Jefe, seš jednička!

    – tímto zvoláním Waldemara Plcha začíná sled pochvalných zápisů v pamětní knize k výstavě fotografií brněnského fotografa Jefa Kratochvila nazvané Retro, kterou představuje Galerie Pekařská. Hned úvodem dodám, že je to výstava sličná, ba přesličná, a i když komorní a představující pouhopouhý zlomek fotografovy tvorby, vypovídá o něm možná víc než seberozsáhlejší expozice. Kratochvil se prezentuje především jako reportér, lhostejno jde-li o momentky z divadelního představení, návštěvu výtvarníka v jeho ateliéru, anebo volnou fotografii.

    Milý Jefe, Tvá výstava nás vrací někdy i o půl století zpátky, do doby, kdy Provázci rozjížděli svoji skvostnou éru a byli na vrcholu svých sil, na Tvých snímcích defilují tituly, jako třeba Trosečník, Peza versus Čorba, Sviť, sviť má hvězdo, Dostojevského Karamazovci, Poslední leč... Na fotografiích mladičký Bolek Polívka, Dáša Bláhová, Iva Bittová, Ida Kelarová, Mirek Donutil, Pavel Zatloukal, Jirka Pecha, Jaromír Dulava, Arnošt Goldflam ještě jako příslušník brněnské bohémy s všestranný výtvarník... Je to nevšední a přitom smutná podívaná.

    Výstava nutí k zamyšlení, kolik z těch báječných mužských, kteří se spolupodepsali na raketovém startu tehdy nejmladšího brněnského divadla, už není mezi živými. Režiséři Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, šéf náboru František Jemelka, silák, lamželezo a příležitostný herec Franta Kocourek, ale taky historik umění, blízký spolupracovník Divadla Husa na provázku František Brustl. To on byl duchovním otcem Tvého cyklu Dech brněnských ateliérů. Přišli jste s tím nápadem v Brněnském večerníku a byl to nápad originální.

    Jefe, nechce se tomu věřit, že profesionálně fotíš už skoro šedesát let. Přitom více než polovinu ve dvou směnách. Sotva jsi to zapíchnul v Oděvech, kde jsi dělal nejen módní přehlídky, ale i věci fádnější, než co jsi dělal pro noviny, především pro Mladou frontu, ale taky pro  Melodii, Mladý svět... Každý den, každý víkend, dvanáct měsíců v roce. Co to bylo koncertů, festivalů, plakátů. Co to bylo zájezdů nejen doma, ale i na Slovensko, do Polska, NDR, Maďarska...

    Kolik let už patříte k sobě s Miluškou? Padesát? Letos v březnu tomu bylo už dvaapadesát let, co jsi jí z Voroněže chtěl telegraficky sdělit, jak se Ti po ní stýská. Slečna za přepážkou byla neúprosná. Telegrammy prinimaem tolko na russkom jazyke. Tak jsme to tehdy přeložili, chto skuchaesh a zaplatili. Miluška však nikdy Tvoje postesknutí nedostala. Copak bylo myslitelné, aby v zemi, kde zítra znamená už včera, v zemi, kde v pevné jednotě strany a lidu splníme cokoli a kdykoli, si někdo stýskal?!?

LUBOŠ PETŘÍK