Festival Janáček Brno 2020 – Úspěch, uznání i pozitivní zpráva
23.09.2020 10:30
Prestižní festival se letos konal za mimořádně nepříznivé situace. V čase kulminující „druhé vlny“ epidemie viru Covid-19. Tentokrát se program ročníku soustředil na „uměleckou vřavu“ přelomu 19. a 20. století a hledání nových cest v hudebním výrazu operních a instrumentálních děl. Vyrovnat se musel s nečekanými komplikacemi, i omezeními – a obstál.
Sama příprava velkého mezinárodního festivalu je nesmírně organizačně náročná, než dojde k vlastnímu konání akce. Právě do doby konání festivalu zasáhla narůstající vlna pandemie a s tím související opatření a omezení.
První festivalový týden (28. 9.–4. 10.) proběhl jen s menšími změnami programu, festival Janáček Brno byl velmi úspěšně zahájen operou Osud v režii světoznámého Roberta Carevna. Závěru týdne dominovala Její pastorkyňa Janáčkovy opery NdB s široce uznávanou sopranistkou Karitou Mattilou.
V týdnu od 5. 10. festival pokračoval s již pozměněným programem. Jeho úpravou, nebo změnami dat konání, se podařilo zachovat většinu akcí. I v koncertní řadě však stála nejedna na vokální složce. Přes daná omezení dokázala dramaturgie nabídnout program v duchu dané koncepce, přitom zajímavý a přitažlivý. Je na místě konstatovat, že Národní divadlo Brno jako pořadatel festivalu za nesnadných podmínek přidalo k profesionalitě a organizačnímu umu velkou flexibilitu a pohotovost. Výstižné bylo poděkování z řad diváků za skvěle zvládání „logistického harakiri.“ To je, myslím, pozitivní zpráva, jakých je právě v současné době třeba.
Od 12. 10. došlo k omezení akcí v sálech, program nahradily živé streamy plánovaných koncertů a záznamy významných akcí z předchozích festivalových ročníků. Živé přenosy sledovali lidé z řady zemí celého světa, včetně závěrečného koncertu Bamberských filharmoniků z Bamberku.
Sám jsem navštívil reprízu úvodního představení. Janáčkův Osud je operou málo hranou a známou. Již název jako by předurčil fátum jí samé. Dílo nemá oporu v jasné, lehce srozumitelné dramatické lince, již by mohl vtisknout zkušený libretista, dramatik, ovšem při značném vlomu do původního Janáčkova textu, snad i záměru. Mohlo by tomu nasvědčovat, že libreto Fedory Bartošové dle tohoto textu, skladatel přijal, akceptoval. Uvedení díla na scéně se však nedočkal. (Premiéra v Brně 1958.) V pražském vinohradském divadle se s různým zdůvodněním odkládalo, nakonec bylo odmítnuto. Součástí festivalového uvedení byla výstava přibližující někdejší události, včetně vyjádření pěvců, kteří odmítli Osud nastudovat. S přihlédnutím k dobovému kontextu lze jejich reakci porozumět. Janáčkova hudba dosud nezněla a nepronikala k uším navyklým jiné, porozumění ději znesnadňoval nadměrně květnatý jazyk libretistky.
Pro věhlasného režiséra Roberta Carsena je Janáčkova hudba srdeční záležitostí, jeho inscenace Janáčkových oper se hrály téměř po celém světě. Carsenovo uchopení Janáčkova Osudu bylo publikem vřele přijato. Nabídl vlastní, osobitý pohled ztvárnění ne snadno uchopitelného díla. Vhodně a nosně dal postavě skladatele Živného z opery podobu Janáčka. Do příběhu tragické lásky skladatele Lenského a Míly, na nějž Živný usiluje zkomponovat operu, vstupuje přece silně sám Janáček vlastním nitrem a osudem. Dramatický děj jako by obsahoval víc vnitřního až skrývaného konfliktu, jak toho viditelného, jasně adresovaného pro sluch i oko diváka. Operu možno pojímat jako dílo až meditativní, vztahující se k onomu fátum v životě lidského jedince, konečnosti jeho bytí i dílu tvůrčího ducha, snad vždy nedokončenému. Festivalové provedení Janáčkova Osudu bylo působivé. Interpreti a orchestr sklidili zasloužený potlesk, hudba i v málo hraném díle Janáčkem zní a oslovuje. Na scéně bych docela rád zahlédl připomínku jeho Luhačovic. Je však velmi pravděpodobné, že ne snadno uchopitelný Osud bude výzvou dalším inscenátorům.
Představení samému předcházela slavnostní chvíle. K životnímu jubileu bylo totiž věnováno světoznámé operní pěvkyni a herečce Soně Červené. Po gratulacích vedení NdB a souboru opery, neformálně, s šarmem promluvila k divákům a vtipně vzpomenula své zdejší angažmá v letech 1952 až 1958. Následující potlesk nebral konce. Zájemci z řad návštěvníků si z představení odnesli suvenýr: fotografii umělkyně s podpisem.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK