Černopolské kapitolky

    Novinář a esejista Antonín Hošťálek je autorem osmdesátistránkové sličné publikace Černopolské kapitolky, kterou za finanční podpory Nadace Charty 77 a Městské části Brno-sever vydal zapsaný spolek Moravskoslezský kruh. Pojal je jako poctu Josefu Merhautovi, který nazýval Černá Pole oázou klidu a ticha a svou láskou. Merhaut svá oblíbená místa učinil i dějištěm v tehdejší době velice známých povídek. Jeho soubor Černá pole vrcholí povídkou Píseň práce. Jejímu hlavnímu hrdinovi Jaroslavu Folprechtovi čtvrť učarovala a on často navštěvuje „to místo vysvěcené klidem a mírem“. Vykresluje obraz Černých Polí v přímém protikladu k dolnímu Winterholler platzu, kde se odehrávají ostré střety dragounů se zástupy dělnictva, které se srocuje s vidinou spravedlivějších zítřků.

    Hošťálek se narodil v roce 1950 a pochopitelně už doby střetů dělnictva a dragounů nezažil. Ale zakusil druh energie, o kterém Merhaut píše – poznal místo vysvěcené klidem a mírem. Vše podstatné bylo v Černých Polích dobudováno. Všechny pamětihodnosti stály – věhlasná Tugendhatova vila i funkcionalistická kavárna Era, do níž v neděli chodíval otci se džbánkem pro pivo. Třetí pamětihodnost představovala škola v Zemědělské ulici, kterou navštěvoval. Společnost se ještě nemotorizovala. Auta neparkovala v ulicích. Po Lesnické ulici občas jezdily koňské povozy. Doba byla taková tichá a klidná. S partou spolužáků měli rádi uličky mezi zahrádkami s besídkami a chatičkami. Ve spleti různých cestiček se dalo i zabloudit a zřejmě se jim líbila trochu tajemná atmosféra Šrébrových zahrádek, které ještě obepínala hřbitovní zeď, a na dolním konci dosud stálo pozdně barokní průčelí. Cílem bývaly hlavně Šanghaj a Písečník s jeskyněmi vyhloubenými v pískovcové stěně. Šťastným nápadem vydavatele je bohatý obrazový doprovod 39 fotografiemi z historie až po dnešek od různých autorů.  

BOHUMIL HLAVÁČEK