Byli jste na Festivalu Janáček 2012?

    Jestli ne, udělali jste chybu. Ať už proto, že šlo o kulturní událost, kde se setkávala duchovní elita města, nebo proto, že tu byla možnost vidět skvělé evropské soubory, které jinak nemáte šanci vidět, nebo proto,  že máte rádi Janáčka, nebo právě proto, že ho rádi nemáte a nechápete, co na něm ti druzí mají. Možná, že byste na to tentokrát konečně přišli.

    Janáček se totiž musí umět zahrát a zazpívat. A když se to umí, tak to působí naprosto přirozeně a natolik emocionálně, že nemůže nikdo nechápat. Za všechny večery, které se v době od 16. do 25. listopadu odehrávaly, bych ráda vyzvedla jen některé:

    Nejprve zahájení Festivalu, Janáčkovu operu Osud, jejímž osudem bylo, že byla strčena do šuplíku jako zmatečná a zůstala tam. Díky brněnskému nastudování, hlavně dirigentovi Jakubovi Kleckerovi, vzniklo zajímavé, svěží a půvabné dílo, dávající nakouknout pod pokličku autorovi nejen do kuchyně hudební, ale i rodinné. Výjimečné výkony Ondreje Šalinga jako skladatele Živného, Pavly Vykopalové v roli Míly a Ivety Jiříkové v roli Matky jsou natolik životné, že Osud snad překročí svůj stín a začne být součástí dramaturgie operních divadel.

    Skvělá byla bratislavská Jenůfa. Režisér Martin Otava (vnuk slavného pěvce), vytvořil působivé představení, dal si práci domyslet všechny záchvěvy myšlenek protagonistů a dal nahlédnout do jejich duší tak hluboko, že to otřáslo i otrlými divadelníky. V roli Laca zářil Miroslav Dvorský, uplatňoval znělý, plný hlas a od počátku bylo jasné, že co se škádlívá, to se rádo má. Tomáš Juhás jako Števo mu byl rovnocenným partnerem jak pěvecky tak herecky. Jenůfa v podání Kataríny Juhásové-Štůrové byla křehká dívka s kulatým, nosným, plným a barevným sopránem, schopným jak dramatického forte, tak něžného piána. Vrcholnou postavou byla Kostelnička. Silný, dramatický výkon Lubici Rybárské, mohutný hlas, vyrovnaný ve všech polohách, se zcela vyhnul forzi i ve vypjatých pasážích a hlavně tu byla skvěle psychologicky vypracovaná postava. Nelze jmenovat všechny účinkující, šlo o dokonale vyvážené obsazení, hlasy se barevně doplňovaly, nebylo „malých rolí“.  Zato bylo představení, kde nezůstalo oko suché. Když k tomu ještě přidáme vynikající výkon bratislavského orchestru pod vedením Jaroslava Kyzlinka, který si vyhrál s nejjemnějšími nuancemi, byl to zážitek nezapomenutelný.

    Další „peckou“ byla Věc Makropulos, kterou přivezla opera z Norimberku. Předvedli skvěle zahrané činoherní drama a přitom bezchybně zazpívané na Janáčkovu hudbu. Scéna i výprava byla jednoduchá a přesto brala dech monumentalitou i funkčností a Elina Makropulos v podání Zhanny Afanasievy si prošla životní cestu od vládkyně mužských vášní po zlomenou starou ženu. Nádherné plnokrevné divadlo!

    A pak Káťa Kabanová. Festival dal možnost srovnat dvě inscenace, každou jinou a obě originální. Ostravská Káťa byla jímavá, poetická, ustrnulá v čase. V režii Jiřího Nekvasila a na scéně Daniela Dvořáka excelovala vynikající představitelka tmavé pleti i hlasu Morenike Fadayomi v roli Káti a americká pěvkyně Nadine Secunde, Kabanicha zlá a strohá. Tichon je v podání Jana Vacíka slaboch, který dávno rezignoval vůči matce. Tak mne mimochodem napadlo, že tenhle rozplizlý opilec se nezmůže vůbec na nic a že možná Káťa zemřela jako panna?

    Vedle toho byla postavena espresivní a dekadentní inscenace z holandského Maastrichtu v režii Haryho Kupfera a na scéně Hanse Schavernocha, v kostýmech Yana Taxe. Ty jsou laděny do černé, jeviště je celé potaženo černým asfaltem, dokonce i stromy a stožár elektrického vedení (sic! Kdy že to byla v Rusku elektrifikace?) Ulice se prolíná s interiérem domu, po jevišti se válí špinavý a rozbitý sedací nábytek. V tom všem si libuje Kabanicha a především Dikoj. Ti dva odhazují veškerou přetvářku a nepokrytě souloží na jevišti. Káťa je daleko uvolněnější, snaha se vymanit ze sevření začíná rozepnutou jupkou, pak odhazuje černý usmolený plášť, který v inscenaci nosí všichni a poté i špinavě bílé šaty, aby skočila do vody ve sněhobílé košili, čistá, nevinná, bezbranná…

    I po festivalu je o čem přemýšlet. Třeba o tom, jak skvěle zní opera z jeviště Mahenovy činohry a že přece sem Janáček své opery psal! Bylo toho k vidění daleko víc, o čem by se dalo psát, ale lépe je vidět. Tak jestli se poštěstí a jestli otcové a matky města zplna pochopí, že Janáček je náš nejcennější vývozní artikl, tak se už teď těšme na Festival Janáček Brno 2014!

KARLA HOFMANNOVÁ

Foto z Festivalu Janáček 2012: Jana Hallová