Divadelní reflexe

Trochu jiná Divá Bára

    Při volbě známé povídky Boženy Němcové jako námětu pro muzikál měl dramatik Milan Uhde správný odhad a šťastnou ruku asi jako před lety, kdy s autorem hudby Milošem Štědroněm představili na „Provázku“ dávno již legendární a stále hranou Baladu pro banditu. Osobně jsem byl až na jedné z repríz Báry a stejně jako mne, ani ostatní z obecenstva nenechalo představení chladným. Hudba bez lpění na přísně jednotícím stylu výborně vystihuje jednotlivé úseky a zvraty děje, zpívané texty jsou vtipné, publikum to oceňuje a pozitivně reaguje. Uhde napsal hutný dramatický text, povídkovou předlohu funkčně modifikoval, vyhrotil charakter postav i konfrontaci odlišného jedince se zavedenou a za všech časů střeženou a vynucovanou společenskou normou. Bára je nekonformní a nezávislá dívka, která si řídí vlastním instinktem a rozumem. Je svá, a to se netrpí v žádné době.  Galerie vesnických postav a postaviček, s níž Bára přichází do stále ostřejšího střetu, je výborně vystavěna, a oproti povídce přetavena do vyhrocenější polohy. Ve zdařilé inscenaci exceluje celý soubor, zvláštní ocenění zaslouží představitelka Báry Andrea Březinová, kterou jsem viděl v repríze. Divá Bára Milana Uhdeho a Miloše Štědroně je dle mého soudu tím nejlepším, co autoři dosud pro Městské divadlo Brno připravili. Možná, že dobře pozvednutý dramatický námět vycházející z domácího prostředí je jedním z kamenů v základu úspěšnosti českého muzikálu. Záliba ve velkých románových předlohách děl světových beletristů, jak je známa z velkých pražských muzikálových podívaných, může být spíše vyšlapanou cestou a zavedeným stereotypem, než cestou k nové kvalitě či snad ke světovosti. Po pozoruhodné Papežce je Divá Bára dalším výrazným úspěchem divadelní sezóny v MDB.

Kytice hravá i hororová

    Při četbě básní Karla Jaromíra Erbena mrazí, jak fatální a hrůzné důsledky jsou tu neodvolatelným trestem za malý až titěrný přečin. O to zajímavější je jejich působivost i v našem dnešku, kdy největší nepravosti zůstávají nepotrestány, ne-li odměněny.  S nevelkou nadsázkou lze říci, že Kytice a Máchův Máj zůstávají dnes tím téměř posledním, co jsou žáci ochotni z tzv. „povinné četby“, alespoň přelétnout. „Ať se děti alespoň trochu bojí možnosti trestu a kéž by je představení inspirovalo k četbě!“ shodla se skupinka novinářů s inscenátory v Radosti na tiskovce před premiérou, znalí toho, že dnešní děti nemají již respekt téměř k ničemu.

    V paměti Brňanů je ne tak dávná úspěšná inscenace Erbenovy Kytice v Polárce v režii M. Františáka. Nová dramatizace klasického díla v Radosti je jiná, stejně však zdařilá a může oslovit diváky od dětství po příslovečnou stovku. Kytice v Radosti musí být samozřejmě rozpohybovaná, nemůže se obejít bez hudby a zpěvu a alespoň částečného využití loutek. Režie představení se ujal hostující Petr Nosálek a to velmi úspěšně. Inscenaci, kterou připravil i scenáristicky, vtiskl vyváženou, uměřenou podobu, soubor pod jeho „taktovkou“ vynikl tradičně i tentokrát všestranným nasazením. Režiséru se podařilo skloubit lehký nadhled s hororovou atmosférou, která postupně nabývá na síle a graduje v závěrečné Svatební košili. (Po úvodní Mateřídoušce následovalo scénické zpracování Vrby, Vodníka a Zlatého kolovratu.) Představení  se stalo i hereckou premiérou principála divadla Vlastimila Pešky, který se s úspěchem představil v roli jemu nejbližší, kapelnické. Dramaturgyní pořadu byla Eva Janěková, autorem výborné hudby Pavel Helebrand. (Premiéra 14. 4. 2012).

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Fotografie z představení Erbenovy Kytice v Radosti pořídil jef Kratochvil.