Krátce z činoherních scén

19.02.2014 21:40

    Mahenova činohra Národního divadla Brno přinesla 24. ledna 2014 premiéru Ostře sledovaných vlaků, kterými se také před zaplněným hledištěm prezentovala na letošním Trialogu. Volba titulu nebyla náhodná, letošní rok je stým výročím narození Bohumila Hrabala, rodáka z Brna-Židenic. Režisérem představení Hrabalovy novely podle vlastního scénáře je obdivovatel a znalec spisovatele a jeho tvorby, realizátor dramatizovaných předloh Ivo Krobot. (Na „kontě“ má desítky hrabalovských inscenací, v Brně právě uváděný titul v jeho provedení uvedlo předtím již pět divadel.) Brněnská realizace v Krobotově režii patří nesporně k tomu lepšímu, co možno v současné době v Mahenově činohře zhlédnout. Režisér vedl soubor zkušenou rukou, herci pod jeho vedením se bez výjimky dobře zhostili svých rolí, nejvíce pochvaly náleží výkonu Michala Daleckého v hlavní roli. Scéna byla dobře a účelně řešená, dramatice a spádu děje možná ubraly sborové vstupy prolínající dějem, prolínaly však organicky a funkčně, mně osobně začleňování dobových melodií oslovilo a dle mého soudu posílilo atmosféru času, v němž se děj odehrává. Polemiku může vyvolat režijní pojetí identifikující zejména v závěru osobu mladého hrdiny s autorem novely. Režijně však bylo rozhodně zajímavě, a ne samoúčelné. Oprávněně lze předpokládat, že Ostře sledované vlaky se setkají s diváckým zájmem a dobrou odezvou.

    Ve dnech osmého a devátého února představila Činoherní scéna Městského divadla Brno slavnou hru Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. Režie se ujal Stanislav Moša, a volba hry se opět váže na jubileum. Od úmrtí spisovatele, dramatika, a také lékaře A. P. Čechova, uplynulo letos v lednu sto deset let. Strýček Váňa je „komedií“, ovšem takovou, o níž lze hovořit jako o komedii života, tedy občas úsměvné, spíše však hořké, nenabuzující uvolňující smích, spíše pousmání, snad úsměšek, někdy porozumění, snad souznění, jistě i otázky k samotnému smyslu bytí. Hra nabízí text, který si žádá dobré herecké obsazení a stejně tak dobré a přesvědčivé výkony všech aktérů. Na tom Mošova režie stojí a soubor se s daným úkolem zdařile vypořádal. Pokud bych měl z herců někoho zvlášť vyzvednout, mě osobně nejvíce zaujal vnitřně procítěný výkon Lenky Janíkové v roli Soni. Samy „kulisy“ děje jsou přiblíženy jednoduše, účelně. Rusko evokuje na scéně pouze samovar, břízky, ostatně místo děje není tak podstatné, brilantně napsané dialogy vypovídají o interních lidských stavech a vztazích přesahujících obsahem rámec doby i místa. Osoby kdesi v Zapadákově dřevěným roubením uzavřeny a vzdáleny od vnějšího světa se svými niternými pocity, traumaty a chimérami nemusejí nijak zvlášť lišit třeba od nájemníků v bytové jednotce soudobého věžáku. S. Moša se po Třech sestrách úspěšně zhostil režie další hry Čechova a volba inscenace byla motivována nepochybně nejen výročím a přáním režiséra i souboru zopakovat někdejší příjemnou atmosféru z přípravy a realizace. Do díla klasika nesnadno zasahovat škrty, ve druhém dějství se však diváku dnešní doby může zdát, že slov v závěru mohlo by být méně, aniž by to uškodilo dílu.  (št)

Foto: Jana Hallová (2) a Jef Kratochvil (2)