Brněnská Thálie v hledáčku celostátní kritiky

21.05.2020 17:25

    Letošního jara zasáhla celosvětová koronarovirová pandemie drasticky do všech oblastí našeho života. Výjimkou přirozeně nebyla kulturní sféra, a tudíž ani divadlo. Krátce předtím, nežli tato krize vypukla, dočkali jsme se však rozličných bilancí uplynulého roku 2019. Připomeňme si tedy v sumarizující stručnosti, jak si pod zorným úhlem alespoň dvou tradičních celostátních anket v těchto širších souvislostech vedly brněnské scény.

    Nejpohotovější bývá hned lednové, již 27. hodnocení čtrnáctideníku Divadelní noviny (DN), soustavně otiskujícího (a to ex post i v době, kdy jsou naše scény zcela mimo provoz) rovněž žánrově seskupovaný „hvězdičkový“ Kritický žebříček premiér ze všech profesionálních divadel ČR. Dle 1. čísla DN sem tentokrát rekordně přispěla rovná stovka účastníků, hlavně recenzenti, publicisté, divadelní vědci a pedagogové, avšak i praktičtí umělci rozličných jevištních profesí, převážně orientovaní na oblast činoherní. Drtivou 80% většinou jsou z Prahy, čímž je a priori vymezen jejich divácký záběr, ale také sedm z Brna. Měli k dispozici pouze jediný tip, mohli jej ovšem doprovodit stručnou zdůvodňující charakteristikou. Pochopitelně nešlo o žádnou soutěž s přesnými pravidly. Kritériem pro ocenění „Inscenace roku 2019“ byl její široce pojímaný český původ. První dvě příčky tedy patřily inscenacím z hlavního města: nejvíce tipů získaly ND (22) a Městská divadla pražská (11). S devíti hlasy zvítězila předloha Tonyho Kushnera Andělé v Americe, kterou v Divadle ABC režíroval premiant celé ankety Michal Dočekal. Následovala s pěti hlasy scénická verze Kytice Karla Jaromíra Erbena, kterou pro činohru ND Praha připravilo režijní duo SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. Do Prahy směřovalo tipů 64, do moravské metropole 15, o zbylé se podělily Ostrava (5), Plzeň (4), Liberec (2), Hradec Králové (2) a po jednom pak Kladno, České Budějovice, Znojmo a Malovice; z jihu Moravy tentokrát bohužel „absentovaly“ Zlín i Uherské Hradiště. Z hlediska druhů divadla jednoznačně dominovala činohra.

    Mezi soubory ND Brno (NdB) uspěl především ten operní, a to zejména díky trojí volbě pro dvojdílný večer složený z díla Francise Poulenca Lidský hlas a Tří fragmentů z Juliette od Bohuslava Martinů, jehož se v koprodukci s Göteborgs Operan ujal David Radok. Čteme tu např.: „...byl jsem okouzlen silou Radokovy imaginace, jeho schopností vyjádřit křehká témata obou oper přesně na hranici reality a surreality, krásou a funkčností jím navržené scény a jeho citlivým hereckým vedením obou hlavních představitelek.“; „...jakkoli se hraje na velkém jevišti, je to zážitek veskrze niterný, až bolestný, bolestně krásný.“; „...zjevování prazákladů lidské existence v sugestivní hudbě, vzdušném prostoru a imaginativních obrazech.“ S obdivným zvoláním „Gesamtkunstwerk!“ je připomenuto rovněž nastudování Straussova Růžového kavalíra (Jiří Heřman). Kromě daleko starší dramatizace románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka dostala v činohře NdB dva hlasy první divadelní adaptace bestselleru Aleny Mornštajnové Hana, jejímž tvůrcem i režisérem byl Martin Glaser. Citujeme: „Divácky náročná tříhodinová sága ve třicetiletém rozmezí retrospektivně sleduje tragické osudy židovské rodiny z autorčina rodného Valašského Meziříčí. Kvalitní scénář transponuje košatou předlohu poučeně a hutně. Režie vynalézavě pracuje s leitmotivy, paralelností, prostupováním časových rovin i simultánním prolínáním reality a snu, stylově jednotným kreacím dominuje sugestivní výkon Evy Novotné v titulní roli.“; „...solidní adaptace literární předlohy i režie Martina Glasera respektuje příběh v souvislostech dějin a v soukromých vazbách, dopřává diváku empatie a citu i zase vědomí historických souvislostí. Scéna Pavla Boráka ctí základní smysl scénografie: organizuje prostor pro pohyb herců, spoluurčuje styl.“

    Pochvaly se dostává i Městskému divadlu Brno (MdB) v případě Žebrácké opery Václava Havla v režii Hany Burešové: „v inscenaci, jež si na rozdíl od jiných na Havlovi nevylámala ani zub, se důsledně přiznává všechno: živá hudba, divadlo na divadle, nápověda jako první pomoc při utonutí v náročné dramatické partituře, bavičství, jež se nám dostalo už i do podvědomí a dáváme mu úchylně průchod i před Hynaisovou oponou, a celková lehká pokleslost, jež sluší hře, předloze i aktuálnímu přesahu do našeho zasmrádlého Babišova. A taky ´šmírácky´ obnažené zákulisí s ochrankou s vysílačkami, střežící před nežádoucími vpády undergroundu kukátkovou krabici.“

    Opominuty nejsou rozhodně ani menší scény, zejména ty sdružené pod Centrem experimentálního divadla (CED). Tři respondenti vyzdvihli úsilí HaDivadla (HaDi). Jednoho oslovili Maloměšťáci od Maxima Gorkého: „Způsob, jakým režisér Ivan Buraj významotvorně nakládá s formou a časem, provokuje k zamyšlení nad (na první dojem neuchopitelnou) koncepcí. Na platformě Gorkého kritiky maloměšťáctví je divák veden k aktivnímu odkrývání souvislostí mezi patologiemi současné technologizované společnosti a globálními klimatickými změnami.“ Dvakrát se v anketě prosadilo inovativní provedení torzovité hry Georga Büchnera Woyzeck. V hodnoceních čteme: „Tvrdá rána do tváře konformity. Miroslav Bambušek oživuje odkaz G. Büchnera způsobem, jenž nezná kompromisu. Výsledkem je naléhavá zpráva o světě na pokraji apokalypsy, korunovaná skvostným soundtrackem Tomáše Vtípila a hereckými výkony Marka Kristiana Hochmana, Kamily Valůškové, Simony Pekové, Jana Lepšíka a dalších hadivadelníků.“; „Tato intelektuální lavina, hymna neklidu rozšiřuje zornice a lije lávu do žil. Svědčí o intelektuální (jakožto dlouhodobé) kondici brněnské scény jako generační platformy i o ´Bambuchově´ věčném mládí.“ Mimořádný „čtyřhlasový“ zájem vzbudila původní variace na Cervantesova Dona Quijota z pera dramaturga Martina Sládečka a hostujícího režiséra Jana Mikuláška v Divadle Husa na provázku (DHNP). Odborníci o ní soudí např. takto: „Umně vrstvená polytematická hra na Dona Quijota s Donem Quijotem a také o Donu Quijotovi. Všechny její roviny jsou srozumitelné, nepůsobí v půdorysu dvouhodinového večera uměle, přeplácaně ani samoúčelně. Přesahy ikonického snílka k současnosti tým jasně nasvěcuje a traktuje. Inscenace je tedy nejen divadelně působivou a zábavnou podívanou, ale důmyslnou architekturou kvalitního scénáře, je i poctou myšlenkové košatosti barokní prózy, variací jejích spletitých motivů a témat. A v pomyslném protipólu je současným holdem dnešnímu donkichotství i svéráznou inventurou jeho podob a smyslu.“; „...jde o výjimečnou, v mnoha ohledech originální interpretaci kanonického textu, scénické řešení i herecké výkony.“; „Inscenace nabízí velmi promyšlený a mnohovrstevnatý pohled na hlavní témata Cervantesova románu (nenaplněné touhy, snílkovství, pochybnosti o světě i sobě samém), která Jan Mikulášek a Martin Sládeček zpracovávají do originálního inscenačního pojetí, které je aktuální výpovědí o současném světě.“ Mimo hlasování jsou ještě okrajově zmíněny např. Prezidentky Wernera Schwaba, autorsky kolektivní Doktorand Jan Faust v HaDi nebo blogerská Pravidla bincárny v DHNP, jeden respondent pak pouze enumeruje i premiéry dalších brněnských scén.

    Pro úplnost možno dodat, že početná porota DN udělila hned závěrem roku 2019 již podevatenácté v několika kategoriích vlastní ceny. Do Brna z nich putovalo ocenění k režisérům Jiřímu Heřmanovi z NdB za provedení Smetanovy Libuše na Výstavišti a Ivanu Burajovi z HaDi za Gorkého Maloměšťáky.

    V odborných kruzích vydobyly si během let prestižní postavení nejreprezentativnější 28. Ceny divadelní kritiky (CDK), donedávna známé jakožto velmi respektované Ceny Alfréda Radoka, ze „soutěžních“ divadelních vavřínů udělovaných v ČR nejstarší (během jejich trvání se vystřídalo osmnáct resortních ministrů!). Celou logisticky náročnou akci v osvědčeném „radokovském“ modelu organizuje nyní revue Svět a divadlo (SAD), která podrobné výsledky publikovala ve svém letošním 1. čísle. Vzhledem k protipandemickým vládním nařízením proběhlo jejich slavnostní předávání 16. března 2020 v pražském Divadle Komedie bez přítomnosti diváků; nakonec se neuskutečnil ani jeho televizní online přenos a vítězové byli oznámeni na webových a facebookových stránkách SAD. Neanonymní ankety SAD se zúčastnil víceméně ustálený počet 82 systematicky působících kritiků (včetně několika málo jihomoravských), stejně jako v případě průzkumu DN obligátně výrazně limitovaných skutečností, že mnozí oslovení sledují převážně jen představení hlavního města, případně ještě tak ta festivalová. Na rozdíl kupř. od výročních Cen Thálie, vyhlašovaných Hereckou asociací, a tudíž důsledně zaměřovaných na výkonné umělce, zahrnují CDK rozsáhlou škálu veškerých jevištních aktivit (naposledy konkrétně upozornily na 78 inscenací 33 divadel a na 41 poprvé uvedených českých her), ve speciálním oddíle dokonce i těch zahraničních, z nichž některé (ze Slovenska, Polska nebo z dalekých Filipín) zavítaly také do Brna. Při tipování do osmi přesně vymezených kategorií mohl každý respondent udělit až tři rovnocenné hlasy (s případným doprovodným zdůvodněním) a k resumé se bez jakýchkoli kuloárových jednání došlo jejich prostým součtem. Protože většina čtenářů patrně nemá možnost SAD pravidelně sledovat, zalistujme tímto poměrně obsáhlým, odborně kompetentním zhodnocením zde, opět s menším výběrem citací pochvalných charakteristik. Alespoň enumerativně tak zjistíme, jak je hojně v širokém kontextu reflektován přínos brněnských ansámblů. Nepřekvapí, že se znovu setkáváme s úspěšnými jmény z předchozích pasáží tohoto přehledu.

    V hlavní kategorii „Nejlepší inscenace roku 2019“ 13 hlasy suverénně zvítězila hra i inscenace režiséra Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny z ostravského Divadla Petra Bezruče. Další „medailové“ stupně obsadily již zmíněná Erbenova Kytice pražského ND (9 hlasů) a adaptace Machiavelliho politického traktátu Vladař v Městských divadlech pražských (8 hlasů). Cenné 4.–6. místo získal se sedmi hlasy „provázkovský“ Don Quijote režiséra Jana Mikuláška: „Možnost opřít se o archetypálního hrdinu dává Mikuláškově imaginaci pevný bod. Jeho divadelní esej na téma znejistěné reality propojuje mediální svět s quijotovskými sny nečekaně a zábavně.“ Na 7.–9. postu se ocitl s šesti hlasy Büchnerův a Bambuškův Woyzeck v HaDi, a to např. s názorem: „V podstatě velmi prosté, ale v inscenačním čase výsostně živoucí a průrazné prostředky vytvořily, vedeny talentem (jinak se to říct nedá) a opravdovým vášnivým zaujetím pro věci veřejné, živé tělo mnohohlavé inscenace s jedním bijícím srdcem. Takový nepříliš bezpečný boj s drakem.“ Rovnomocně, leč s početnějšími komentáři, najdeme tu Lidský hlas a Tři fragmenty z Juliette v opeře NdB: „David Radok se pokusil kombinaci Julietty a Lidského hlasu zdůvodnit a propojit tématem šalebnosti paměti, která nám o nás (a pro nás) zprostředkovává často jen iluze. V jemných obrazech a symbolických náznacích rozostřil hranice skutečnosti, iluze, snu, v čase se rozpíjejících vzpomínek, jak je svým výkonem zprostředkovali Jana Šrejma Kačírková i dánský tenorista Magnus Vigilius s podporou hudebního nastudování Marka Ivanoviće.“ Trojicím publicistů se zamlouvaly Havlova Žebrácká opera v MdB a Schwabovy Prezidentky, nastudované Kamilou Polívkovou v HaDi. Celá řádka titulů obdržela po jednom hlase – muzikál Mamma Mia! a dramatizace Tolstého Anny Kareniny v MdB, Pravidla bincárny a Uhdeho novinka Mariina volba v DHNP, jevištní přepis Proustova Hledání ztraceného času a Hana v činohře NdB, Mayův a Jelínkův Vinnetou v Divadle Polárka nebo dvě performance platformy CED Terén a souboru D´epog.

    Mezi kreacemi žen, jichž bylo tipováno 64, nacházíme na 4.–7. místě vždy po pěti hlasech hned tři reprezentantky Brna. Představitelka Erny z Prezidentek v HaDi Marie Ludvíková je popsána takto: „Nakynulá směs laskavosti a nasupenosti. Vražedná potřeba idyly pod záštitou svatých obrázků. Vynucená útěšnost, která opravdu dovede vraždit. Zcela podle Schwaba je Erna ´prezidentkou´ svého neštěstí.“ Ztělesnitelka titulní role ze hry Hana v NdB má zde charakteristiku: „Zkušená herečka provedla svou komplikovanou postavu při prostupování a paralelnosti časových rovin i prolínání reality se sny od dívčích let po stáří osobními křižovatkami v soukolí kruté doby – od soumraku první republiky přes protektorát a holocaust do poválečné komunistické totality.“ Sólistka Jana Šrejma Kačírková coby Juliette v NdB „...zvládá náročný pěvecký part naprosto suverénně vyrovnaně znějícím a barevným sopránem. Je to nesporně jedna z jejích životních rolí.“ Na 8.–11. místě preferovali čtyři publicisté Kamilu Valůškovou coby Marjánku z Prezidentek, tři účastníci Ivanu Vaňkovou jako Annu Kareninu v MdB (12.–18.) a dva zpěvačku Markétu Cukrovou v postavách Múzy a Nicklausse z Offenbachových Hoffmannových povídek v opeře NdB. Ojedinělý hlas připadl Aleně Antalové (MdB), zpěvačce Alžbětě Poláčkové i balerině Eriko Wakizono z NdB a Simoně Zmrzlé (DHNP).

    V kategorii „Mužský herecký výkon roku 2019“ na 4.–5. místě s pěti hlasy z Brňanů nejlépe uspěl Dušan Hřebíček v úloze Moderátora z Dona Quijota v DHNP. Ocenění vypadají např. takto: „Zvládá hlavní quijotovskou roli skvěle. Od racionálního a úspěšného člověka v uzlíček nervů vede celkem krátká cesta.“; „Zkušený herec se ujal úlohy rutinovaného televizního moderátora, jenž má za úkol vést pseudointelektuální kulturní talk show. Do absurdit vyhrocené zápolení s jejími bizarními účastníky jej pozvolna transformuje do současné tragikomické podoby románového rytíře, s postupující psychickou rozklížeností poznávajícího zaměnitelnost skutečnosti s fikcí a relativnost zdánlivě nezpochybnitelných pravd.“ Na 12.–16. příčce jsou při třech hlasech pospolu Petr Štěpán jako Macheath v Žebrácké opeře z MdB a Dominik Teleky coby Mladý pasr v Pravidlech bincárny z DHNP. Za nimi se objevují „dvouhlasí“ Mark Kristian Hochman v roli Woyzecka (HaDi) a Jan Kolařík v postavě Starého pasra v Pravidlech bincárny (DHNP). Jednotlivě narazíme na Ivana Dejmala a Jana Šťávu z NdB, Martina Havelku s Michalem Isteníkem (MdB) a Jana Lepšíka (HaDi).

    V kolonce „Divadlo roku 2019“ zvítězila s 12 nominacemi Městská divadla pražská, ale hned za ostravským Divadlem Petra Bezruče (9 hlasů) zaujalo se sedmi hlasy HaDi. Z uznalých názorů vybíráme: „Divadlo, které zakládá svou dramaturgii na pocitu zodpovědnosti.“; „Nebojí se občanského angažmá, ani nelichotivých vizí budoucnosti. Se svojí názorově cizelovanou dramaturgií, výběrem spolupracujících režisérů/ek a pozoruhodným souborem hereckých osobností nemá momentálně v Česku obdoby. A co především, rehabilituje myšlenku divadla jako veřejné instituce.“; Skvělé místo, kde lze v přátelské atmosféře generační platformy přečkat období před koncem světa.“; „Dramaturgie s názorem, režijní hledačství, herecké osobnosti...“. Pětice hlasů stačily na místo 6.–8., které obsadily DHNP („Pod novou šéfkou Annou Davidovou se zjevně podařil restart.“) a opera NdB („...pod kuratelou Jiřího Heřmana úspěšně přestála provizorium při jejím působení na brněnském Výstavišti při technické odstávce a rekonstrukci Janáčkova divadla. Vrátila se na mateřskou scénu ve skvělé kondici...“). Tři hlasy si započítalo NdB jako celek, dva MdB.

    V oddíle „Poprvé uvedená česká hra roku 2019“ dvakrát přesvědčivě zabodoval Tomáš Dianiška – Transky, body, vteřiny (20 respondentů) a Bezruký Frantík (11 tipujících) před textem Barbory Hančilové Za dveřmi (4 nominující). Na 4. – 12. místě obdržely po třech hlasech texty z DHNP Don Quijote, Pravidla bincárny a Mariina volba, po jednom Klíště Boleslava Polívky (Divadlo Bolka Polívky) i dramatizace románu Miloše Urbana Santiniho jazyk v MdB z pera Stanislava Slováka a Jana Šotkovského.

    V rubrice „Scénografie roku 2019“, zahrnující 75 tipů, umístily čtyři hlasy na 4.–6. stupínek výpravu Tomáše Rusína k Růžovému kavalírovi (NdB), na 7.–10. posunuli tři kritikové Marka Cpina za Dona Quijota (DHNP) a vždy dva hlasy předurčily 11.–22. post Janě Prekové (Woyzeck v HaDi), Davidu Radokovi (Lidský hlas/Tři fragmenty z Juliette v NdB), Zuzaně Štefunkové-Rusínové (kostýmy pro Růžového kavalíra v NdB) a Christophu Weyersovi (muzikál Nine). Po jednom tipu připadlo za výtvarnou součinnost s NdB Pavlu Borákovi, s MdB Elišce Lupačové Ondráčkové, Jaroslavu Milfajtovi, Tomáši Rusínovi a Christophu Weyersovi, s Divadlem Radost Sylvě Zimule Hanákové a s DHNP Petře Vlachynské; „intervenční akce do veřejného prostoru“ platformy Terén měla takových spolupracovníků hned osm.

    V padesátipoložkovém oddíle „Hudba roku 2019“ s 11 hlasy jasně zvítězil autor partitury k Woyzeckovi v HaDi Tomáš Vtípil („Vstupy orchestru do děje přímo na scéně jsou náramné, stejně tak krásný je litanický ženský zpěv. Děsivá vřava i zpěv, který hladí. Přes syrovost a drastičnost tématu, jako by vše na jevišti byla hudba a múzičnost.“). Po dvou respondentech zaujaly skladby pro DHNP od Miloše Štědroně (Mariina volba) i Pavla Zlámala a Brünnenwerku (Pravidla bincárny). Jednotlivě jsou pak připomenuti skladatelé pro NdB Karel Cón (Nestroyova komedie Pro nic za nic), Petr Hromádka (Žebrácká opera) a Lukáš Janota (Santiniho jazyk), dále Vlastimil Peška (Kainarova Zlatovláska v Divadle Radost) a komponisté minioper pro Ensemble Opera Diversa Mario Buzzi, Vendula Borůvková, Martin Kux, Ondřej Kyas a Pavel Drábek.

    V různorodé kategorii „Talent roku“ probojoval se mezi 75 umělci díky sedmi hlasům na 3. místo ztělesnitel Woyzecka v HaDi Mark Kristian Hochman. K němu se připojují kupř. soudy: „...dravé, sebejisté a razantní herectví.“; „Krásně a autenticky mluví německy, ta řeč je v jeho ústech hudbou i ostrou obžalobou. Když bloudí Woyzeck potřísněný krví a zoufalstvím krvavým a zoufalým světem, je opravdovým romantickým hrdinou bez záštity romantických kulis.“. Na pořadí 8. – 15. najdeme s dvěma hlasy herečku MdB Kateřinu Marii Fialovou, po jednom získali její všestranný kolega Stanislav Slovák, člen DHNP Dominik Teleky, herečka Divadla Radost Kateřina Kocichová a performer z Divadla Bolka Polívky Pavol Seriš.

    Jak z tohoto možná trochu suchopárného zhuštěného přehledu dvou odborných anket celostátního rozměru s mnoha jmény, čísly a zkratkami vyplývá, mohla se také v uplynulém roce většina brněnských profesionálních scén pochlubit nejen diváckou přízní, ale rovněž oficiálně deklarovanými úspěchy.

VÍT ZÁVODSKÝ