Brněnský drak vypravuje

27.09.2013 09:50

    Jeden z nejslavnějších dnů v historii Brna byl 15. srpen 1645, kdy Brňané zvítězili nad dvacetinásobnou švédskou přesilou. Ale jak to vlastně přesně bylo s tím koncem obléhání v jedenáct hodin, s tím švédským polednem, které nám každodenně připomínají zvony petrovské katedrály? To se dozvídáme až teď, když byly otevřeny dračí archivy a my přímo z úst (či vlastně tlamy) Brněnského draka slyšíme, že švédský vojevůdce Torstenson měl už po krk šarvátek s nezdolnými Brňany a navíc i všech svých neduhů a domluvil se s brněnským velitelem Radvítem de Souches, že ten dá zvonit poledne co nejdřív, nejlépe hned po snídani v deset hodin, a tím předčasně ukončí poslední rozhodný švédský útok na Brno. Ale liška Radvít naoko řekl, že to by byl diktát, a rozhodl, že zvonit se bude v jedenáct. Bylo mu jasné, že Torstenson od počátku chtěl, aby se poledne zvonilo v jedenáct, a tak proč mu – kolegovi protestantovi – nedopřát alespoň toto malé vítězství… A kdo myslíte, že ty vzkazy mezi oběma veliteli vyřizoval? Myslím, že už tušíte: Brněnský drak.

    Ostatně nebýt Brněnského draka, zůstane celá tato dějinná záležitost pořád zahalena mlhou tajemství, kterou se marně snaží proniknout různé dohady a pověsti. A podobně vnáší drak nové světlo i do jiných brněnských pověstí, kterých se za mnohá staletí nastřádalo už docela hodně. Zásluhou Jaroslava Štěpaníka, jenž Vyprávění Brněnského draka pro pobavení i poučení současníků věrně zaznamenal, se tak znovu setkáme jak se zlatým fondem pověstí, které si už vyprávějí i vrabci na střeše, ale i s pověstmi, jež našemu povědomí dosud úspěšně unikaly či neměly šanci do něho proniknout prostě proto, že zůstaly lidskému zraku utajeny. Lidskému ano, ale dračímu ne. A tak drak, když ho právě nikdo v průjezdu Staré radnice neobtěžuje, si krátí dny a noci vzpomínáním na to, co za ta staletí prožil. No a to víte, jak takové vzpomínání probíhá – mísí se v něm páté přes deváté, staletí nestaletí, to to letí, to to letí… Ale kupodivu si drak vzpomíná i na dobu nedávnou, například na to, jak jednu váženou soudružku zaskočil psací stroj, z jehož klávesnice poťouchle vyskočilo písmenko z namísto r, a tak ze Staré radnice v adrese udělalo Starou… no, raději to ani nebudeme vypisovat.

    Zkrátka a dobře, pro poučení se v té knížce dá najít mnohé, o pobavení nemluvě. O to se přičinil i autor grafické úpravy a excelentních ilustrací Václav Houf ruku v ruce s vydavatelem Karlem Kovaříkem, který pro vydání Štěpaníkovy knížky ve svém nakladatelství Littera získal i podporu statutárního města Brna a záštitu jeho primátora Romana Onderky – a to i přesto, že drak nešetří občasnými šlehy proti pánům radním, samozřejmě těm z dob minulých. To víte, drak… Ale jinak to pan spisovatel věru pěkně sepsal, ostatně měl situaci usnadněnou dračím sklonem k poetičnosti. Možná byste to do toho predátora (myslím tím samozřejmě draka) neřekli, nicméně takové pasáže, jako je například ta o nešťastné sebevražednici panně Johance („byla jako křišťálová, průzračná kapka padající z jasného nebe k překvapené zemi, která ji nutně musí pohltit“), vás jistě přesvědčí. A že takový věkovitý drak má i smysl pro humor? O tom si snadno učiníte vlastní názor, když si přečtete například pověst o Šemberovi, jakož i mnoho dalších stran této knížky. Inu, to svědčí o tom, že oba autoři – drak i jeho kronikář – mají své město skutečně rádi. Vždyť „Kdo se v Brně narodil, ten se nediví, Brno je zkrátka Brno. Za srdce uchopí zvolna, nenápadně, pak ale nepustí a je tvým městem nad městy, třeba většími a nádhernějšími.“ (str. 174)

MICHAL ŽÁK

Foto ze slavnostního křtu knihy Vyprávění brněnského draka: Petr Michl