Cesta k mým matkám – autobiografie i autoterapie
V brněnském nakladatelství JOTA vyšla autobiografická próza Cesta k mým matkám. Více než dvě stě padesát stran textu autorka s pseudonymem Edith Holá věnuje reminiscencím na neradostné dětství v adoptivní rodině, reflexi vlastních niterných pocitů, hledání kořenů a pokrevního pouta.
Edith byla z kojeneckého ústavu svěřena do adopce. Matka, psychicky zřejmě silně nevyrovnaná osobnost, vlastní děti neměla. U adopce nezůstala, přebírala do pěstounské péče stále další děti a to i po prokázaném týrání svěřenců. Příběh Edith je zápisem o vnitřním strádání i rebelii proti praktikám adoptivní matky, i marné snaze nalézt k ní cestu. Teprve v dospělosti nachází vlastní matku a zjišťuje, že osvojení proběhlo jinak, než v podání matky adoptivní.
Autorka „žaluje“ všechny, kteří jsou odpovědni za svěřování dětí nevhodným pěstounům, na základě svého životního příběhu odmítá zejména početné pěstounské rodiny i současný projekt, který touto formou náhradní rodinné péče hodlá zásadní měrou nahradit výchovu ústavní.
Na úspěšnou výchovu při vyšším počtu dětí pěstouni ve své většině jistě stačit nemohou. Samotný výběr pěstounů a dětí pro ně vhodných není jednoduchý. Nelze se také domnívat, že pěstounská péče může plně nahradit výchovu ústavní. Do pěstounských rodin přicházejí často děti s nejrůznějšími, nejednou závažnými postiženími, adaptační fáze bývá dlouhá, mnohdy provázená problémy, s nimiž vychovatelé nepočítali. Pěstouni jsou v podstatě stavěni do role trpělivých psychoterapeutů. Kolik jich na to opravdu má? Jak eliminovat ty, u nichž je skrývaným primárním motivem finanční odměna, nebo kompenzace vlastních problémů? I náročný výběr nemusí „vyjít“ a bez pravidelné spolupráce s poučenými sociálními pracovnicemi, lékaři, psychology, speciálními pedagogy se pěstouni neobejdou. Přinese pak ale pěstounská péče takovou úsporu nákladů, jak si autoři projektu slibují? Takové otázky jsou zcela na místě. Autorka samozřejmě problémy takto neanalyzuje. V prozaickém útvaru funkčně členěném do krátkých kapitol podává subjektivní výpověď o náhradní rodině, jak ji formovala a deformovala. Autobiografická próza je psána emotivně, čtivě a působivě, udrží pozornost čtenáře navzdory poměrně značnému rozsahu v relaci k monotematickému obsahu. Je současně i jakousi autoterapií autorky. Autentická výpověď o jedné nevhodné náhradní rodině za přehlížení těch, kteří svěřeným dětem mají garantovat skutečnou rodinnou péči, osloví nejen běžné čtenáře, ale směřuje i k těm, kteří se náhradní rodinné výchově věnují profesním zaměřením.
Cesty k mým matkám jsou subjektivní výpovědí senzitivní ženy, která zůstává silně a viditelně poznamenána nešťastným dětstvím s chladnou matkou stavící na kázni, a represi, uchylující se k psychickému a fyzickému týrání. Edith odmítá „tlustou čáru“ za minulostí, sebezpytem, v době, kdy má vlastní rodinu a děti, se však možná zaobírá až příliš. Je znalá v psychologii, píše o návštěvách psycholožky, absolvovala snad všechny formy psychoterapie, blízká je jí jóga, budhismus atd., neobejde se ani bez prášků. I když to není jádrem knihy, o jejich dětech se moc nedozvíme, manžel zůstává stopovým, téměř utajeným prvkem, vzdáleně trochu evokujícím postavu adoptivního otce, který byl „hodný“, zcela však v područí autoritativní dominantní manželky.
Snad jen nedorozuměním je autorčino příkré odsouzení již nežijícího profesora Z. Matějčka, v jeho přesvědčení, že skutečným rodičem je ten, kdo dítě s láskou vychová“. Autorka staví na pokrevním poutu, Matějčkův názor dává do souvislosti s myšlením totalitního socialismu. Právě Z. Matějček spolu s J. Langmeierem v šedesátých letech minulého století knihou Psychická deprivace v dětství upozornili na závažná negativa velkých výchovných ústavů. Díky jemu a řadě dalších se velká kolektivní výchovná zařízení (součást původní komunistické ideologie) začala měnit. Podporu získaly menší domovy rodinného typu, vznikaly SOS vesničky, rozvíjela se adopce i pěstounská péče.
Se špatnými případy se setkáme bohužel v každém typu výchovy. Mělo by jich být co nejméně, pro osamělé dítě je třeba hledat nejlepší možné individuální řešení. Také výchova vlastními rodiči přináší někdy výsledky, trpké i více, jak příběh Edith. Její knížka literárně zdařilou, emotivně silnou výpovědí vyvolává citovou odezvu. Současně upozorňuje na vážné problémy, k nimž může dojít, pokud se pěstounská péče rozšíří „masově“, nové rodiny budou příliš početné, pěstouni nebudou pečlivě vybíráni a zajištěna nebude důkladná kontrola a všestranná pomoc.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
