Městské divadlo Brno uvedlo premiéru muzikálu „Grand hotel“

18.09.2020 12:10

    Lesk i skrývaná bída. Lidská setkání, naděje i deziluze, osudy a děje, jak se prolnuly v exkluzivním hotelovém prostředí.

    Jako jiné je místem stálého přicházení a odcházení. Nese jedno z častých a zvučných jmen: Grand Hotel. Místo děje Berlín, rok 1928. Doba naplněná vnitřním napětím, obavami, očekáváním. Berlín však žije naplno, v ten čas je městem nejsvobodomyslnějším, s nabídkou, z níž si každý vybere. Samozřejmě: dle vlastních možností, za své a na vlastní riziko.

    Tento hotel má vysoký standard a esprit, stejný dojem ovládne návštěvníka divadla ještě před zvednutím opony. Imponující je scéna (Jaroslav Milfajt). To není žádná tuctová noclehárna, téměř chrám, ve skvostných i přesně uměřených kulisách, v plné pohotovosti sloužit vzácným a významným hostům.

    Ti, s nimiž se návštěvník „elegantně excentrického muzikálu“ postupně seznamuje představení, jsou různorodou směsicí osudů i charakterů. Připomínají čekající na nádraží, nejistých, na který vlak přestoupit. Působivý lesk je často spíš jen třpytným svrchníkem. Někdo po takovém touží, jiný ho nedokáže odložit.

    Plukovník Otternschlag, vojenský lékař, se z „velké války“, vrátil s viditelným stigmatem. Vnímavý pozorovatel a skeptický glosátor, jakýsi spiritus místa, z něhož se nemůže vymanit. Pobyt v hotelu prodlužuje vždy o jeden další den.

    Baron Felix von Gaigern, dosud mladý, je z bezstarostných, kteří v souladu s atmosférou Berlína a motem doby, užívají příležitostí a života. Má potřebné přednosti, ještě víc dluhů, které nikdy nesplatí. Život je dnes, na zítřek nemyslí. Změní to snad setkání se stárnoucí primabalerínou Jelizavetou?

    Kolem mladičké Friedy se muži točí. Nejsou to filmoví, navíc nezištní producenti. Jak dopadne sen o Hollywoodu? Ona jen kufřík s psacím strojem v ruce, šaty, co má na sobě, a vlastní sen… Řediteli Preysingovi přislíbí služby, velmi přesahující běžnou agendu písařky. Co s ní bude dál, když později prozradí, že je „trochu těhotná“?

    Otto Kringelein, bezvýrazný, ošumělý, vážně nemocný muž, k tomu Žid, je nežádoucím hostem. Na nedlouhý pobyt v lesku hotelové nádhery si naspořil. Nakonec přece jen může zůstat. Co však od takového, co sem ani trochu nepatří, možno očekávat?

    Muzikál podle stejnojmenného filmu Vicki Baumové nabízí více postav s umnou spletí prolínajících se osudů a dějů z řad hostů i personálu v krátkém časovém rozmezí. V rychlém sledu událostí se střetávají iluze s realitou, city s nemožností naplnění, jedinec s vlastním životním určením a povahou.

    Všichni účinkující odvedli hodnotné výkony, tvořili kompaktní celek v intencích hry a režie. Zvlášť bych vyzvedl pěvecké i dramatické ztvárnění role primabaleríny v podání Markéty Sedláčkové. Její přednes Bonjour Amour byl strhující a sklidil nejsilnější z potlesků na otevřené scéně. Mnozí, jako já rádi viděli opět na scéně Pavlu Vitázkovou, rozsah role nebyl však takový, aby dal větší prostor postavu ochránkyně Jelizavety a její utajovaný cit plněji rozvinout. Marta Matějová (Frieda) upoutala i tanečním projevem. Kristian Pekar v postavě barona von Gaigern měl náročnou roli, kterou dokázal zdárně uchopit a přesvědčit. Ztvárněním zajímavé postavy Kringeleina zaujal Oldřich Smysl. Vtipem i pohybem budili pozornost Jimmy 1 a 2. (Patrik Földeši, Tomáš Smička). Až symbolicky v souladu s „posláním“ inscenace vyzněl dynamický i procítěný výstup tanečního páru (Barbora Remišová, Michal Matěj).

    Nechyběl ani skrytý, doutnající konflikt kontrastu světa přepychu a elegance s životem prostých zaměstnanců v hotelovém „suterénu“. Sbor těch z „podpalubí“ s řinčivým doprovodem náčiní a nádobí byl působivý. Zvoláním „Proč ti? Proč ne já? Prooooč?“ koncentroval pocity křivdy, nespravedlnosti i nenávisti: Silná, psychologicky zajímavá je scéna, v níž se ředitel Preysing v hraniční situaci ocitá pod vlivem „našeptávače“ Zinowitze, svádějícího k porušení zásad. Hutný text zpívaného textu s výstižným „všichni to tak dělají“ je sugestivní, úderný.

    „Hotel Grand“ v opožděné premiéře a několika představeních jí předcházející, nabídl to, co příznivec žánru žádá. Zhuštěnou podobou přiblížil osudy a peripetie rozmanitých osob a životních dějů, jak se v krátkém časovém rozmezí setkaly, propletly i střetly v dramatickém, tragickém, ale i šťastném vyvrcholení. Pochvala náleží aktérům na jevišti, orchestru s dirigentem Františkem Štěrbákem, celému realizačnímu týmu a režiséru Stanislavu Slovákovi. Role jsou alternovány a jistě bude přitahovat, zhlédnout v repríze ty, kteří v premiérovém představení neúčinkovali.

    A docela závěrem: velký sál v souladu s pokyny nebyl zcela naplněn Všichni diváci s rouškami, herci bez. Že jsem po pár minutách na roušku přes vlastní ústa a nos dočista zapomněl, je možná tím nejlepším indikátorem. Jinak ne zrovna příjemná rouška se tak projevila pozitivně, jako neobvyklý „test“ hodnocení představení a vtažení diváka do děje. Ti, co dosud neviděli, mohou otestovat při některé z repríz.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK