Brněnský Moravský podzim byl vskutku fantastický
13.11.2013 10:10
Festival Moravský podzim letos zaznamenal zahájení nové éry. Pořadatelem se stala Filharmonie Brno a z festivalu se stalo Bienále, tedy přesněji, bude se střídat s Festivalem Janáček, neboť je logicky zbytečné, aby si v jednom roce konkurovaly dva festivaly v jednom domě.
Letošní podzimní festival se vymykal především dramaturgií, která ho pojala jako souhrn výjimečných akcí, zejména programových, a dokázala z nich udělat logickou a přitom přitažlivou nabídku. Soustředila se na prezentaci hudby národní a k ní přiřadila také nabídku národních lahůdek. Nejlépe tato spojení vyšla v Janáčkově divadle ve spolupráci s restaurací Bohéma, kde provozovatelé dokázali vytvořit a dát k dispozici i důstojné prostředí pro besedy s realizátory a umělci spolu s národními pokrmy. Bohužel tato myšlenka už tolik nevyšla v Besedním domě, kde restaurační provoz je uzavřen a náhradní partner neměl potřebné zázemí, přestože se velmi snažil. A v neposlední řadě se podařil festival také proto, že jeho realizátoři dokázali přivézt do Brna špičkové světové ansámbly a že se jim podařilo oslovit ve velké míře mladé publikum, které naplnilo koncertní sály nebývalou měrou. Tady patří velká poklona marketingu festivalu za myšlenku a hlavně za její úspěšnou realizaci.
Patnáctidenní maratón od 27. října do 8. listopadu 2013 nebylo možné divácky obsáhnout celý, i když si každý z koncertů zasloužil zvláštní pozornost, nebylo hluchých míst. Zahájení patřilo domácím, Filharmonii Brno pod taktovkou šéfdirigenta Alexandara Markoviče a nebylo příliš šťastné. Jako host byl pozván ruský klavírista Boris Berezovskij k interpretaci dvou klavírních koncertů – Ravelova a Lisztova. Na poslední generálce si klavírista údajně poranil ruku a koncert vzdal. Smetanova Vltava, byť perfektně provedená, sice nebyla adekvátní náhradou, ale následující Vojenská symfonietta op. 11 Vítězslavy Kaprálové zněla plně a energicky a Symfonietta Leoše Janáčka, která je jakousi neoficiální festivalovou hymnou, daly zapomenout na úvodní zklamání.
Z další smršti koncertů vybírám ty, které přinesly nejen kvalitní hudební zážitek, ale vnesly i nový pohled na koncertní možnosti. 28. října v Besedním domě nemohl jinak, než svátek republiky věnovat českým autorům. Brněnští umělci, kteří se skryli pod názvem Dechové kvinteto Phoenix, si pozvali ke spolupráci další kolegy z Filharmonie Brno a především nestárnoucího barda Richarda Nováka. Zazněly skladby Zdeňka Fibicha, Fantazie č.1 op. 40 Aloise Háby, a Nonet č. 2 H 374 Bohuslava Martinů. Stěžejním dílem však byla skladba exilového brněnského skladatele Jana Nováka Passer Catulli (Catullův vrabčák) pro bas a noneto. Exceloval tu Richard Novák, jehož hlas nestárne a jehož absolutní sluch a vytříbená muzikanta udělaly z hravého díla zážitek.
29. října koncert s podtitulem Měsíční Pierot přinesl konfrontaci impresionismu a expresionismu. Claude Debussy – Sonáta pro flétnu, violu a harfu něžně hladila, Introdukce a Allegro pro koncertantní harfu, flétnu, klarinet a smyčcové kvarteto Maurice Ravela dalo především vyniknout harfenistce Ivaně Dohnalové. Publikem očekávaný byl Pierrot Lunaire op. 21 Arnolda Schönberga. V podání souboru Ensemble Lumineux s uměleckým vedoucím flétnistou Petrem Pomklou zněl velmi kompaktně a barevně. Ke spolupráci si dirigent Pavel Šnajdr pozval sopranistku Irenu Troupovou. Její poněkud syrový, až ječivý hlas odpovídal sice expresivním pasážím, ne příliš kvalitní amplifikace jej ještě umocnila, což dojem rušilo. Promítaný text pomohl posluchačům orientovat se v díle.
Kremerata Baltica je soubor složený především z pobaltských umělců, ale také z Ruska, Japonska či Evropy a jejím dirigentem je Mario Brunello, violoncellista vynikajících kvalit. Přednesli 30. října v Besedním domě italský repertoár, jehož vrcholem byl Smyčcový kvartet e moll Giuseppe Verdiho. Jejich způsob souhry, dynamiky a kontrastů, stejně jako schopnost výrazu uchvacoval.
Poslední říjnový večer patřil ruské dvojici, klavíristovi Alexeji Ljubimovi a Vladimíru Tarasovi na bicí nástroje. Výběr z Preludií Clauda Debussyho nejprve jen na klavír, v druhé polovině společně, podali tito dva čarodějové netradičně, zato sugestivně. Byl to vlastně autorský večer a´lla Debussy, objevný a inspirující. A to i přes pokročilý věk obou protagonistů a i přes to, že bicista přijel doslova po celodenním cestování z letadla přímo do koncertního sálu.
Následoval 3. listopadu Polský víkend, kdy v nedělním matiné vystoupil český violoncellista Štěpán Filípek s polským programem z děl Krzysztofa Pendereckého a Sofije Gubajduliny. Pocta Henriku Góreckému byla pak večer příležitostí pro Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. Vynikající orchestr hrál pod dirigentem Tadeuszem Strugalou s maximálním soustředěním a přesností díla Henryka Góreckého Muzyka staropolska op. 4 a Symfonii č. 3 op. 36 s názvem „Symfonie písní žalostných“. Sopranistka Ewa Vesin dala dílu napětí a objem hlasu, chyběla však niternost a něha. Následující neděli vystoupil polský Apollon Musagéte Quartett, který vedle Pendereckého a Lutosslavského postavil Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 a slavil velký úspěch. Snaha o netradiční komunikaci s publikem se projevila i v posazení, umělci stáli na stupínku uprostřed sálu do kříže proti sobě a publikum kolem nich, což vytvořilo intimní atmosféru.
Po polském víkendu následoval 6. listopadu Norský den. Zahájení ochutnávkou jednohubek z lososa bylo sice velmi střídmé, zato koncert norských mladých umělců, kteří hrají pod názvem Trondheimští sólisté, byl zjevením. Smyčcový komorní orchestr přinesl neobvyklou barvu a zvuk s radostným chvěním, s jemnou svítivou aurou, hladící duši a smysl pro soudobou hudbu naplněnou jemným humorem. V jejich programu nechyběl klasik Edvard Grieg a jeho dílo Z časů Holbergových, suita ve starém slohu pro smyčcový orchestr op. 40 a Geirr Tveitt s výběrem z Reisebilleder (Obrázky z cest). Hlavními body programu byli však soudobé skladby norských skladatelů, Lasse Thoresena Sprang (Skok) a mladého člena souboru, houslisty a skladatele Gjermunda Larsena Osa-siute. V obou případech šlo o závažná hudební díla plná technické ekvilibristiky, lidových témat a smyslu pro humor, spojená s nadšeným a energickým hudebním projevem. Mladí umělci si dali záležet i na vizuálním vjemu a použili kontrastů. V první polovině kontrastní mladé krásné sólistky na housle, ve druhé dva protikladní mladí muži, virtuózní houslisté. Výsledek byl dokonalý.
Hudebním vrcholem byl závěrečný koncert festivalu, o který se postaral Londýnský symfonický orchestr s dirigentem Valeriem Gergijevem. Večer patřil skladbám Hectora Berlioze Wawerley, předehra op. 1, která se nijak nevymyká z kontextu romantické literatury. Zajímavější byly Písně letních nocí op. 7, které uchvacují něhou, barevností, fantazií a poetičností. Sopranistka Karen Cargill je přednesla s vroucím výrazem a lehounkým hlavovým tónem, jen občas otevřeným do plného hlasu. Ve snaze kolorovat emoce jí poněkud unikala intonace a soustředěnost tónu. Škoda, že se nevěnovala také vizuální stránce a že působila poněkud nevkusně. Fantastická symfonie op. 14 byla skutečným vyvrcholením festivalu. Vypilované kontrasty, plastičnost a barevnost partitury a agogické nuance oslňovaly i v prostoru Janáčkova divadla, který dostal najednou jiné akustické parametry. Festivalovým závěrečným večerem byla nasazena laťka pro další ročník festivalu hodně vysoko a bude těžké se jim v roce 2015 vyrovnat.
KARLA HOFMANNOVÁ
Foto: Petr Francán
