Divadlo jevištního dokumentu

    V okruhu brněnských autorsky zaměřených (a tedy textově víceméně soběstačných) souborů alternativní Thálie (Divadlo Feste, Divadlo Líšeň, studio Paradox aj.), často vystupujících i v málo příznivých prostorech klubů či kaváren a soustavně se v českých premiérách věnujících závažné společenské tematice (holocaust, poválečný divoký odsun Němců, disidentství, rasismus a xenofobie, alkoholismus, dluhové pasti atp.), prosazuje se výrazně „nezávislá divadelní platforma pro experimenty s realitou“ DOK.TRIN. V r. 2013 ji založili čerství absolventi JAMU se zahraničními zkušenostmi – tamní doktorandka a režisérka Barbara Herz a překládající dramaturg Martin Sládeček. Společně u nás poprvé scénicky připravili (a také v Praze představili) předsmrtný exilový esej Stefana Zweiga „o dějinách plných rakviček“ Svět včerejška a krátce poté morální konfrontaci antiky a osobních výpovědí čtveřice sokolských pamětníků Antigone vzletem sokolím.

    Loni přišla na řadu významná premiéra z pera dramaturgující scenáristky Alžběty Michalové a umělecké vedoucí Barbary Herz Zpráva o zázraku (Josef Toufar). Rodila se v širším kontextu společenském (exhumace a identifikace ostatků z ďáblického hromadného pohřebiště a jejich důstojné uložení vzhledem k zamýšlenému blahořečení, nález zajímavých písemností na půdě fary, v níž už byla zřízena malá expozice), publicistickém i uměleckém (nejnověji opera Alše Březiny Toufar v pražském Divadle Kolowrat). Především však za podklad posloužila čtenáři vyhledávaná důkladná monografie od básníka a rozhlasového redaktora Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli, líčící tragický osud prostého kněze z Vysočiny, umučeného r. 1950 při zmanipulovaném vyšetřování tzv. číhošťského zázraku.

    Osmdesátiminutová nonstop inscenace pracuje převážně s autentickými dokumenty, jako jsou policejní protokoly, pitevní zpráva, vzpomínky vesničanů nebo dopisy rodiny úřadům i prezidentu Gottwaldovi. Na sklepní scéně Centra experimentálního divadla, která sama o sobě navozuje klaustrofobicky tísnivou atmosféru, odvíjí se montáž o Toufarově selském dětství, středoškolských studiích (syn hostinského a starosty z Arnolce maturoval až jako třiatřicetiletý), královéhradeckém semináři a obětavém kněžském působení ve dvou obcích na Vysočině. V prvé řadě však sledujeme jeho měsíční statečný zápas s mašinérií StB, mající za úkol ve valtické věznici z Toufara doslova vymlátit kompromitující přiznání do data únorového výročí. V minimalistické výpravě Markéty Sládečkové (dvojitý malířský žebřík, kovové drátěnky, dřevěné lavice a několik dalších rekvizit), úzkým kobercem propojené doprostřed diváků, oslovených již v předsálí, a s hudbou osvědčeného Maria Buzziho pohybovala se na malém prostoru pětice herců, zčásti obsazených do více postav. Ve zcela uvěřitelné titulní roli vynikl člen NdB Michal Bumbálek, pojatý v přímočaré přirozené prostotě a nezáludnosti: ne jako zemitý rolnický syn a programový protirežimní bojovník, spíše coby bezelstný, habitem subtilní, chronicky nemocný, ale vnitřně silný introvert, nakonec přece jen přinucený k podpisu zfalšovaného přiznání. (Je příznačné, že v mateřském souboru byl herec na jevišti Reduty nyní obsazen do srovnatelné hlavní role básníka a politického vězně Jaroslava v rotreklovské novince Martina Františáka a Petra Mašky Podezřelá krajina s anděly.) Zjevem uhlazeného estébáckého vyšetřovatele Máchu, během katansky naturalistického bití a smýkání vězně netečně žvýkajícího tlačenku, ztělesnil jeho souborový kolega Pavel Doucek. Rozdílné ženské figury (chladná vyslýchající kamenné tváře Hlaváčková, zdravotní sestra, farářova neteř Pospíšilová) spolehlivě diferencovala Jitka Jackuliaková. Víceméně doprovodná funkce připadla Ondřeji Krausovi a Tomáši Žilinskému (vesničtí kluci, studenti, ministranti). Faktograficky poučené nastudování v ostrých střizích demonstruje zejména průběh sadistických výslechů vedených zaslepenými kariéristy, nepatetickou statečnost ponižovaného, leč evangelijního odpuštění schopného sedmačtyřicetiletého duchovního i demagogické proticírkevní zneužití celého případu. Emocionálně působivá, místy až mrazivá inscenace, využívající simultánních výjevů, jevištních symbolů (odkaz na ukřižování a Pietu) a metafor (kravský zvonec jako mešní kalich), po jedné z repríz podnítila veřejnou debatu publika s teology, historiky a literáty a odehrála se rovněž v kapli bývalé trestnice na Cejlu.

    Neméně depresivní, leč opět do jisté katarze ústící problematiku přinesl tentýž autorský okruh v následném titulu – jevištní reportáži Alžběty Michalové a Barbary Herz z psychiatrické léčebny, nazvané Neklid. Z režisérčiny doktorandské stáže v pražských Bohnicích i jiných pramenů vytěžil DOK.TRIN znovu dokumentárně podložený a s naturalistickou sugestivností demonstrovaný příběh skutečně existujícího, od narození těžce postiženého mladíka Ivana K. (v programovém tisku je chronologicky shrnut jeho chorobopis), odehrávající se od osmdesátých let až téměř po dnešek. Mentálně nemocná matka se o něj odmítla starat, takže jako kojenec, chlapec a posléze dospělý prošel v úplném osamění odlidštěnou mašinérií socialistické i současné ústavní péče, dokud jej coby naprosto izolovanou, nesvéprávně vegetující lidskou trosku ve dvaatřiceti letech nevysvobodila milosrdná smrt.

    Opět osmdesátiminutové nastudování otevírá příchod usměvavé Žákyňky (Tereza Lexová), prodírající se mezi čekajícími diváky do suterénních chodeb CED k uzavřenému „pavilonu neklidu“. Jejíma zprvu překvapenýma a postupně si zvykajícíma očima vnímáme z bezprostřední blízkosti tísnivé prostředí, ve výpravě Radky Joskové vymezené židlemi, lavicemi, policemi, plexisklovou stěnou, igelitovými závěsy, televizorem či tekoucí vodou a rozličnými rekvizitami. V kaleidoskopu krátkých výstupů s hudbou Maria Buzziho, někdy organizovaných podle stereotypního denního režimu léčebny, poznáváme jednotvárný třísměnný provoz oddělení, jehož dobrou duší je obětavý, vůči pacientům neobyčejně trpělivý a empatický hlavní ošetřovatel Jan Uhlíř, kterému povolání narušuje rodinný život (člen souboru„Husy na provázku“ Dalibor Buš). Zbylí dva interpreti, Miroslav Kumhala z HaDivadla a Mark Hochmann, ostrými přechody v dílčích kostýmních proměnách střídají postavy pacientů (farmakům propadlý, pohodově mudrující Andrej, schizoidní Erik, autista Karel) s figurami ošetřovatelů v gumových rukavicích (Luděk, Libor), což divákovu orientaci právě neusnadňuje. Prvému z nich rovněž připadla dosti konvenční haškovská karikatura lékaře – profesně vyhaslého rutinéra. Oceněníhodný výkon podává další „provázkovský“ herec Ondřej Jiráček jako vousatý vyhublý bosý Ivan K. S otřásající přesvědčivostí prochází v mimických křečích mučivými, jeho samého i okolí ohrožujícími stavy: křičícím neklidem, zuřivě agresivními záchvaty, sebepoškozováním, pojídáním různých předmětů apod., takže se ocitne do klubíčka schoulený v síťovém lůžku. Jeho osud deprivanta v pozemském pekle nese hlavní poselství alarmující inscenace, že totiž pro dnešek obecně příznačná sociální izolace s absencí citových kontaktů bez vzájemného sdílení vede k rychlé a zhoubné dehumanizaci individua: „Člověk, který je sám, přestává být člověkem“. Textová předloha Neklidu není tak dějově sevřená, kompozičně koncizní ani temporytmicky propracovaná jako Zpráva o zázraku; nashromážděnou materii raději ponechává až do neurčité pointy večera v syrovém stavu a např. citace ze současných i historických interních nemocničních předpisů nebo dopisů od léčených dává do sousedství zpívaného balábile v maskách a nabízení uvařené kávy hledišti.

    Obě autorské premiéry DOK.TRINu prokazují cit pro antiiluzivní modelovost, jevištní metaforičnost při spolehlivém vedení typově vhodně obsazených herců i schopnost spojit tvůrce a diváky do společné spirituální komunity. Na další počiny ambiciózního souboru můžeme být tedy právem zvědavi.

VÍT ZÁVODSKÝ