Liška Bystrouška v Praze zpanštěla

05.06.2014 11:55

    Janáčkova Liška Bystrouška trochu zpanštěla a zpychla. Projevili o ni totiž zájem v opeře Národního divadla v Praze. A tam se nemohla ukázat jen tak v rezavém kožíšku a stala se z ní najednou dáma. Dokonce si počeštila jméno – v celé inscenaci je to z úst zpěváků Bystrouška, nikde není slyšet moravská „Bystróška“.  První operní scéna uvedla Bystroušku ve dvojím obsazení, měla jsem možnost vidět premiéru druhého obsazení, 29. dubna.

    Režisér Ondřej Havelka navíc příběh rozvinul podle invence Maxe Broda, ale dal do opery víc nadhledu a hravosti a shovívavosti s člověčinou a sexualitou. Zhmotnil postavu Terynky, o které se v opeře jen mluví, a postavil ji na scénu za pult Páskovic hospody jako smyslnou zrzku, protipól k Bystroušce. Terynka má poměr (nejen) s Revírníkem, což vede k několika mimickým milostným vstupům v mezihrách, je inspirací pro vzdychajícího a bloudícího Rechtora a poté nevěstou Harašty a příčinou smrti Bystroušky. Vztahy mezi postavami tak dostaly celkem logické pojítko a prolínání světů zvířecích a lidských se stalo přirozeným. Velkolepou oslavu přírody si nenechal režisér ujít v souvislosti s Bystrouščinou svatbou, kterou rozehrál jako působivou show. Bystrouška je v inscenaci daleko víc lidská, už její kostým, jakoby vystřižený z Luhačovické kolonády dvacátých let, je elegance sama. Se životem v přírodě to již tak nesouzní, ale pořád zůstává svá. Lišák za ní nezaostává, je to švihák z první republiky, poněkud pepíkovského ražení. Další režijní nápady Ondřeje Havelky osvěžily zatuchlý dvorek v myslivně. Tady s ním velmi souzněly kostýmní nápady Kateřiny Štefkové, která dostala možnost rozvinout invenci na exteriéru zvířecích postav, kde zvýraznila základní prvky a dotáhla je do efektního výrazu. To platí pro tetřívky, krásné folklórní tanečníky, ale i pro Komára nebo Sovu, stejně jako pro psa Lapáka, povedl se také velmi Skokánek s historickou leteckou helmou a brýlemi. Bombou jsou ovšem Slepice s Kohoutem. Ten je veristický, zatímco jeho družky poněkud přerostly a Bystrouška je vraždí tím, že jim vytahuje krky z těla. Obrovský mumraj na jevišti je osvěžením inscenace. Všechny výstupy lesní havěti v choreografii Jany Hanušové mají nadšenou odezvu v hledišti, jsou plné života a pohyby inspirované přírodou.

    Scéna Martina Černého je přehledná, jednoduchá a použitím formy leporela až geniálně funkční. Propadající se lokální točny do podzemí či pouhým zvednutím rozložený domek myslivny či hospody navozují okamžitý efekt a nezdržují s přestavbami. Trvalá je šikma s vysokými kmeny lesního porostu, kde se odehrává příběh, působivá je stínohra za horizontem, zejména v závěru opery. Úsměv zaručuje nápad zapojení kulisáků, převlečených za divočáky, kteří kotví kulisy a náramně si to užívají.

    Hudební provedení druhého dirigenta Zbyňka Müllera je svěží a zemité a nechává vyznít vroucí a přitom moudré a expresionistické Janáčkově hudbě. Akcentuje moravské základy (kouzelní jsou tetřívci při cifrování na svatbě), nebojí se romantických prvků i dramatických vrcholů  „…bít, zabít, jen protože su liška…“ Před „bóřkó“ je opravdu dusno a zpěváci jsou slyšet a je jim rozumět. Dokonce i dětem, kouzelná je Natálie Grossová jako malá Bystrouška a sladký je Skokánek Filipa Kolla. Je slyšet, že je mírně přizvučený, ale proč ne, je to přece meritum příběhu. Děti z Kühnova dětského sboru zpívají přirozeně, jsou přesné a hlásky mají přirozeně nosné, herecky jsou milé zejména jako mláďata Bystroušky.

    Revírníka s šarmem a gustem představuje Jakub Kettner, zprvu sebejistý a dravý, postupně moudří. Pěvecky dává postavě plný baryton a je přesvědčivým tahounem inscenace. Bystroušku zpívala v premiéře Alžběta Poláčková. Svěží, nosný, příjemný soprán schopný dramatického výrazu, herecky přirozená, půvabná i dravá. Zlatohřbítek je vedle ní poněkud vyjukaný mladík, dodávající si kuráže a plný obdivu k partnerce. Kateřina Jalovcová mu dala příjemný mezzosoprán, ve vypjatých pasážích až příliš ostrý. Jaroslav Březina jako Rechtor je hlasově příjemný a je neodolatelnou komickou figurkou zejména jako Komár. Faráře zpívá uvolněně a přirozeně Luděk Vele, jehož herecký projev je civilní, introvertní a dojemný, snad jeho lokalizace v hledišti je až příliš kontaktní na diváka a nezapadá do celkového charakteru inscenace. Víc hereckého prostoru dostává Jiří Hájek v roli Harašty v rámci meziher jako pytlák a v souhře s Revírníkem (dobrý špílec se spouštěnými železy „…a nepytlačíš mi, Harašto...“ ), pochválit je třeba i Václavu Krejčí jako Lapáka, kdy v rámci malé role dokázala vytěžit kvalitní výkon.

    Režijní pojetí inscenace Lišky Bystroušky určitě potěší hravé a vnímavé publikum, poněkud zklame ty, kteří trvají na zažitém výkladu, ale jistě budou všichni spokojeni s hudebním pojetím i provedením. Je to inscenace, kterou stojí za to vidět.

KARLA HOFMANNOVÁ

Praha, Národní divadlo – Leoš Janáček: Liška Bystrouška. Hudební nastudování Robert Jindra, 2. dirigent Zbyněk Müller, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Martin Buchta, dětský sbor Jiří Chvála, choreografie Jana Hanušová.
Recenze psána z reprízy 29. dubna 2014.

Foto: Hana Smejkalová