Letní kulturní inspirace 2015

19.07.2015 19:10

    V letních dnech roku 2015 se objevila radostná zpráva: Na letošní plzeňské kulturní dny přijede také soubor klasické čínské opery z města Tiānjīn (天津), který vystoupí 2. července v jednom z plzeňských divadel. Kromě toho se tam také uskuteční vernisáž několika výstav, které by měly zahrnovat témata, jako současná Čína nebo čínská škola animace. To vše proběhne pod názvem „Týden umění – Čína dnes“. Mimochodem, tato akce se již konala v Kanadě, Austrálii, Rakousku, Švédsku i jinde, počínaje rokem 2004. Znamenalo to, že akci, kterou pořádá Čínská federace literárních a uměleckých kruhů, tentokrát tedy hostí Česká republika, v součinnosti s neziskovou organizací Plzeň 2015, o.p.s, Smíšenou česko čínskou komorou vzájemné spolupráce, Velvyslanectvím ČLR i zástupci Ministerstva kultury ČR, představiteli kraje a města.

    Jako obvykle jsem se snažil domluvit se svým běžným „dámským doprovodem“ o účasti na této zajímavé akci. Ale tentokrát to bylo bez náležité odezvy. Proto jsem nabídl spoluúčast svému známému, panu Mariánovi, který před několika lety vyhrál mezinárodní soutěž ve znalostech o Číně, spojenou s pobytem v této zemi. Byl jsem si tedy téměř jistý, že moji nabídku neodmítne. Pan Marián, který v současné době začíná připravovat ve městě Příbram rozsáhlejší podzimní setkání Klubu přátel čínské kultury a historie, skutečně přijel a v plzeňském divadle jsme se setkali.

    Velmi brzy jsme si povšimli, že v divadle je, kromě mnoha dalších přátel, také náš společný známý, mladý čínský bohemista Bruno, který zde působí jako tlumočník. K naší radosti, přes jeho velké pracovní vytížení, si našel čas k tomu, abychom se mohli setkat, popovídat si a dozvědět se bližší podrobnosti o hercích a opeře. Moje první otázka směřovala k některým zajímavým informacím o tomto souboru, který předvedl skvělé vystoupení.

    Dozvěděli jsme se, že soubor je „…velmi známý v Tiānjīnu a je to velmi známá skupina Pekingské opery v Číně. Má asi 150 členů. Měli již vystoupení ve více než 50 zemích světa. Jedna z hlavních postav, která hrála roli Bái Sùzhēn (白素貞), je v Číně velmi známá a právě kvůli ní se lidé často zajímají o Pekingskou operu.“

    Zásluhou pana Bruna byla přeložena pro návštěvníky do češtiny celá řada textů, které byly v divadle dostupné bezplatně a ve vkusné grafické úpravě. Z textů jsme mohli vyčíst, že námět tohoto operního představení, který byl již pojatý poněkud moderněji, vycházel z lidového příběhu o sblížení mezi mladým mužem a nadpozemskou bytostí, která je v překladu označována jako „hadí přízrak.“ Jak se dále uvádí, tato legenda, která se stala v Číně velmi populární, se šířila nejen v podobně operního představení, ale také jako lidový příběh, román, film, komiks i prostřednictvím dalších uměleckých forem.

    Opera zpracovává příběh, podle kterého se na hoře Éméi (峨嵋山) vyskytovaly nadpozemské bytosti, které se po tisíciletí věnovaly autodidakci. Z touhy po pozemském životě se nakonec proměnily ve dvě mladé dívky, Bái Sùzhēn (白素貞) a Xiǎoqīng (小青) (Zelenou sestřičku), které si vyšly na procházku k Západnímu jezeru (Xī Hú, 西湖) u města Hángzhōu (杭州) a potkaly zde mladého muže, jménem Xǔ Xiān (许仙). Tak se rozvinul kladný vztah mezi mladými lidmi Bái Sùzhēn a Xǔ Xiānem, který byl završený manželstvím.

    To však neuniklo pozornosti záštiplného mnicha z kláštera Zlatá hora, který pojal podezření, že se mladý muž ve skutečnosti oženil s hadím přízrakem, který může škodit lidem (jehož role, je mimochodem, zvýrazněna i názvem této opery: „Legenda o Bílém hadovi“ – Báishé chuán, 白蛇传). Proto se rozhodl, při příležitosti významného čínského Svátku dračích člunů, poslat mladé Xǔ Xiānově manželce zvláštní víno, po jehož vypití by se ukázalo, že jde skutečně o hadí přízrak.

    Když pak mladý manžel uviděl přízrak, nepřežil svůj úlek. Bái Sùzhēn ho však chtěla zachránit, a proto se vydala spolu se Zelenou sestřičkou na Horu nesmrtelných, v úsilí získat tam zázračný lék, který by manžela přivedl zpět k životu. To se sice po určitých nesnázích nakonec úspěšně podařilo, ale mnich oběma manželům jejich štěstí nepřál a unesl proto mladého muže do svého kláštera, kde ho učinil svým žákem. Bái Sùzhēn, která již čekala dítě, se rozhodla svého manžela z kláštera vysvobodit, což se jí zprostředkovaně podařilo. I když mnich prohrál a oba manželé se přece jen opět setkali, svých záměrů se nevzdal a obrátil nakonec svou pozornost k Bái Sùzhēn, kterou unesl a uvěznil v Leifengské pagodě. Naštěstí, Zelená sestřička po nějaké době sehnala pomoc vodních duchů a bylo vynaloženo mnoho úsilí k tomu, aby Bái Sùzhēn byla vysvobozena a mohla se šťastně vrátit ke svému manželovi a synovi. Poraženému mnichovi se podařilo utéci a skrýt se.

    Na závěr diváci ocenili herce dlouhým a srdečným potleskem a nejeden z přítomných také projevil svoji úctu k interpretům těchto vynikajících uměleckých výkonů povstáním.

    K tomu, že představení bylo velmi zdařilé ve svém hereckém i hudebním provedení, přispěly také, dalo by se říci, určité didaktické aspekty, které byly mimořádně cenné z hlediska multikulturality, a pomohly mnohým divákům překlenout kulturní a jazykové bariéry: Před vlastním vystoupením operního souboru představil umělecký vedoucí divákům hlavní účinkující, a to navíc s náležitým českým překladem. Po celou dobu představení pak nad pódiem běžely české titulky, které umožňovaly divákům dokonale porozumět pěveckým vystoupením. Velmi sympatická byla také skutečnost, že se po představení mohli diváci, kteří o to měli zájem, osobně seznámit se svými oblíbenými operními postavami a nechat se s nimi vyfotografovat.  

    Před tím, než jsme se s panem Brunem rozloučili, zeptali jsme se ho ještě na jeho dojmy z pobytu v naší zemi.

    Odpověděl nám, že se mu v České republice, kde byl již čtyřikrát, velmi líbilo. Konstatoval, že s odstupem deseti let jsou patrné změny, přibylo více turistů, Václavské a Staroměstské náměstí jsou i v noci plná lidí. Praha mu připadá úplně nová, zatímco Pražský hrad, který se mu líbí nejvíce, si zachovává stále stejnou podobu.

    Toto zajímavé setkání bylo pro mě do jisté míry symbolické, protože patřilo k těm prvním, která se uskutečnila po nedávném oživení vztahů s Čínou. Ve vzpomínkách se mi v té souvislosti vybavila jiná doba, která souvisela se situací u nás na počátku 80 let min. stol.: Tehdy k nám do Brna přijel Čínský soubor písní a tanců ze Šanghaje, který vystoupil v jednom z menších divadel. Tvořili ho hudebníci a zpěváci Šanghajského orchestru národní hudby a mladí tanečníci Šanghajské opery. Nechtěl jsem tehdy téměř ani věřit plakátům, které o připravované akci informovaly, protože čínská problematika byla u nás dlouhodobě v nepřízni oficiálních kruhů. Představení v divadle bylo pro mě velmi silným emotivním zážitkem, který se neobešel bez slz dojetí. Konečně jsem mohl vyslechnout živě prezentované hudební skladby, které jsem měl většinou jen nekvalitně nahrané ze vzdáleného rozhlasového vysílání, občas také silně znehodnocovaného rozhlasovými rušičkami. Mezi melodiemi se objevily například „Měsíční paprsky rozlévající se po jarní řece“ („Luna nad řekou“), tradiční lyrická píseň.

    Vzpomínám si také, že se mi nelíbil, a doslova mě urážel přístup některých diváků, kteří se snad dokonce snažili být poplatní politicky tehdejší době a jejich reakce byly jakoby plné nepochopení. Působilo to také, jako skleněná stěna, kterou se někteří diváci pokoušeli klást mezi sebe a umělce. Vzpomínám si na komickou příhodu, kterou jsem zahlédl po konci vystoupení před divadlem, kde jakási postarší paní s napřaženým deštníkem „popoháněla“ před sebou patrně svého manžela, rovněž seniorského věku a vztekle na něj vykřikovala: „Počkej, já ti dám čínskou muziku!“. Proto jsem se rozhodl, že hned, jak to bude možné, pro obyvatele našeho města uspořádám různé besedy a přednášky, které by jim pomohly čínskou kulturu zpřístupnit. Postupně jsem měl větší a větší možnosti i narůstající společenskou síť, a tak jsem uspořádal, ve spolupráci se stejně mladými přáteli, učitelem odborné školy a historičkou, výstavu o Číně, která proběhla v závěru roku 1991 na Staré radnici v Brně. Doba byla sice ještě příliš rozbouřená na to, abychom prezentovali své vztahy a své upřímné názory na možnosti spolupráce s Čínou, ale my jsme se přesto nezalekli. Snad také proto jsme s výstavou v našem městě poměrně dobře obstáli, ale co bylo hlavní, získali jsme řadu nových přátel. Navíc, na vernisáž přijel tehdejší kulturní rada velvyslanectví, pan MA Gong, spolu s kulturním atašé, panem QI. Hodnota akce se zvýšila hned v prvních chvílích tím, že pan kulturní rada přednesl zahajovací projev v překrásné, kultivované češtině. Jako doprovodné programy k výstavě jsme promítali čínské 16 mm filmy a videokazety o přírodních krásách Číny, čínských tradičních sportech apod. a přehrávali jsme čínskou hudbu z kazet. Navíc jsme uspořádali přednášky ve spolupráci s odborníky na Čínu, např. z tehdejšího Orientálního ústavu. Výstava pomohla k navázání velkého množství přátelských a odborných kontaktů, například s vedoucím a žáky jedné nově vznikající školy Wushu. Díky výstavě jsme se také poznali s bývalým velvyslancem, dnes již bohužel nežijícím, panem Ing. Eduardem Saulem, který se nedlouho před tím vrátil z diplomatické mise v Číně a později pak pro nás vystoupil s mnoha zajímavými a hodnotnými přednáškami.

    Po několik let do našeho města přijížděly další umělecké soubory z Číny, já jsem sháněl vstupenky pro své přítele a společně jsme se těchto akcí zúčastňovali. Byl to například umělecký soubor složený z nejvýznamnějších tanečníků, zpěváků a umělců z více než 10 čínských národnostních menšin, který předvedl překrásný sólový tanec „Zlatý páv“, sborový tanec „Ozvěna v kamenném lese“ a poprvé jsem také uslyšel v živém provedení píseň „Jasmín“.

    Jedním z dalších uměleckých těles byl i Soubor artistů z provincie Shāndōng (山東), který vystoupil v Mahenově divadle. Při reprodukované hudbě převedli jeho umělci například cviky s proskakováním kruhů, cvičení s trojzubcem a vystoupení s dřevěnými bumerangy, které v jednu chvíli zakroužily vysoko nad hledištěm, aby se po chvíli vrátily zpět do rukou artistů. Byla zde také předvedena skladba opěvující přírodní krásy Dūnhuángských jeskyní (敦煌窟).

    V dalších letech mě pak zaujalo vystoupení tradičního divadla Čchuan-ťü (川劇) z provincie Sìchuān (四川) i koncert Čínského uměleckého souboru z provincie Jiāngsū ( 江苏省).

    Bylo pozoruhodné, že mnohé skladby pocházely z umění národnostních menšin.  Vždy jsem se také těšil na to, že uslyším nějakou českou skladbu zahranou v čínském stylu, kterou měli zpravidla umělci pro diváky připravenou jako závěrečný dárek.

    Je ale pravda, že za některými čínskými uměleckými soubory jsem musel jet do Prahy, protože v Brně nehostovaly. Bylo tomu tak například v případě Symfonického orchestru města Shēnzhèn (深圳), který představil divákům světoznámý klavírní koncert Žlutá řeka, a také známý houslový koncert „Motýlí milenci“.

    Na závěr je tedy možno s potěšením konstatovat, že sice výraznější tradice v hostování čínských uměleckých souborů se u nás pozvolna začala rozvíjet asi od poloviny 80. let min. stol., avšak v současné době, kdy jsou vztahy obou zemí nejlepší (za celou dobu od navázání diplomatických styků), je také připravena půda pro to, aby kulturní výměna mezi oběma zeměmi byla daleko intenzívnější, než tomu bylo doposud.

KAREL OURODA

Vlevo: Hosteska a obraz hlavni postavy. – Vpravo: Loučení herců.

Tehdy... a dnes.

Foto: autor