Malá recenze na pamětní desku

29.06.2014 15:25

    Jednu ze svých slavných malých recenzí věnoval Jan Skácel slávě. Smutnou historku, že byla až veselá, vyslechl od jednoho přítele. Ten měl předka slavného na celé ulici, půlce náměstí a pár domech k tomu. Sochař předkovi vymodeloval bustu, jak si přáli příbuzní slavného. Dílo se vyvedlo, bylo však jaksi příliš zlaté, chyběla mu patina, a busta bez patiny je jak sláva na pět minut. Umělec žije z invence, a tak měl hned řešení. Upevnil motouz kolem krku busty slavného předka a spustil ji kulatým otvorem do hlubin domečku na dvorečku. Domeček měl dveře s velkým a pečlivě vyříznutým srdíčkem. Proč srdce zrovna na takovém místě, nevím, stejně tak nevím, proč se těmto typům historických záchodků, říká suché. Po čtrnácti dnech pobytu v kadibudce se busta zelenala patinou, linul se však od ní nelibý puch, k slávě jaksi neladící.

    Jana Skácela jsem ponejprv osobně spatřil snad v půli šedesátých let při besedě s básníky v brněnském Domě umění. Seděl tam on, Oldřich Mikulášek, Karel Kapoun, snad Zdeněk Kriebel, už si přesně nepamatuji. Chvíli se nikdo k ničemu neměl, pak se nejistě ozval Skácel: – „no, jsem tu ten nejmladší, tak musím zahájit.“
Nejprve přečetl báseň o moudré radě princezny Čau. Nejspíš věděl, jako já jsem tušil, že adresátky na rady moudré princezny nedají:

        Avšak sedí-li před vámi mlčky
        jako ústřice před guvernérem
        (a tak nemotorně,
        že po ubruse leje čaj),

        usmějte se neskonale něžně.

        Jako na někoho,
        koho chcete učinit svým druhem
        na celý život.

    Jan Skácel měl černé husté obočí, když se zamračil, a mračil se poměrně často, vytvořilo mu houštinový předěl mezi čelem a očima, hranici mezi vjemem a myšlenkou.

    Stal se mi i zůstal tím, co a jakým způsobem uměl vyjádřit, básníkem nejbližším. Psal verše úsporné a hluboké, přesto srozumitelné. Psal také o víně, vícekrát jsem s ním a s jinými, kteří ho znali blíž a líp, seděl v kavárně Bellevue. U piva. To měl velice rád, verše o pivě však myslím nenapsal, alespoň o tom nevím. Křehké něžné verše se snad k bytelným půllitrům nehodí.

    Básník Jan Skácel, pokud se mu něco nezdálo či nelíbilo, dokázal být nepříjemný, až nerudný, z jeho hustého, temného porostu nad očima se mu pak blýskalo a sršely jiskry jak z leydenské láhve a to bez ohledu na to, zda zrovna měl či neměl pravdu. Jenže, co je to pravda, a ještě k tomu u piva… Básník je člověk jako jiný, jak léta jdou, dávno přestává být tím nejmladším, a taky nežije věčně.

    Dáma s kosou přišla k němu na návštěvu trochu předčasně. Doba nebyla velkému básníku nakloněna, nebydlel ve vilce, ale v poctivém činžovním domě kousek od Lužánek a nedaleko centra. Krátce po jeho smrti se doba překotně změnila, dalo by se říci: zvrátila v pantech. Bylo rozhodnuto dát básníku před dům, kde bydlel, pamětní desku. Až k chodníku, aby ji každý, kdo projde kolem, uviděl. Anebo aby ji mohl snadněji ukrást a odnést, nejspíš do sběrny kovového šrotu. Tak se také stalo.

    Janu Skácelovi by nejspíš bylo ukradené, že mu ukradli desku. O světské slávě věděl své. Doba, kdy se snad i verše kradou, by ho však asi zarazila a houštinu jeho obočí zlobně naježila. To, že před kašnou na náměstí nesčetné nohy šlapou po jeho verších, by mu nejspíš nevadilo. Vždyť kroky každého z nás vlastně kráčí po šlépějích všech předchozích kroků, které městem šlapaly dávno i ne tak dávno před těmi našimi.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK