Mošův Ráj – od Danteho ke střetu civilizací

    Kouzlem nechtěného se přihodilo, že v Městském divadle Brno dávají souběžně dva tituly obsahující slovo Ráj. Ten první, mající premiéru v sobotu 8. února, je Ráj bez přívlastku, ten druhý, v premiéře uvedený v sobotu 15. února, je rovnou Ztracený ráj. Obě inscenace spolu nijak nesouvisí, každá má jiného režiséra, jiný původ i jinou scénu. Ten druhý „ráj“ uvidím až později, nyní o Ráji, který dávají na Hudební scéně.

    Zkušení matadoři muzikálu Zdenek Merta a Stanislav Moša vytvořili poslední opus trilogie volně inspirované Božskou komedií Dante Alighieriho. Začali v roce 2008 uvedením titulu Peklo, v roce 2013 následoval Očistec a název podle slavné předlohy zachovali i v posledním dílu, tedy Peklo. Jak uvádí dramaturgyně Klára Latzková, tentokrát byl Dante „skutečně pouze inspiračním zdrojem fantasy muzikálu“. Zatímco v původním Ráji provází Danteho krásná Beatrice a celý text je zaměřen spíše k teologické podstatě světa, autor současného Ráje, ředitel divadla Stanislav Moša, diváka zavádí do budoucnosti – která nastává až po globální katastrofě. Hrdinové se ocitají v internačním táboře a po útrapách jsou osvobozeni od utlačující (nějaké cizí nepřátelské) civilizace, která připomíná nacismus. Umělá bytost užije sousloví „konečné řešení“ a podle toho se i chová.

    Po osvobození se obrací jeden hrdina ke druhému: „Říkali něco (utlačovatelé) než odešli?“ Odpověď: „Jo, říkali, ale nic, .... co bychom sami nevěděli.“ Otázka: „A to je co?“ Odpověď: „… že kdybychom nebyli blbí, mohli bychom si tu žít jako… jo, takhle to přesně řekl… jako v ráji.“ Měla to být v závěrečném momentě jakási katarze. Uvědomění si, že jsme přece jen inteligentní lidé, kteří dovedou přemoci umělou inteligenci a potažmo nepřátele odkudkoli z vesmíru. Ale diváci, alespoň jsem to tak cítil, žádnou katarzi neprožili. Mám pocit, že tentokrát se obrovské úsilí autora Moši trochu minulo účinkem. Přitom zápletka není nezajímavá ani banální. Autora textu inspirovalo, když v roce 2017 v Itálii dirigoval orchestr známého tenora Andrea Bocelliho robot. A Moša k tomu v rozhovoru říká, že inspiračním zdrojem pro příběh Ráje mu byl hlavně smutek nad stavem našeho „prý“ civilizovaného světa. „Ačkoliv jsem ze všech stran ,přemlouván´, abych uznal strmý růst lidského společenství, děsí mě, kde se v tom všem pokroku ztrácí sám člověk,“ říká. A hlavní hrdina, klavírní virtuos, hned v úvodu na scéně pronáší: „Nenávidím počítače, ale miluju klavír.“ Vzápětí je konfrontován s faktem, že jeho koncert s orchestrem bude dirigovat robot. Je nepříjemně překvapen, odmítá, nakonec souhlasí, s robotem ale není vše ok…, na scéně velmi působivý moment... Moša vedle možného střetu s nepřátelskými mimozemšťany nastoluje myšlenku, že dorozumívacím prostředkem s nimi jednou bude hudba.

    Mošův a Mertův muzikál Ráj má nicméně vše, co divák očekává. Dobře napsanou hudbu interpretuje symfonický orchestr se saxofony, kytarou, baskytarou, klávesami, bicími, na premiéře řídil Dan Kalousek. Zaznívá řada pěkných písniček pro sólisty i sbor; na úrovni, jako vždy v tomto divadle, jsou pohybová čísla, tentokrát vytvořená choreografem Michalem Matějem. David Kachlíř (světelná režie) a Michal Hula (zvuková režie) se vyřádili při megavýbuchu a při scénách, kdy robot vysílá na podmaněné lidi výboje. V hlavní roli mladého klavíristy Rudena Fénixe si diváky získávají Lukáš Janota a Kristian Pekar, prvně jmenovaný účinkoval na premiéře. Oba dobře hrají na klavír, při jedné písni se sami doprovázejí. Janota vystudoval na konzervatoři klarinet a saxofon, klavír byl povinný ke všem nástrojům. Pekar hraje na piano od dětství. V Městském divadle Brno již zdomácnělý scénograf Christoph Weyers oživuje svoji jednoduchou scénu modře světélkujícími tyčemi, kterými pohybují příslušníci lidstvu nepřátelských mimozemských Modrých. Přínosem inscenace jsou videoprojekce rovněž osvědčeného mistra svého řemesla Petra Hlouška. S kostýmy se vypořádala s důkladností a invencí Andrea Kučerová. Herci a zpěváci všichni skvělí, role zestárlého virtuosa velmi sluší Ladislavu Kolářovi, líbí se Martin Bajer i Vojtěch Langášek v dětské roli zvané Malej (genitiv Maleje, nikoli Malého) a všechny ostatní děti. Do role vypravěčky, která vše uvádí a uzavírá, vtělily svůj charakteristický hlas a šarm Zora Jandová (na premiéře) i Ivana Vaňková. Dirigenta-robota označeného AM111 a následně zlou bytost v internačním táboře trhavými pohyby dobře vystihují Daniel Rymeš (premiéra) i Marco Salvadori. Další herce a zpěváky připomeňme již jen letmo, celý ansámbl patří k nejlepším minimálně v Evropě: Kristýna Daňhelová, Viktória Matušovová, Jan Mazák, Tomáš Sagher, Jakub Uličník, Dušan Vlček, Dušan Vitázek, Aleš Slanina, Markéta Sedláčková, Lucie Bergerová, Robert Jícha a další.

    Pánové Moša a Merta společně vytvořili ještě před svojí trilogií šest muzikálů, určitě překvapí ještě něčím dalším. Něčím, co možná více zapůsobí, protože imaginární nebezpečí z meziplanetárního prostoru nás nechává chladnými.  (tr)

Vlevo: Jedním z vrcholů inscenace je souboj tyčemi mezi Dušanem Vitázkem v roli Petra (vlevo) a Lukášem Janotou (klavírní virtuos). – Vpravo: Ke klavíru zasednou a zahrají také zestárlý virtuos Ladislav Kolář s klukem Malejem, tedy Vojtěchem Langáškem.
Foto: archiv Městského divadla Brno