Kubišová má stále na ještě víc

17.08.2014 14:05

    Předposlední koncert letošního Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského se konal na nádvoří půvabného dalešického pivovaru proslaveného filmovými Postřižinami režiséra Jiřího Menzela podle knihy Vladimíra Hrabala. Při pohledu na budovy s pivovarskými komíny si člověk chtě nechtě vybavoval útržky z filmu, zatímco nádvoří se do posledního místečka zaplnilo lidmi vesměs teple oděnými, neboť páteční večer 15. 8. jako by ani nebyl letní. Koncert náležel paní Martě Kubišové s doprovodem skupiny Karla Štolby.

    Po roce 1989 jsem navštívil vícekrát její vystoupení a neočekával jsem, že by se skladba toho festivalového zásadně odlišovala od jiných koncertů zpěvačky, které jsou přesto vždy sváteční událostí. Program stál opět převážně na skvělých písních z druhé půle nadějných šedesátých let. Písně osobitě interpretované, mladou zajímavou zpěvačku s vynikajícím hlasem a výborným přednesem tehdy zaslouženě vynesly na vrchol české populární hudby. Už tenkrát bylo ovšem zřejmé, že Marta Kubišová, která umí „střední proud“, má na mnohem víc.

    Vše dopadlo jinak. Naděje vystřídalo zklamání, normalizační šeď, morální marasmus. Příležitost k uměleckému růstu a zrání byla výjimečnému pěveckému talentu na dvě desítky let upřena. Ztráta času a možností, které s sebou přináší, bývá nevratná. Po změně v roce 1989 se zpěvačka, která s něčím takovým dávno nepočítala, znovu objevila před diváky. Její vystoupení se v porovnání s některými dřívějšími kolegy odehrávají spíše v komornějších prostředích, vždy však nesou pečeť výjimečnosti.

    Marta Kubišová hovoří o dvou etapách své umělecké dráhy, jako o „první a druhé kariéře“. Slůvko kariéra, slušící spíš k označení postupu po šprušličkách v šéfíčkování a v byznysu, je tím jediným, co mi na každém z jejích koncertů nejméně ladí. Paní Marta Kubišová je myslím zosobněním pravého opaku: člověkem ryzí duše bytostně antikariérním. Jde však o pouhé slůvko, které každý takto nejspíš ani nevnímá. Důležitý je sám zpěv. Po všem, co přinesl a odnesl čas, nesený podmanivým hlasem, zejména v hlubších polohách až uhrančivým, s dokonalým přednesem smyslu a poslání textu při výborné dikci.

    V šedivých sedmdesátých letech jsem obehrál při častém poslechu snad až na dřeň její desku Balady a songy. – Odtud mnohé z těch, které zazněly na dalešickém večeru, kde zpěvačka půl druhé hodiny bez oddechu jednou písní za druhou ovládla a uchvátila publikum.

    Z novějších skladeb, tvořících menšinu repertoáru, snad jen dvě možno považovat za „šité na míru“, dávající prostor naturelu zpěvačky, hlasu i vnitřnímu zaměření. Staré „songy“ jako Lampa či Cesta patřily k tomu nejlepšímu, odkud mohla a měla směřovat dál cesta Marty Kubišové. Myslím, že zde měla „našlápnuto“ (a stále má či mohla by mít) k výrazné a osobité šansoniérce blízké Haně Hegerové. Jsou mezi námi ti, kteří v nitru vlastního svědomí nesou hřích, že pěveckou i lidskou osobnost odsoudili k intermezzu dvacetiletého ticha. Není však trochu hříchem dneška, že materie pro nosný šanson se Martě Kubišové nedostává? (Nebo takoví skladatelé a textaři jako dřív již nejsou?)

    Dalešický večer s Martou Kubišovou, jako jiné její koncerty, oslovil i prostým průvodním slovem bez vyumělkovanosti mnohých dnešních hvězd a hvězdiček. Její upřímný a vřelý projev vychází zevnitř, není klamavou a prchavou image. I díky tomu snad nikdo nepociťoval chlad srpnového večera s pozdravem blížícího se podzimu.

    Prvním z přídavků nadšenému publiku byla Magdalena, opět z toho nejlepšího pro Martu a z jejího zlatého fondu. A zazpívala ji líp jak před dávnými lety! Poslední přídavek, jinak nemožno, Modlitba… Píseň, která netušila, kam přesáhne, stala se symbolem doby, a své poslání si uchovává i v době dnešní. – Zloba, závist, zášť… Slova, která nejsou vyhrazena jen období označovanému jako totalita. Potlesk diváků ve stoje byl přesnou a nejvýstižnější recenzí na krásný koncert pěvecké osobnosti i vzácného člověka, paní Marty Kubišové.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: Josef Prodělal