Brněnský „čapkolog“ bilancuje

13.11.2020 09:50

    Od r. 1994 působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. Jako literární historik a kritik se systematicky zabývá českým písemnictvím 20. století. Knižně vydal např. rozbor postav próz Vladislava Vančury Portréty a osudy (1994), soubor studií o naší meziválečné literatuře Tvora a recepce (2003) a eseje Básnický rok (2015), přibližující reflexe jednotlivých měsíců v české poezii. Mimoto se podílel na dalších zhruba dvaceti publikacích, zejména na spisovatelských slovnících a kolektivních monografiích. Předsedá Společnosti Jiřího Mahena a spolurediguje jeho bulletin Milíř. S ohledem na letošní jubilea obou bratří Čapků (sto třicet let od narození Karla a pětasedmdesát od smrti Josefa) sestavil bibliografii svých čapkovských prací, jichž od r. 1977 napsal už přes osmdesát. V boskovickém nakladatelství Albert vyšla tedy v nákladu 300 exemplářů nevelká knížka Bratři Čapkové (2020), pro niž si autor s použitím jejich autoportrétů a citátů sám navrhl přitažlivou žlutou obálku.

    Po bohemistově frontispisovém portrétu následuje Prolog aneb leccos o bratrech Čapcích, nastiňující kompozici tisku, rozčleněného do šesti bloků.

    První podchycuje jedenáct Studií, většinou vzniklých pro speciální konference a následně zveřejněných v příslušných sbornících (mj. v polštině a dokonce v japonštině), ale též v časopisech, denících nebo učebnicích. Počtem 32 čísel nejobšírnější je oddíl Recenze, sepisující tematicky pestrá hodnocení hlavně knižních novinek řady badatelů, editorů či beletristů, opět publikovaná v odborném i denním tisku. Devatero Jubilejních článků připomíná různá výročí obou bratrů. Partie Zprávy registruje jedenáct údajů, týkajících se hlavně konferencí a seminářů. Pátá část zahrnuje čtyři Poláčkovy Fejetony, blok Ostatní práce soustřeďuje čtrnáct námětově i žánrově rozličných textů – medailony, slovníková hesla, polemiky, rozhlasové rozhovory atp. Úhrnem jde o dvaaosmdesát bibliografických položek (několik posledních z r. 2020), svědčících o autorově soustavném „čapkologickém“ zájmu a pravidelné prezentaci jeho výstupů v písemné i mluvené podobě. Prolog rovněž vypočítává Poláčkovy další aktivity na akademické půdě (též na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity), přednášky v knihovnách nebo v Mahenově památníku a účast na čtyřech významných našich i zahraničních sympoziích.

    Po bibliografii následující oddíl Sedmkrát o bratrech Čapcích zahrnuje bohemistovy porůznu knižně i časopisecky zveřejněné texty, některé dodatečně krácené nebo naopak rozšířené. „Novinář Karel Čapek“ konstatuje, že spisovatel od r. 1904 publikoval téměř ve stovce periodik. S bratrem Josefem vstoupil r. 1917 do redakce prestižních Národních listů, poté od r. 1921 až do konce života působil (opět spolu s Josefem) ve vlivných, zejména inteligencí vyhledávaných Lidových novinách. Psal téměř do všech rubrik (i několik příspěvků do téhož čísla) a získal si zde výjimečné postavení. S podporou memoárových citací Poláček výstižně charakterizuje Čapkův obecný přístup k publicistické sféře (a to včetně jeho jazyka a stylu) i její prolínavý vztah k beletrii. Sám Čapek vydával svou encyklopedickým rozhledem podloženou žurnalistiku knižně, v čemž vytrvale pokračoval i editor Miroslav Halík.

    „Josef Čapek v čtenářské anketě Lidových novin“ rekapituluje, jak se do ní v letech 1928–1941 promítala osoba tohoto malíře a literáta – ať už díky jeho vlastní tvorbě nebo coby desetinásobného respondenta. Poutavou mozaikou postřehů je kapitola „Karel Čapek a příroda“. Na základě pečlivých rešerší a s poetickými úryvky dohledává, kde všude v jeho díle na přírodní motivy narazíme: v korespondenci, povídkách a románech, dramatech, publicistických souborech i v pětici cestopisů. Další Poláčkovo dělení stále aktuálních žurnalistických materiálů vychází ze čtyř ročních období, českých a slovenských regionů, konkrétních zvířat a rostlin atd. V pasáži „Ztracený básník uměním podobojí“ jde o vztah Františka Halase k (zejména výtvarnému) odkazu Josefa Čapka. „Karel Čapek a Jiří Mahen“ připomíná, že kontakt obou umělců, rovněž praktických divadelníků, týkal se především jejich her a nevyhnul se ani nedorozuměním. Méně známou problematiku najdeme v partii „Bratři Čapkové očima Karla Sezimy“. Pozapomenutý prozaik z okruhu časopisu Lumír se jim věnuje ve své vzpomínkové tetralogii a v recenzních knižních souborech. Celý sedmidílný blok uzavírá čapkovská parafráze „Mrava a kňuba čili Dovětek“, v níž si Poláček pohrává s českými antonymy.

    Stránky nazvané Portréty, karikatury a ilustrace obsahuje dvanáct kreseb z per obou Čapků, Františka Bidla, Adolfa Hoffmeistera, Otakara Mrkvička a Ondřeje Sekory. Ve formě stručného slovníkového hesla brožuru uzavírá Poznámka o autorovi.

    V podstatě informativně bibliografická publikace dokládá, že se Jiří Poláček po řadu dekád obírá zejména beletristickou a publicistickou tvorbou bratří Čapků komplexně a ve společenském i generačním kontextu. Využívá k tomu široké spektrum tiskovin – od konferenčních sborníků, Zpráv Společnosti bratří Čapků či akademických revuí přes kulturní časopisy po deníky. Věříme, že ani na prahu badatelovy sedmdesátky jeho odborné sondy v této oblasti ještě zdaleka nekončí.

VÍT ZÁVODSKÝ