Milíř rozvíjí mahenovský odkaz

16.02.2016 14:25

    Poučenější čtenář se jistě dovtípí, že nemáme nyní na mysli objekt tradiční výroby dřevěného uhlí, nýbrž takto „citátově“ pojmenovaný zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena. Ta byla ustavena ve výroční den spisovatelova narození v prosinci 1993 jako dobrovolné sdružení, které si vytklo za úkol věnovat se bližšímu poznávání autorova života i díla a (v součinnosti s dalšími brněnskými institucemi – Mahenovou knihovnou a Mahenovým památníkem jakožto jejím detašovaným pracovištěm, veřejnosti přístupným v jeho posledním bydlišti v Masarykově čtvrti) v současných podmínkách dále rozvíjet tento mnohostranný tvůrčí odkaz zejména v literatuře, divadle či knihovnictví a různými formami jej propagovat. Po odchodu zakladatelských osobností v čele s dlouholetým předsedou Ludvíkem Kunderou pestré aktivity Společnosti poněkud ochably a teprve se zvolením nové rady před čtyřmi roky se její činnost opět zřetelně oživila.

    První dekádu vycházel Milíř ve skromné podobě víceméně pravidelně. Poté nastala osmiletá pauza a posléze za redakce dvou univerzitních bohemistů, předsedy Společnosti Jiřího Poláčka a místopředsedy Ivana Němce, dostal (při roční periodicitě s nynějším nákladem 400 výtisků) novou editorskou koncepci a strukturu i zřetelně větší rozsah.

    Počátkem r. 2016 se s loňským vročením a tentokrát v oranžové obálce s mahenovskou portrétní kresbou od spisovatelova přítele Josefa Lady objevil Milíř v pořadí sedmnáctý. Poláčkův úvod Pohledy z rozhledny shrnuje rozličné připomínky Mahenova odkazu za poslední období (dominují v ní aktivity zmíněného Mahenova památníku) i neutěšenou finanční situaci „Společnosti“, která nenachází příliš pochopení u institucí Jihomoravského kraje. Poučená stať Moniky Kratochvílové Knihovník jako světlonoš rekapituluje vznik a rozvoj veřejné knihovny města Brna, v níž Mahen působil od r. 1921 jako její první, konkurzem vybraný pracovník a posléze ředitel; připomíná jeho rozsáhlou činnost publicistickou (několik inspirativních spisků) i organizační v celostátním měřítku (mj. první místopředseda Ústředního spolku československých knihovníků) a přibližuje podnětné, dodnes platné názory na poslání knihoven. Jiří Rambousek (jeho otec Stanislav, jihlavský knihovník, byl Mahenovým blízkým spolupracovníkem) ve druhé části studie Mahenův brněnský román a jeho kritici analyzuje prózu Nejlepší dobrodružství (1929). Dokládá, jak se autobiograficky laděná generační kronika, jejíž poměrně spletitý děj se odehrává v polovině dvacátých let, nesetkala hned u tehdejších posuzovatelů (A. Novák, K. Sezima, F. Kovárna, F. Götz, A. M. Píša, B. Fučík, B. Václavek aj.) s příznivým přijetím, a nadto ji poválečné kritické soudy (J. Hrabák, autor cenné monografie Š. Vlašín) hodnotily apriorně dogmatickým marxistickým metrem, respektujíce alespoň prozaikovu detailní znalost brněnského místopisu. Text končí úryvkem z Českého snáře Ludvíka Vaculíka, takže vedoucí Mahenova památníku Jana Černá mohla plynule navázat vzpomínkou na autorova vystoupení v tamním podkroví.

    Příspěvek Františka Všetičky Měsíc a liška aneb Hry s architektonikou dává do zajímavých komparativních souvislostí Mahenovu řidčeji vydávanou fantaskní prózu Měsíc (1920) a populárnější soubor dvanácti pohádek Co mi liška vyprávěla (1922). Ve třetím pokračování cyklu Krajiny Jiřího Mahena evokuje Jan Lacina očima znalého turisty a fotografa při srovnání krajiny spisovatelova mládí a dnešního změněného stavu s  dokumentární věcností i lyrickým zaujetím jeho rodnou Čáslav a její venkovské okolí, zejména osadu Kalabousek, odkud pocházel Mahenův strýc Václav Vančura. Další pravidelná rubrika Z dílny Jiřího Mahena obsahuje čtyři Poláčkem okomentované studentské dopisy, adresované počátkem 20. století vrstevnické přítelkyni Malvíně Smetánkové a dokreslující literátovo lidské, čtenářské a poetické zrání i nechuť k nastoupené učitelské profesi. Z téže doby pochází čtvero juvenilních básní v pravidelném verši, ovlivněných K. H. Máchou, A. Sovou a K. Hlaváčkem. Následuje osobně podložená ukázka Král David mezi kočkami z knížky šestice filmových libret Husa na provázku (1925) a další dvě Mahenovy básně z prvního ročníku Václavkova časopisu Index (1929). Mezi zbývajícími kratšími články najdeme např. vhodně vybranou pasáž z memoárů Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa (1982) o brněnských setkáních s Františkem Halasem nebo ohlédnutí Jany Červenkové za loni zesnulým Mahenovým synovcem, historikem, redaktorem, disidentským literátem a chartistou Jiřím Vančurou.

    Jak vidno, v případě Milíře rozhodně nejde o akademicky uzavřený, nýbrž populárně zaměřený čtivý tisk s obsažnými a zasvěcenými, avšak nenudícími příspěvky, doplněnými řadou výtvarných artefaktů (kresby a karikatury J. Lady, A. Hoffmeistera, J. Bidla nebo J. Krále, dřevoryt P. Kotíka), fotografií a dokumentárních materiálů. Pokud tento záslužný bulletin přivábí do Společnosti Jiřího Mahena nové individuální či kolektivní členy, budou srdečně vítáni.

VÍT ZÁVODSKÝ