Brno a jeho barvy

    Kniha akvarelů Brno a Brňané na počátku století Zdeňka Bláhy, autorova už třetí z našeho města a regionu, míří na trh. Ve čtvrtek 22. listopadu 2018 ji autor, jeho choť Milada a nakladatel, ředitel společnosti LYNX Jindřich Pachta, a přítomná veřejnost slavnostně pokřtili, nepolévajíce ji vínem, jak bývá zvykem. Ač se urodilo, je vína škoda. A knížky také, neboť je veliká, barevná, v křídě vyvedená, plná pěkných akvarelů a slov, zkrátka cenná, a to doslova.

    Nicméně, za tu cenu před vámi rozkvétá Brno. Nejen historické, ale i současné, a to proto, že historických Brn se v poslední době vynořily přehršle, zejména fotografických. Proto Zdeněk Bláha sáhl i po motivech současných, a tak před vámi defilují i sídliště, univerzitní kampus, brněnské kavárny, hokejisté Komety, a tím vším se prolíná brněnské mládí. Jaké jiné, než ženské.

    Zdeněk Bláha se svou chotí Miladou, spolutvůrkyní knížky, připojili i slovní doprovod, a budiž jim ke cti, že se neomezili na obvyklá básnická, málo srozumitelná klišé, ale sáhli také po textech humorných, a tím nemyslím jen ty vyvedené v nyní už uměle živeném hantecu.

    Křtění knížky proběhlo v Metodickém centru moderní architektury v Preslově ulici v Pisárkách, což je nová budova, jakási přístavba v zahradě bývalé vládní vily. Ta přístavba je často chválená a oceňovaná, nicméně, dovolte mi, řekněme, pousmání. Nějak nemohu pochopit, že uživatel či uživatelka, vycházeje z WC, otevírá dveře této důležité místnosti dovnitř. Každý absolvent střední průmyslové školy stavební ví, že dveře z veřejných místností musejí se otevírati do chodby, zkrátka ven, co kdyby se na dámském WC objevila myš a na pánském hořelo. Možná ale, že moderní architektura to vidí jinak.

Přípitek manželů Bláhových sleduje nakladatel Jindřich Pachta.

    Ale víte, co nemohu pominout? Pan Bláha pozval i spolužáky ze své třídy z prostějovského gymnázia. Jsou už jen tři. Je jim pětaosmdesát. Jedním z nich je František Mašlaň, obránce Rudé hvězdy, potom ZKL Brno. Ta skvadra tehdy ovládala československý hokej.  Mezi lety 1954–1967 jedenáct titulů, jedno druhé, jedno třetí místo. Mnozí z nich už nejsou mezi námi. Vlastimil Bubník, Bronislav Danda, Vlastimil Pantůček, Slávek Bartoň… Jen na okraj: Slavomír Bartoň je praděd vnuka manželů Bláhových, který si prý v Kometě počíná víc než dobře… Ale co ti dávní matadoři? No, třeba Karel Šůna je teď smutný, protože mu umřel milovaný pejsek… tedy pejsek, buldok, aspoň to na křtění páně Bláhovy knížky říkala též přítomná paní Šůnová. Josef Černý v Líšni stále živí své holuby, Scheuer žije v Piešťanech, v brzké době proběhne v Rondu velká slavnost, budou tam ke stropu věšet jeho dres, ale zdraví prý mu účast nedovolí, ale není sám, kdo bude vyvěšen, tato pocta se dostane i Václavu Pantůčkovi a Ladislavu Olejníkovi, který nyní žije v Německu. Zmínění tak doplní Karla Langa, Bronislava Dandu, Vlastimila Bubníka, Josefa Černého, Oldřicha Machače, Vladimíra Nadrchala a Františka Vaňka, kteří už v Rondu visí… Ale to by byla jiná kapitola. Kdo by se chtěl dozvědět víc, nechť si zajde do restaurace Stadion na bývalé Leninově, nyní Kounicově, kde se mnozí z té staré party scházejí. A nechť vyzpovídá třeba kolegu Jardu Meixnera, který stále aktivně zásobuje radiové posluchače svými postřehy nejen z hokeje.

    Tolik ke křtu páně Bláhových akvarelů.

Text a foto: LADISLAV VENCÁLEK

Petrov, dominanta města, viditelná a zvoucí ze všech světových stran. Od západu, z míst, kde Vysočina ztrácí dech, ze severu, z krajin lesů, studánek a strání, z východu, kde spí vojsko v rose ranní, i z jihu, z kraje beze stínů, z kraje vína, kde se krásně zapomíná, že kdysi u nás měli šanci i neandrtálci.