Člověk není nahraditelný

13.09.2015 19:45

    27. září 2012 ve věku osmdesáti čtyř let zemřel dr. Ivo Osolsobě, výrazná osobnost umění i vědy neodmyslitelně spjatá s brněnským divadlem. Opereta byla mu zvlášť blízká. Vysokoškolská studia divadelní vědy a estetiky na MU v Brně uzavřel prací k historii a teorii operety. Později jako dramaturg brněnské zpěvohry, zasloužil se o její výborný zvuk. Za jeho působení se v Brně odehrála i řada premiér světových muzikálů. Pozoruhodné, že vytříbený cit a porozumění pro „lehkou múzu“ vykazoval v tak velké míře muž, který vynikal exaktním, dalo by se říci matematickým myšlením. Pojila se u něj nadání odlišná, zdánlivě nesourodá. Na jedné straně dramaturg a praktik, rozumějící potřebám divadla a diváků, na druhé, profesor teorie a dějin divadla na JAMU, jeden z nemnoha našich teatrologů a estetiků citovaných ve světové literatuře. Stál také u vzniku Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti, od roku 1970 byl členem exekutivy International Association of Semiotic Studies.

    10. září se Mahenův památník zaplnil návštěvníky pořadu věnovaného vzpomínání na pana profesora, ale také na „divadlo, které mluví, zpívá a tančí“. Úvodní slovo pronesla nejpovolanější, ta, která v živé paměti nosí z historie brněnského divadla snad nejvíc – paní doktorka Eugenie Dufková.

    Autorem pořadu a moderátorem podvečera byl herec, divadelník a spisovatel Jaroslav Tuček. Přípravě věnoval kus poctivého díla i vlastního srdce. Dal znát, že je stále dobrým hercem a byla na něm znát radost z návratů, v něž ne tak dávno možná již nedoufal. Přítomné zaujal, pobavil, potěšil, nepochybně i dojal vzpomínkami, vhodně volenými citacemi a sentencemi. I mně se před vnitřním zrakem objevil vždy příjemně laděný a přátelský, starý již pán, kterého všichni rádi potkávali nejen na divadelních premiérách. Je možné, že jsou to už tři roky?

    Tehdy, téměř ve stejný čas, odešla tragicky také žena pana Jaroslava Tučka, Kateřina. Vidím ji před sebou. Jemná krásná tvář, vnímavá, citlivá s téměř neviditelným závojem melancholie. Pokladna divadla Polárka. Nemohl ji v ten den nevzpomenout, a nepůsobilo to ani trochu násilně, jen umocnilo vzpomínání a připomnělo neúprosný řád panovníka jménem Čas. Příznačnou a přesnou volbou je vzdor lidského hlasu, vetknutý J. Tučkem do názvu pořadu – ČLOVĚK NENÍ NAHRADITELNÝ.

    Podvečer pod Mahenovým trámem byl ovšem – a snad především – setkáním s rozvernou paní operetkou. I sem však občas prosákla kapka nostalgie, z její ztracené přítomnosti. Mluvené slovo střídaly kompaktně a dynamicky úryvky ze slavných a nesmrtelných melodií, stvrzujících, že stále žije. Nechyběla ani ochutnávka z „emerického“ muzikálu.

    Pochvala náleží mladým interpretům, absolventům DIFA JAMU Michaele Baladové a Jiřímu Danielovi, již členům souboru Divadla Radost. Za doprovodu korepetitorky Městského divadla Brno Moniky Jakubíčkové si zpěvák získal posluchače kultivovaným projevem a přednesem, interpretka okouzlila jemným, citlivým podáním při krásné barvě hlasu. Zaslouženě sklidila potlesk i v průběhu pořadu. Upřímně a dlouze se tleskalo na závěr a všem se dostalo díků profesora dr. Petra Osolsobě, syna, který pokračuje v dráze započaté otcem. Panu Jaroslavu Tučkovi za pěkně připravený pořad, poutavě doprovázený vlastním slovem, náleží uznání, že se mu podařilo vše podstatné v té správné míře a proporcích sepsat i předat v dané hodinové stopáži.

    Za příjemný podvečer v Mahenově Památníku sluší se poděkovat také paní Janě Černé, která neúnavně, s nevšední obětavostí a nasazením zdejší pořady po léta připravuje a organizačně zajišťuje. Kolik jich už za ty roky bylo…

    V dobrém ladění sestupoval jsem z půdy od trámu, z domu, kde žil a který tragicky opustil Jiří Mahen. Pak mi vstoupilo do mysli, kolik už odešlo těch z generace Iva Osolsobě na pokyn panovníka jménem Čas.    

    Taky už pár let, kdy mi v příloze KAMu postupně vyšlo několik desítek rozhovorů s osobnostmi brněnské kultury, generačními druhy Iva Osolsobě. On mezi nimi samozřejmě chybět nemohl. Kolik však jich dnes už mezi námi chybí…

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: Jaroslav Bobek