Diváky v opeře baví chlípný Hrabě Ory

    Pěvecký koncert a příjemnou zábavu poskytuje divákovi nová inscenace téměř zapomenuté opery Gioachina Rossiniho Hrabě Ory. Národní divadlo Brno ji uvádí na scéně Mahenova divadla, protože Janáčkovo prochází velkou rekonstrukcí. Premiéra a vůbec první uvedení v českých zemích se konalo v pátek 26. května před vyprodaným hledištěm. Divákům, soudě podle četných rozhovorů po představení, se inscenace velmi líbila, méně již části odborné kritiky, ale to není nic neobvyklého.

    Rozhodně bych tuto inscenaci doporučil těm, kteří s operou začínají. Starším žákům i studentům a vůbec mladým, kteří kolem operního domu zatím jen procházejí. Režisérka a zároveň autorka kostýmů i scény Lenka Flory je ve světě známá a proslavená především jako tanečnice a choreografka, Hrabě Ory je její třetí operní režií v Česku. Děj přenesla ze středověku do 50. let minulého století. „Padesátá léta jsou mě strašně blízká, snažila jsem se posunout blíž k lidem, kteří žijí v této době, není žádný další významný důvod. Vztahy jsme nijak zásadně neměnili,“ svěřila se Flory na tiskovce před premiérou.

    Hraběte Oryho řadí hudebníci mezi nejkrásnější a zároveň nejnáročnější ze všech čtyřiceti Rossiniho oper; je mnohem větším oříškem pro inscenátory než Lazebník sevillský. Na jevišti ožívá příběh sukničkáře Oryho, rozhodnutého získat ctnostnou komtesu. Donchuánský a chlípný hrabě řádil podle staré legendy v okolí řeky Loiry. Umanul si potěšit jeptišky v klášteře Formoutiers, dostal se tam se svými kumpány v převleku za potulné řeholnice. Rossini tvořil na objednávku Royal académie de musique, bylo to v době, kdy již psal jen na francouzská libreta. Původně jednoaktovou komedii rozšířil o hudební čísla z předešlé opery Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše) napsané ke korunovaci Karla X. v Remeši v r. 1825, shodou okolností rovněž sukničkáře.

    Premiéru měl Hrabě Ory v roce 1828 v pařížské Opeře, následovalo 800 repríz. Pak dílo zmizelo z repertoáru, znovu se vrací v dnešní době. Libreto vytvořili Eugène Scribe a Charles-Gaspard Delestre-Poirson podle námětu francouzské legendy z 11. století. V předmluvě Scribe uvedl, že Ory se do kláštera s kumpány skutečně dostali a coby potulné řeholnice utěšovali abatyši i ostatní sestry v jejich zbožném rozjímání. Protože v klášteře bylo jen čtrnáct lůžek, musela si každá ze sester vzít na noc jednu spolunocležnici – z Oryho družiny. O devět měsíců později každá ze sester porodila svého „malého rytíře“. Libreto však není tak odvážné, děj se přemístil z kláštera na zámek, jehož mužské osazenstvo se vydalo na křížovou výpravu proti Saracénům. Abatyše a jeptišky se proměnily na zámeckou paní a její dvorní dámy, ke spaní na jednom lůžku nedošlo. Původně křižáci, nyní manželé a bratři, se nicméně vrátí v pravý čas, nic hrozného se nestane.

    Oryho vysněná Adéla je v brněnské inscenaci aristokratickou Američankou, která každoročně přijíždí na prázdniny do francouzského hotýlku. Tam režisérka umístila druhé dějství a tam, v hotelovém lobby, je také vrcholná humorná scéna, kdy kumpáni převlečení za jeptišky najdou láhve s alkoholem, opijí se, přičemž před nenadále přicházející Adélou začnou zbožně zpívat, přitom jen těžko skrývají opilost a velmi dobrou náladu. Skvělá režie, zajímavé nápady oživují celý děj.

    Pochvalu a uznání zaslouží dirigent Robert Kružík a všichni pěvci, zmiňme alespoň premiérovou Kateřinu Kněžíkovou v roli Adély (alternuje s Janou Šrejmou Kačírkovou), Janu Hrochovou (s Markétou Cukrovou), maďarského pěvce György Hanczára (s Petrem Nekorancem, t. č. v newyorské MET). Role Isoliera, sluhy Oryho, sedne Václavě Krejčí Houskové i Lence Čermákové. „Když jsem viděla noty ve dvou klavírních výtazích, nechtěla jsem Adélu zpívat, říkala jsem si, že nemám šanci se to naučit. Pak jsem začala pracovat s korepetitorem, který mě dobře připravil. Ale je to opravdu těžké,“ prohlásila před novináři Kněžíková. Spolu s rovněž výborným Romanem Hozou v roli Raimbauda označili operní zkušebnu za tělocvičnu.  (tr)

Vrcholnou humornou scénou jsou opilí kumpáni převlečení za jeptišky.

Foto: archiv Národního divadla Brno