Brněnské nakladatelství vyvolává básníky ze zapomnění

    Není mnoho velkých českých básníků 20. století, kteří by alespoň část svého života nestrávili v Brně anebo nespolupracovali s brněnskými redakcemi Lidových novin a Hosta do domu. Někteří z nich byli s Brnem spjati po velkou část svého tvůrčího života a jsou v Brně i pohřbeni. Jenže paměť čtenářů je ošidná a pod náporem nových zážitků vytlačuje ty staré z nebe zpět do očistce, neřkuli do zapomnění. O to záslužnější je činnost těch, kdo je této kletby zbavují a vracejí je do centra pozornosti alespoň těch, kdo bez kultury nemohou žít. Velkou zásluhu na tom má brněnské nakladatelství Barrister & Principal, jež vedle sbírek básníků současných (Vlasta Dvořáčková, Zdeněk Volf, Milan Ohnisko) začalo vydávat výbory z díla básníků, kteří nás již před lety opustili.

    Prvním takovým návratem byl výbor z celoživotní tvorby Josefa Suchého (1923–2003) Slzy věcí, edičně připravený Jaroslavem Medem ve spolupráci s básníkovou dcerou Ivanou Srbkovou a vydaný roku 2013. Editoři volili uvážlivě z autorových sbírek od Žernovu (1948) a Jitřenky v uchu jehly (1966) až po dalších devět básnických sbírek, tří próz (z nich je zastoupeno Eliášovo světlo) a devíti knih překladů z němčiny a lužické srbštiny, jež reprezentují úryvky z vynikajícího překladu Zápisků Malta Lauridse Brigga Rainera Marii Rilka. Kniha, proložená úryvky z dopisů, recenzí a doslovů, ilustracemi Milivoje Husáka a doplněná fotografiemi, doslovem Jaroslava Meda, jeho rozhovorem s básníkovou dcerou, bibliografií a kalendáriem života Josefa Suchého, podává na dvou stech stranách přehledný obraz stále živého, křesťansko-humanistickým étosem proniknutého díla tohoto básníka domova, především rodné Vysočiny, jehož si cenil a jemuž pomáhal hlavně Suchého vrstevník Jan Skácel. Město Brno poctilo básníka udělením Ceny města Brna za literaturu v roce 1997 a pojmenováním ulice Manželů Suchých (spolu s jeho ženou Eliškou) v Brně-Maloměřicích, kde oba žili.

    Poněkud spornější je přínos druhé knihy čtvercového formátu, která ve stejném nakladatelství vyšla (s vročením 2015) v uspořádání Ladislava Soldána a Iva Lukeše pod názvem Karel Kapoun. Básník. Autor patřil ke generaci Nezvala, Wolkera, Halase, Seiferta a dalších velkých básníků (žil v letech 1902–1963). I přes snahu opět Jana Skácela, který v roce Kapounovy smrti vydal výbor z jeho sbírek pod příznačným názvem Nedomilováno a v krásném doslovu ho nazval „pěším básníkem“, a posléze i Miroslava Floriana (výbor Velké objetí z roku 1974) by Kapounovo dílo dnes, po více než půlstoletí od jeho smrti, zůstalo v povědomí asi jen hrstky jeho současníků, svědků náhlé erupce jeho poetické síly kolem roku 1960, k níž došlo po básnicky chudých padesátých letech. Nedávno vydaná objemná, čtyřsetstránková (!) kniha s popisným názvem, který spíš než výbor z díla evokuje představu monografie o básníkovi, se však nakladatelství – přes všechnu zásluhu o znovuobjevení Karla Kapouna – zrovna nepovedla: básníkovi vykonala medvědí službu tím, že do výboru zařadila až neúnosně obsáhlé ukázky z dvaadvaceti sbírek (ač zejména první polovinu z nich by stačilo připomenout mnohem stručněji), dále spousty výstřižků z novin (recenzí bez udání pramene, ba i autora), dopisů (jeden z nich se opakuje na stranách 316 a 347) a dalších dokumentů včetně faksimilií, jakož i fotografií s popisky a různorodých nepodepsaných ilustrací. Pokud se tím vším čtenář prokouše, čeká ho krátký, třístránkový doslov Ladislava Soldána, kde si přečte charakteristiku „pěší“ lyriky Karla Kapouna, zpočátku striktně rýmované, ovlivněné poetikou lidové písně rodného Slovácka, v posledních pěti sbírkách pak psané působivějším volným veršem, ale se stále převládajícím tématem okouzlení krásou ženy, opěvováním lásky k matce i domovu a stylizací do pohledu dítěte hledícího nejen na prosté věci na Zemi, ale i do vesmírné budoucnosti.

    Ve sbírce Obsaďte všechny hvězdy (1960) básník píše: „Co s mými verši, s těmi raketkami? / V dějinách toho tolik zameškaly / a stokrát od člověka k člověku / podnikly meziplanetární let, / ze srdce přímo vystřelil je tep / a zapadly jak slzy do věku.“ Byla by škoda, kdyby Kapounovy verše opravdu zapadly.

    Oba básníci připomenutí výbory z nakladatelství Barrister & Principal mají čestné hroby na brněnském Ústředním hřbitově – Josef Suchý s náhrobkem navrženým Milivojem Husákem, Karel Kapoun s portrétní bustou z dílny Miloše Axmana. Na rozdíl od Josefa Suchého ale v Brně nemáme ulici pojmenovanou po Karlu Kapounovi (Kapounova ulice v Králově Poli nese jméno komunistického poslance) a stejně tak třeba po Zdeňku Kriebelovi (1911–1989), básníkovi z generace Oldřicha Mikuláška a Klementa Bochořáka. I ten by si – vedle několika dalších – podobný „připomínací“ výbor zasloužil.

MICHAL ŽÁK