „Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných… Nahé jsou všechny národy bez knih…“

    Pro nový spisovný jazyk využil Filozof makedonský dialekt slovanského jazyka z okolí rodné Soluně, který ovšem lexikálně i syntakticky rozšířil a do něhož přeložil úryvky z evangelií předčítané při bohoslužbách.

    Byzantská misie dorazila na Velkou Moravu někdy ve druhé polovině roku 863. Cesta to byla náročná: z Konstantinopole zřejmě směřovala do Soluně a pak do dnešního albánského přístavu Drač, odkud se výprava mohla lodí přeplavit do Benátek, kde začínala Jantarová cesta, po níž bylo možné dojít až na Moravu. Mluvenou podobu představoval tedy tzv. jazyk staroslověnský, v moravském prostředí srozumitelný. Po příchodu na Moravu založil Konstantin církevní učiliště, které navštěvovali budoucí domácí klerici. Oba bratři pak přeložili do staroslověnštiny všechny nezbytné liturgické texty, přičemž do nich zapracovali některé původní vžité termíny pocházející z doby před jejich příchodem − zejména latinské a starohornoněmecké. Podle brněnského archeologa Luďka Galušky se usadili zřejmě v Mikulčicích u baziliky, kterou předtím musel opustit pasovský archipresbyter. Právě v jejím okolí se našel zlatý solidus Michala III., který cyrilometodějskou misii vyslal. Jenže už za rok po příchodu věrozvěstů byl kníže Rostislav v pevnosti Dowina (zřejmě Děvíně) obležen vojskem císaře Ludvíka a musel přijmout tvrdé mírové podmínky. Mezi ně podle Galušky pravděpodobně patřil i návrat bavorského duchovenstva, které by jistě vzneslo nárok na mikulčickou baziliku. V tom případě by bylo logické, že Konstantin s Metodějem by se odebrali do nového působiště, které představovala staroměstsko-uherskohradišťská sídelní aglomerace − zřejmě Veligrad. Z nálezů i pramenů totiž vyplývá, že v období 864−867 působila na Velké Moravě dvě křesťanská centra, jejichž soužití ale jistě nebylo bez problémů. Na byzantskou přítomnost v Uherském Hradišti-Sadech přitom ukazuje drobný závěsný olověný křížek, nalezený na místě jednoho ze srubů severně od kostela s nartexem. Na rubu křížku je rytina ukřižovaného Krista, na líci pak řecký nápis I(ESU)S CH(RISTO)S FOS ZOE NIKA (Ježíš Kristus Světlo Život Zvítězí).

    V roce 867 oba bratři svou moravskou misii ukončují; namísto zlata a stříbra, které jim chtěl Rostislav předat, požádali knížete o propuštění skoro tisíce zajatců a odebrali se do sídla blatenského knížete Kocela, syna Pribiny, jehož z Nitranska vyhnal už kníže Mojmír I. V Kocelově sídle Mosaburgu (na místě dnešního Zalaváru) na území bývalé římské provincie Panonie založili církevní školu. Po několika měsících pokračovali v cestě na jih, přičemž v Benátkách Konstantin dokázal nesprávnost názoru tzv. „trojjazyčníků“, jimž na výtku: „My však víme jenom o třech jazycích, jimiž se sluší slavit Boha v knihách: hebrejsky, řecky a latinsky!“, podle staroslověnské legendy Žitije Konstantina odpověděl: „Cožpak nepadá déšť od Boha stejně na všecky? Nebo nesvítí slunce rovněž na všecky, ani snad nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Tak jak to, že vy se nestydíte brát v úvahu jen tři jazyky, ale všem ostatním národům a kmenům přikazovat, aby byly slepé a hluché?“ A citacemi z Bible, kupříkladu z listu apoštola Pavla Korintským, „je zahanbil a opustil.“

    V Benátkách oba bratry zastihlo pozvání od římského papeže Mikuláše I., který však před jejich příchodem do Říma zemřel, takže je přijal nový papež Hadrián II. Při snaze o papežské schválení slovanské bohoslužby jim určitě pomohl i fakt, že do Říma přinesli (stejně jako na Velkou Moravu) ostatky svatého Klimenta, které našli v dnes ukrajinském Chersonu na poloostrově Krymu při své misijní cestě k Chazarům v letech 860−861. Hadrián II. nakonec slovanskou liturgii schválil. Konstantin bohužel v Římě onemocněl, v předtuše konce vstoupil do jednoho z řeckých klášterů a přijal jméno Cyril. Zemřel 14. února 869 ve věku 42 let. Metoděje, který neoslyšel bratrovu výzvu k pokračování v misijním poslání, Hadrián jmenoval papežským legátem pro slovanské země a vybavil ho listem pro Rostislava, Svatopluka a Kocela, v němž ho pro území těchto knížat potvrdil za právoplatného arcibiskupa. Proti jmenování Metoděje panonským arcibiskupem však silně protestovali bavorští biskupové, navíc Svatopluk se vzepřel svému strýci Rostislavovi, jehož zajal a vydal nepřátelům. Sám Svatopluk však byl později obviněn ze zrady a stálo ho hodně úsilí a přetvářky, než se dostal zpátky k vládě.

    Zajat nepřáteli byl i Metoděj, jehož z dvouapůlletého věznění ve Švábsku nakázal propustit až papež Jan VIII. Metoděj pak odešel ke Kocelovi, ale v roce 873 se vrátil na Velkou Moravu, kde mu staronový vládce Svatopluk předal do správy „všechny kostely i s kleriky na všech hradech“. Velmoži však těžko přijímali církevní předpisy, odsuzující například tehdy poměrně běžně praktikované mnohoženství. I proto se v praxi neméně těžko prosazovaly Metodějovy zákoníky Zákon sjudnyj judem a Nomokánon. Absolutního postavení dosáhl Metoděj v roce 880, kdy se z rozhodnutí papeže Jana VIII. stal „nejsvětějším arcibiskupem moravské církve“, tedy metropolitou Velké Moravy. A vysílal misie do pohanských zemí. Pokřtil jak knížete polských Vislanů, tak i prvního historicky známého Přemyslovce – českého knížete Bořivoje.

    Přetrvávající rozpory mezi Metodějem a západními kleriky ukončila až Metodějova smrt. Zemřel 6. dubna „roku šest tisíc tři sta devadesát tři od stvoření světa“ − tedy roku 885. Kde byl pochován, víme podle legendy téměř detailně − „ve velkém chrámu moravském, po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky“, ale bohužel neznáme místo, kde se tak stalo: v úvahu připadá po Mikulčicích zejména sakrální areál v Uherském Hradišti-Sadech.

    Před návratem Metodějova odpůrce, biskupa Wichinga, na Velkou Moravu mohla být rakev přenesena na jiné místo, ale hrob také mohl být nepřáteli rozkotán a zničen.

    Kulturní odkaz cyrilometodějské misie však přetrval až do současnosti: v 9. století byly na Velké Moravě položeny základy celého slovanského písemnictví a dílo Cyrila a Metoděje našlo své pokračování zejména v Bulharsku a Chorvatsku.

Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře

    Bratrská dvojice Cyril a Metoděj položila základy slovanského písemnictví, které ovšem nevycházely jen z byzantských vlivů, ale i z kontaktů se západní vzdělaností. Přitom například jejich překlad evangelií dokládá jazykové znalosti a stylistické schopnosti věrozvěstů. Potvrzuje to kupříkladu Assemanův evangeliář, který tvoří 158 ilumovaných pergamenů s textem psaným hlaholicí. Rukopis je nazván jménem svého objevitele a originál je v současnosti uložen ve Vatikánské knihovně v Římě. I když se z doby velkomoravské vlastně žádné originální literární památky nedochovaly, známe řadu tehdejších děl z pozdějších opisů zejména jihoslovanské a východoslovanské provenience. Na výstavě v Brně si návštěvníci mohou prohlédnout třeba i Kyjevské listy, což je nejstarší dochovaný hlaholský rukopis, který vznikl na přelomu 9. a 10. století na Velké Moravě nebo v Čechách, a Pražské zlomky hlaholské − dva pergamenové listy s liturgickými texty východního obřadu, napsané v 11. století v Sázavském klášteře mnichem snad ruského původu. Přečíst si mohou i řádky ze zlomků charvátskohlaholského breviáře a žaltáře ze Slovanského (Emauzského) kláštera v Praze, které jsou staré téměř sedm století.

    Ve vitrínách jsou ovšem také novější díla, která byla cyrilometodějskou tradicí inspirována − například romány E. Štorcha, V. Martínka, A. Polácha, F. Neužila, H. Lisické…

    Připomenuta jsou i díla z dramatické a divadelní tvorby − například hry Václava Klimenta Klicpery, Josefa Václava Friče či Františka V. Jeřábka. Pozornost je tu věnována i inscenaci Svatopluk od Václava Martínka, kterou uvedlo roku 1918 Národní divadlo v Brně v režii Jiřího Mahena, stejně jako Wollmanovu třídílnému cyklu Velká Morava, který diváci mohli zhlédnout ve Svobodném divadle v Brně roku 1948 a jehož režisérem byl Jaroslav Novotný.

    Z hudebních ohlasů nás z panelů osloví díla barokního skladatele F. B. Contiho, P. Křížkovského, E. Suchoně a hlavně jedna z vrcholných duchovních kompozic 20. století, slavná Glagolská mše Leoše Janáčka, která poprvé zazněla 5. prosince 1927 na brněnském Stadionu a jejíž autograf a Janáčkův opis původně církevněslovanského textu na výstavě nechybějí.

Ohlas cyrilometodějské tradice v lidové kultuře

    V lidových obyčejích, ale i v lidové slovesnosti či ve výtvarné kultuře zejména moravského venkova je cyrilometodějská tradice zapsána opravdu hluboce. Na výstavě se očím návštěvníků nabízejí oltářní plastiky, malby na skle, dřevě i textilu, keramika, kříže, kancionály, ručně psané modlitby s vyobrazeními věrozvěstů, devocionálie (náboženské předměty), svaté obrázky, poutní tisky…

    Připomenuta je i slavná Národní pouť, která se konala ve Velehradu roku 1863, do atmosféry velehradských poutí z počátku 20. století se pak můžeme přenést prostřednictvím cyklu unikátních fotografií.

Z Velké Moravy do nepaměti a zpět

    Putování po řadě míst, jež jsou spojena s cyrilometodějskou misií, nabízí výstava fotografií Petra Francána, vedoucího laboratoře práce s médii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Nejde o systematické zachycení těchto míst, ale spíše o přiblížení jejich atmosféry − včetně duchovních a časových přesahů.

    I když jednotlivá zobrazovaná místa jsou od sebe vzdálena i tisíce kilometrů, přesto je zřejmá spojitost středoevropských lokalit s těmi, které se nacházejí na území s většinovým pravoslavím.

    A tak můžeme cestovat z Čech a Moravy na Slovensko, do Bulharska, Srbska, Makedonie, Černé Hory, stejně jako do Albánie či Rumunska.

    Je potěšující, že i tímto způsobem se potvrzuje prostoupení historie a dneška.

    Je potěšitelné, že cyrilometodějská tradice je stále živá.

JAN MERVART

----o----

Obrazová příloha

 

Vlevo: Hrobová výbava velmože z hrobu v Mikulčicích, 9. století. – Vpravo: Model rotundy.

 

Byzantský křížek z Uherského Hradiště-Sadů (vlevo líc, vpravo rub).

 

Vlevo: Cyril a Metoděj, dřevo, polychromie, 18. století (Regionální muzeum v Mikulově). – Vpravo: Literární reflexe cyrilometodějské tradice.

 

Výřez fresky z dolní části římské baziliky sv. Klimenta (zleva Konstantin, Hadrián II., Metoděj), 11. století.

 

Z výstavy Cyril a Metoděj v MZM Brno (uprostřed model sakrálního areálu v Uherském Hradišti-Sadech).

Foto: S. Doleželová (2), P. Michl (3) a archiv MZM (3)

 

Rozhovor J. Mervarta s archeologem doc. PhDr. Luďkem Galuškou, CSc., o výstavě "Cyril a Metoděj − Doba, život, dílo" najdete zde.