Brněnské návraty Miroslava Huptycha

    Až do 17. března příštího roku jsou v Mramorových sálech ve dvoře Moravského muzea v Brně vystaveny kresby a koláže Miroslava Huptycha. Výstava má název Milovníci knížek a podtitul Miroslav Huptych a jeho brněnští přátelé.

    Výstava putuje v různých obměnách po vlastech českých, Brno je už devatenáctou štací. Obvykle je provázena besedou se čtenáři a čtením z Huptychových knížek, a že jich vydal požehnaně. Kromě pěti básnických sbírek taky všeliké antologie, sbírky lidových pověr, zaříkávadel, čar a léčebných návodů a před nedávnem publikaci, kterou připravil spolu s Jiřím Žáčkem, v nÍž shromáždili aforismy, citáty a úvahy autorů světových i tuzemských na téma Milovníci knížek… Miroslav Huptych ji doprovodil kolážemi – a většinu z nich také v Brně vystavuje.

    Brněnská výstava má ale zvláštní kouzlo. Poprvé totiž Pražan Huptych představil své koláže v roce 1987 v Brně, v klubu na Křenové.  Ne náhodou, měl tu z dřívějška kamarády, začínající autory. Huptych tehdy především psal verše a Brno bylo městem "opravdových básníků", jak řekl v jedné své vzpomínce, a myslel tím Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela a pak tu byl Ludvík Kundera a Halasův Kunštát. To byly jistoty, k nimž se mladí mohli vracet a o něž se mohli opřít, pokud zrovna nebrouzdali ve hvězdách nebo brněnských vinárnách… Byla to sedmdesátá léta, doba kvasu pod dohledem – "a my mladí básníci jsme se rozhodli, že vytvoříme uměleckou skupinu s názvem GLORET," říká Miroslav Huptych. Gloret je pryskyřice z modřínů, ze kterých se dělají stěžně plachetnic - šlo tedy o dvojí symboliku – volnosti a pláče zraněných stromů… A pokud jde o to mládí, dodává Huptych s úsměvem – uvědomme si, že básničky začínajících autorů vydávalo v Praze jen nakladatelství Mladá fronta a to tak pět knížek za rok – takže většina z nás, než jim verše vyšly, zestárla. Zkrátka, byli jsme nejstarší začínající básníci ve střední Evropě.

    V roce 2010 se Miroslav Huptych s přáteli rozhodli vrátit do časů malin nezralých. Z jeho podnětu sepsali dávní souputníci své vzpomínky, doprovodili je verši, Miroslav Huptych navíc fotomontážemi. Knížka vyšla pod názvem Gloret, vydalo ji nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského v Praze – Podlesí v nákladu 700 kusů.

    Jožka Souchop, kterého veřejnost zná patrně jako dramaturga brněnského televizního studia, (z jeho dílny vyšly například populární Četnické humoresky), tehdy student filosofie a začínající redaktor brněnské Lidové demokracie se k těm časům vrací takto: "Když mi Mirek Huptych sdělil, že se chystá básnická antologie, která se bude jmenovat Gloret, do níž přispějí kamarádi z dávných let, napsal mi: ....a ty jsi k nám také přece patřil… Z Brna jsem nebyl sám, byl tu Ludvík Němec, nynější ředitel brněnského studia Českého rozhlasu, Jiřina Salaquardová, která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy university, nebo J. P. Kříž, divadelní kritik... S Pražáky jsme se oficiálně vídávali na různých literárních seminářích, neoficiálně třeba na chalupě J. P. Kříže. Nezapomenutelné a zvlášť požehnané byly semináře pořádané u příležitosti vyhlašování cen Literární soutěže Františka Halase, které se většinou odehrávaly v Rudce nedaleko Kunštátu. Tady bydlel předseda poroty Ludvík Kundera. Po besedách a diskusích bylo nejoblíbenějším literárním počinem vyprovázení Ludvíka Kundery coby básnického velmože z Rudky do Kunštátu, neboť vedle mistrova domu byla hospoda, v níž se načaté debaty a vyprávění dokončovaly. Býval to úchvatný pohled na rotu básníků i prozaiků obojího pohlaví kráčející po silnici krásnou přírodou. Uvnitř průvodu šly interesantní dámy v čele s Jiřinou Salaquardovou, Míšou Pánkovou s Alexandrou Berkovou, kolem nich se pohybovali a před poryvy větru je chránili zbojníci ducha jako třeba Ludvík Němec, Jarda Veis, Mirek Huptych, Jiří Pavel Kříž, Zdeněk Lebl, Josef Kejha, Pavel Verner, Lubomír Brožek a mnozí další…. Na úplném konci chodívali nezkušení adepti básnictví a s úctou vzhlíželi k těm, kteří směli jít v prvním sledu…“

    A jak vzpomíná na brněnské pobyty a moravská léta Miroslav Huptych?

    "Někdy kolem roku 1980 mně Ludvík Němec seznámil s Oldřichem Mikuláškem. Několikrát jsme společně s Ludvíkem a Oldřichem Mikuláškem putovali po brněnských vinárnách. Začínalo se v poledne v kavárně U Očků (u brněnského rozhlasu), pokračovalo po dalších vinárnách a končilo v baru kina Venuše, kde si Oldřich dával na závěr po nespočetných sklenicích vína panáka vodky. Oldřich už tenkrát chodil o francouzských holích a jednou již po půlnoci se s námi loučil dojemně: A víte co, hoši, já si do těch svých holí vyvrtám dírky a budu na ně pískat jak Marsyas na fujaru…“

    V tyto dny se tedy do Brna Miroslav Huptych vrací. Šestého listopadu se účastní opožděné vernisáže, neb v době zahájení výstavy 24. října ho sklátila chřipka. A přítomen bude až do března příštího roku ve svých fotomontážích a kolážích. Divák v nich může najít především humor a nadsázku, s níž se umělec dívá na básnické a literární hemžení. Autor patří k těm, kterým nadhled můžeme věřit, a mají naň oprávnění. Mnoho let strávil jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice, u dětí trpících rakovinou, pracoval v pitevně, působil deset let v krizovém centru RIAPS a na Lince důvěry, též jako psychoterapeut drogově závislých v terapeutické komunitě Magdaléna.

    A kolážování? "Všechno je koláž," říká….“ Proto ji používá v současnosti při vzdělávání arteterapeutů v dvouletých akreditovaných kurzech. "Přeskupování výstřižků, nové poskládání, proměňování původní materie, toto vše je „velkou hrou“, kterou provádí arteterapeutický klient nejdřív na papíře. Téměř vždy však potřebuje podobné zásahy i ve svém životě. Takto se stává tvorba koláže metaforou pro změny v životě. I zde je nutné leccos přeskupit, odstřihnout, odhodit do koše…“

    Bylo by asi vhodné ještě poznamenat, že Huptychovy koláže jsou svébytným pokračováním české surrealistické vlny, kterou reprezentují Jindřich Štýrský, Karel Teige, Adolf Hoffmeister nebo Jiří Kolář. Avšak na rozdíl od nich přešel od lepidla a nůžek k modernímu nástroji – grafickému programu Photoshop, ale poetické kouzlo a myšlenkové zacílení zůstává. Ostatně Miroslav Huptych často opakuje, že kolážovaní je pro něj jenom jiná forma básnění. To osobité, co Huptycha odlišuje je aforistický pohled na svět okolo. Básníci a literáti v Huptychově podání jsou na první pohled jakoby tak trochu mimo – nutno je brát s laskavým nadhledem. Už jsme řekli, že autor je k takovémuto šípu do vlastních řad oprávněn.. Ale mně se zdá, že pod humorem se skrývá cosi jiného. Z obrázků jakoby vanula vzdálená ozvěna Lodi bláznů Hieronyma Boshe. a též otázka, zda našimi životy nestavíme nakonec jen Babylonskou věž Pietra Bruegela.

LADISLAV VENCÁLEK

Vlevo: K brněnské stopě Huptychově patří také výtvarný doprovod básniček Radima Vašinky, rodáka Královopolského, zakladatele Divadla X59, které v onom roce 59 v Brně vzniklo a v následujících patřilo k originálním zjevům na české poetické a divadelní scéně. Radim Vašinka nyní provozuje divadlo Orfeus v Praze. – Vpravo: Ukázka Huptychova humoru – Franz Kafka a Brouk Pytlík – dva póly české psychy.

Fotografie z vernisáže výstavy kreseb a koláží Miroslava Huptycha pořídil Petr Michl.