Kniha Utrpení a naděje vyšla symbolicky ke 100. výročí vypuknutí První světové války

24.1.2015 15:45

    V roce 2013 jsme v BrnoŽurnálu uvítali knihu Sága rodu Chlebakupova, v níž její autor Jan Pavlík (známý folklorista a autor několika básnických sbírek i próz, povoláním lékař) velmi zajímavě a čtenářsky přitažlivě vylíčil osudy svých moravských předků z Horňácka, z nichž mnozí odcházeli v druhé polovině 19. století a počátkem století následujícího za chlebem až do USA. (Viz zde na adrese: www.brnozurnal.cz/z-kultury/saga-rodu-chlebakupova-je-kronika-prostych-lidi-s-prirozenym-mravnim-etosem)

    Na zmíněný román-kroniku navázal autor koncem loňského roku volným pokračováním pod titulem Utrpení a naděje (v r. 2014 vydal – stejně jako předchozí svazek – ART MLÝN, o. s., v nakladatelství ALBERT, 246 stran), který je dějově orientován zejména na léta tzv. Velké války (1914–1918). Autor i editoři na titulní straně zmiňují, že jde o volné pokračování, ale snad jde spíše o jistou žánrovou vymezující pomůcku, poněvadž text dějově poměrně bezprostředně navazuje na poslední pasáže předchozí knihy (nejen časově a postavami, ale třeba i motivy – například hledáním zaměstnání v zahraničí, zmínkami o roli tkalcovské práce, vyprávěním historek o pobytu v Americe aj.), na druhé straně je nutno vidět, že poněvadž se Pavlíkův rod pochopitelně průběžně rozšiřoval o další genealogické větve, autor dále sleduje osudy jen určitých jedinců z  jím vybraných příbuzenstev.

    V obou zmíněných titulech se autorovi podařilo velmi dobře zobrazit ono pověstné prolínání zdánlivě malých osudů takzvaně prostých jedinců s událostmi takzvaných velkých dějin; povedlo se mu promítnout životní peripetie obyčejných lidí v prvním plánu na vpravdě širokoúhlé plátno světové historie, přičemž v tomto případě nejde ani o přílišnou nadsázku, ani o jakýsi literární paradox. Neboť J. Pavlík postupuje ve svém vyprávění velmi střídmě a někdy téměř na hranici literatury faktu (tedy jakoby méně „románově“), aniž by odkazoval na nějaké předurčené sepětí lidí, kteří se téměř z ničeho nic ocitnou ve víru hrůz světového válečného požáru. Ba naopak: prostřednictvím líčení zážitků řadových vojáků do určité míry vlastně nechává na vnímavém čtenáři, aby si sám připomněl, že daleko za horizontem orných polí, z nichž se stala pole válečná, se rýsuje rozhodování těch, kteří k němu měli moc, ale kteří byli od těch hladových, zavšivených a krvácejících bytostí v zablácených zákopech, ach bože, tak daleko a tak vysoko…

    Autor měl k dispozici oproti předchozímu svazku dozajista více historických pramenů (odráží se to i ve výběru a zařazení ilustračního materiálu – viz například císařské provolání či mobilizační vyhlášku na str. 69–70), ale hlavně lze předpokládat, že mohl vycházet z vyprávění, zápisků, kreseb a kronik rodinných příslušníků generace svých dědů. Právě takové prameny (ať už v orální či písemné podobě) se přece zachovaly v mnoha našich rodinách a předávaly se z generace na generaci.(A jistě přispěly k větší autenticitě vyprávění, ba občas až k nápodobě sympaticky naivistického stylu.) Stejně tak se zachovaly (a ovlivňovaly mysl mladších generací) spousty pomníků a pomníčků, věnovaných památce českých a moravských mládenců a mužů, kteří padli právě v První světové válce – vždyť v našich krajích jen těžko najdete obec, v níž by nestála alespoň malá kamenná připomínka těch obyvatel dané vesnice či města, kteří bohužel složili kosti na některé z válečných front: napovídá to a zároveň i potvrzuje třeba právě přebal knihy Utrpení a naděje – viz reprodukci u tohoto textu…

    Děj knihy je slovy autora „veden v časové linii od prvních předválečných let až k vítězné bitvě u Bachmače“ (str. 242). Čtenář jistě pochopí, co chtěl autor vyjádřit, ale stylisticky je to poněkud neobratně formulováno – zřejmě se jedná o poslední předválečná léta, tedy roky bezprostředně předcházející válečnému konfliktu (první předválečná léta by asi byla těsně po nějaké předchozí válce). K bitvě u Bachmače pak došlo v březnu roku 1918.

    Samotný děj počíná odchodem hlavního hrdiny Tomáše Pavlíka z rodinného gruntu v Kuželově za prací nejprve do břeclavského cukrovaru (přísný otec ovšem jen těžko odpouštěl domů donesený nízký výdělek, jemuž nějaký čas pouštěly žilou karban a kořalka v putyce), později pak až do Rakous. Autor prolíná tuto rovinu vyprávění s osudy příbuzných doma – čtenářsky zajímavé jsou třeba pasáže o střetu s cikánským lupičem či o záletech s tragickým vyústěním. A pak zachvátily i Kuželov obavy a zmatky, když se na informačních tabulích objevily letáky s císařským provoláním, signalizující brzké vypuknutí První světové války. Po vyhlášení mobilizace musel narukovat i Tomáš. Sledujeme pak jeho pouť po výcviku v kroměřížských kasárnách až do Haliče (na frontě proti nim stáli třeba i volyňští Češi žijící v Rusku), vytvoření Slovácké čety, střety u Lvova (pasáž ze str. 90–91 se opakuje na str. 114 – jde zřejmě o chybný počítačový přesun, nikoli o opakování coby literární figuru) i slovácké „večery na slamníku“ v týlové jednotce. Nejhorším Tomášovým zážitkem je zabití nepřátelského vojáka – popis této strašné situace má emotivní sílu nejlepších protiválečných románů. Ale také se dočteme o zajetí Tomáše a jeho druhů, o jejich pobytu v táboře Darnica u Kyjeva a o práci zajatců na statku u rodiny, s níž se úzce sblíží, o zničení statku s jeho obyvateli dělostřeleckým granátem v době, kdy naši vojáci byli na jiném místě, o vstupu Tomáše a jeho kamarádů do legií, nu a po poněkud méně přehledném skoku z jara 1917 do jara 1918 také o bojích u Bachmače a odjezdu vlaků s legionáři na dlouhou cestu přes Sibiř domů…

    Jsme ovšem průběžně i svědky toho, co se zatím dělo v Tomášově domovině – pro dnešního čtenáře je kupříkladu velmi zajímavý výčet válečného štědrovečerního jídelníčku: kalíšek „medové“ slivovice, zelná polévka, hrachová kaše a „pupáky“ máčené v povidlech. (Na truhle stál malý smrkový stromeček a v kalíšku svítila svíčka.) A jsme také svědky toho, že i v zázemí šlo mnohdy o život jako na frontě, jen z jiných důvodů: po malé úrodě a zrekvírování všeho možného hrozil hlad a nemoci – ačkoliv to vlastně hrozilo na frontě taky, ba navíc tu byla hrozba kulek a granátů). A rovněž prožíváme naději s rodiči, kteří po měsících obav dostali od syna lístek z fronty…

    J. Pavlík opět zcela organicky a tedy funkčně zdařile užívá v dialozích horňácký dialekt – včetně vhodně začleněných textů lidových písniček.

    Pochvalnou zmínku zaslouží i ilustrace – jak dobové válečné kresby z pozůstalosti Rudolfa Kratochvíla, tak i obrázky dobové vesnice od Moniky Wolfové a Jiřího Slováka.

    V textu najde pozorný čtenář několik drobných chyb, zejména překlepů (například na str. 124 – „se mu nejedenou v bojových situacích zastesklo“, na str. 132 – „vojákům, kterým se nedostala žádného ošetření“, na str. 136 – „panoval čilý ruchy“, na str. 181 – „se strážnými Alexejem“, na str. 236 – „neodpoustil“, na str. 242 došlo ke křížení vazeb – „Na bojištích (…) se nevrátilo z Kuželova čtrnáct mužů.“ – namísto „Z bojišť se nevrátilo“, autor asi podvědomě myslel na možnost formulace „Na bojištích zahynulo“, občas v textu najdeme neodsazení po interpunkčním znaménku apod.), ale jedná se v podstatě o maličkosti.

    V případě předchozího Pavlíkova románu jsme recenzi zakončili slovy: „Vždyť tahle kniha napovídá, kde primárně hledat smysl života…“ V případě knihy Utrpení a naděje, která střídmě pokornými výrazovými prostředky ukazuje Velkou válku také jako morální katastrofu nedozírných rozměrů, je tomu vlastně téměř opačně: z textu lze abstrahovat autorovu výzvu k tomu, abychom se snažili zabránit jednání, které bere nejen smysl života, ale i život sám…

JAN MERVART