MdB – Mrtvé duše: úspěšný vstup do nové sezony
01.10.2014 20:35
Premiérou Mrtvých duší (20. 9. 2014) zahájil činoherní soubor novou sezonu 2014-2015.
Režisérka Hana Burešová, která zde pravidelně hostuje, připravila inscenaci podle známého Gogolova románu. Adaptaci zpracovala společně se Štěpánem Otčenáškem, současně dramaturgem. N. V. Gogol, satirik (ne náhodou první překlad románu je od Karla Havlíčka), byl břitkým kritikem poměrů v tehdejším Rusku, i bystrým pozorovatelem a znalcem „ruského povahopisu“. Současně však vlastencem, obdivovatelem Rusi a její velikosti. Jestliže jí a obyvatelům nastavoval nepříjemné zrcadlo, chtěl karikaturou postihnout špatné a odpudivé, snad i proto, aby tak apeloval k náhledu s vírou v nápravu. Gogol měl svou idealistickou vizi v plánu zamýšlené trilogie. Mrtvé duše měly být pouze overturou. Následovat měl obraz kladného hrdiny, ztvárnění velkého ruského charakteru odpovídajícího velikosti Ruska. Nepodařilo se. Část druhého dílu autor zničil, dál se nedostal. Rusové a Rusko (jako jiné národy) si mohou přičíst ledacos, co by mělo vyvolávat stud a zasluhuje nejen osten satiry. Jistě (jako jiní) nepostrádá ani to, co možno hodnotit pozitivně. Oslavy, adorace, patos (Rusům na rozdíl od nás mnohem bližší), sluší snad úvodníkům novin, literatuře příliš nesedí, málokdy působí autenticky a přesvědčivě. Gogol se o tom nejspíš při své marné snaze o oslavu ruské velikosti přesvědčil. Takové úsilí navíc neodpovídalo zaměření jeho literárního talentu.
H. Burešová uvádí na scénu příběh nákupčího mrtvých duší Čičikova v gogolovském duchu groteskní nadsázkou. Při hledání a nalézání prodejců se diváku představuje defilé figur a figurek až panoptikálních. Režisérce se podařilo sladit herecký soubor tak, že každá z postav vytváří osobitý, individuální obraz výrazných charakterových črt, při zachování společně stejné hladiny komické nadsázky. Žádný z herců svou roli „nepřepískne“. Nejde přitom o nároky výrazně či převážně verbální, důraz je kladen na souhru mluveného slova s pohybem, pantomimikou a mimikou. (Mimický projev, zvláště u ústřední postavy hraje důležitou úlohu, víc si zážitek vychutnali diváci v předních řadách.) Režijní pojetí podtrhly i „klaunovsky“ zabílené tváře, paruky, výrazné účesy a kostýmy. Michal Isteník byl jedinečný, jeho uchopení role mazaného nákupčího duší Čičikova bude možná, stejně jako inscenace, aspirovat na některé z každoročních divadelních ocenění. (Na takový odhad je arciť brzo, sezona teprve začíná.) Pochvalu zaslouží všichni herci, bez rozdílu, ústřední postavě absurdního příběhu výborně sekundovali. Povedeným ruským medvědem byl Zdeněk Junák, krásně dotěrně přátelským opilcem Petr Štěpán, s ženskou rolí si poradil i pěkně vyhrál Jan Mazák… vyjmenovat by bylo vlastně nutno všechny aktéry povedeného kusu. Herečky toho neměly tolik, o to více zaujaly pohybově ve vtipně řešených kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínové. Oživily a rozjasnily úvod druhé poloviny představení v kontrastu s monotónním, ovšem zábavným putováním dušíchtivého nákupčího, mapujícího současně živé dušičky místních celebrit. Hudba na „ruskou notu“ (Petr Hromádka) v rozmanitých podobách celkovou atmosféru vhodně dotvářela.
Jednoduchá scéna Tomáše Rusína byla režijně plně zhodnocena. Nápadité bylo využití opratí při posedu na prosté židličce dávající iluzi jízdy v kočáře taženém nepochybně ruskou trojkou. Při využití tak jednoduchých prostředků až sugestivně působil závod dvou spřežení tryskem se řítících proti hledišti. Plejádu setkání s různými, vždy nějak pokřivenými charaktery při všeobecném pokrytectví, vystřídal zvrat na plese, který přivodil opilý, jak jinak, nezvaný posel pravdy Nozdrev (P. Štěpán). Příznačná i trochu přízračná byla scéna konzumace vodky, kdy všichni významní místní s obavami meditují, kdože vlastně neznámý příchozí je, co vše se za jeho příchodem může skrývat. Hra začíná jistým prologem, končí závěrem, jakýmsi shrnutím, poselstvím. Z celé hry prosakuje víc než dost výrazných črt charakteristických pro Rusko a ruského člověka, které při našich historických zkušenostech ostře i citlivě vnímáme. Myslím, že bez závěrečných slov působících trochu proklamativně by se inscenace obešla. Ocenění zasluhuje naopak i to, že nepodlehla nabízející se „levné“ aktualizaci, ať již vycházející z vnitropolitického folklóru (velrybářství, nákupy mrtvých duší) či z aktuální mezinárodní situace.
Nutno dodat, že ledacos z ruských národních rysů pranýřovaných Gogolem nalezneme také u jiných národů, včetně našich českých a moravských duší a dušiček, ať ještě živých či již mrtvých. Mnohem víc je lidem bez ohledu na národnost společného, než toho výlučného pro jednu pospolitost.
Smějeme se s Gogolem nejen ruskému velikášství, ale i lidské malosti, pokrytectví, falši, pokleku před neznámým a domněle velkým. Smějeme se i sami sobě.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
Foto: J. a T. Kratochvilovi
