Aplaus pro „třeskutou komedii“
18.10.2016 17:25
Městské divadlo Brno trvale dbá na zdárné pěstování rozličných typů jevištního umění, vytvářeného na obou stálých jevištích (a příležitostně i v divadelním klubu nebo v přilehlém atriu), a to v průběžné symbióze všech tří souborových těles. Dramaturgie MdB v relativně proporčním zastoupení vyvažuje hry myšlenkově závažné s žánrově rozrůzněným spektrem veseloherním, vědoma si faktu, že diváky vyhledávaná, ba preferovaná rekreativní funkce zůstává přirozenou repertoárovou složkou. Právě v komediálních titulech mívá ostatně šťastnou ruku, jak o tom svědčí stále reprízované stálice, např. Feydeauův Brouk v hlavě (1996) nebo Charleyova teta od Brandona Thomase (2007). Slavnostní 100. reprízou se do této série 9. října 2016 na Činoherní scéně připojila fraška Robina Hawdona (nar. 1939) Perfekt Wedding (1994), v novém svižném přetlumočení Jana Šotkovského nazvaná Dokonalá svatba. Volně navazuje na linii tamních úspěšných francouzských či angloamerických zápletkových komedií, jejichž výčet by zaplnil pěkných pár řádků.
R. Hawdon je komerčně zdatný všestranný britský spisovatel (mj. tvůrce dvou románů) a divadelník, věnující se jevištnímu, filmovému a televiznímu herectví i režii. Z dvacítky jeho her u nás několik souborů včetně amatérských uvádělo právě jen světoznámou Dokonalou svatbu, existující ve více autorských verzích. Děj dvojdílné komorní předlohy nevelkého obsazení snadno splňuje klasické „pravidlo tří jednot“, ba její jevištní čas se kryje s reálným. Proběhne v útulném apartmá počestného anglického venkovského hotelu během rušného předsňatkového rána a komediálně nosná lechtivá výchozí situace připomíná např. Feydeauovu více nežli stoletou Dámu od Maxima: ženich s kocovinovou amnézií po proflámované noci se probudí v posteli po boku neznámé dívky, z čehož podle osvědčených principů žánru vyplynou rozličné záměny, výmluvy a nedorozumění, ústící do závěrečného paradoxního konce, resp. šance na nový začátek.
Překládající dramaturg s kolegyní Klárou Latzkovou (pro potenciální snoubence společně připravili návodný programový tisk) a režisérem Stanislavem Slovákem, prosazujícím se rovněž v oblasti muzikálové, zručně zkonstruovaný text mírně zkrátili a upravili, takže jeho rychlé lakonické repliky poskytly předpoklad pro nedlouhý, dynamický večer, jehož ztřeštěnosti naštěstí divákovi ani nedovolují uvědomit si absenci nějaké hlubší myšlenkové roviny. Autorem vyžadovaná, přijatelně popisná neměnná výprava Jaroslava Milfajta (kostýmy navrhla Andrea Kučerová) s hojně využívanými dveřmi, náznakem dělící stěny a imaginárním zrcadlem směrem do hlediště umožňuje potřebnou simultaneitu výjevů s různými konstelacemi postav v obou místnostech. Hned zpočátku nasazuje režie prostřednictvím spolehlivé aktérské souhry hbité tempo a nevulgárně vkusné nastudování s řadou gagových výstupů (kalhoty oblečené obráceně, skok „skrz zeď“ aj.) dokáže si s podporou hudby Karla Albrechta udržet rytmus, gradaci a víceméně též neextemporující ukázněnost.
Až hraniční nasazení uplatnil hned od expozice Milan Němec jako ženich Bill (v někdejší pardubické inscenaci vytvořil druhou mužskou roli). Zprvu zděšeně a hystericky zmatkuje z ranní ložnicové přítomnosti sympaticky upřímné, milé a příjemné Judy (Hana Holišová) a poté se beznadějně zaplétá do pasti kamuflujících lží, sklízeje za svůj eruptivní slovní i pohybový projev též potlesk na otevřené scéně. Dobrým typovým kontrastem je mu uměřenější a chlapštější přítel i svatební svědek Tom Petra Štěpána, postupně propadající cholerickým záchvatům žárliveckého vzteku. U půvabné nevěsty Rachel vystihla – po premiérové Lence Janíkové – tentokrát Svetlana Janotová její středostavovskou upjatost a prvotní naivní důvěřivost, posléze přecházející do komandérské autoritativnosti. Ve figuře eroticky svůdné, do intrik se zapojující pokojské Julie se představila (v době premiéry čerstvě angažovaná) Lucie Zedníčková; roli naivní, dekorum zachovávající, ale též afektované, ba mírně ztřeštěné nevěstiny matky Dafné v růžovém kostýmku a klobouku převzala po zesnulé Ireně Konvalinové Jana Musilová; epizoda ze svatebního balábile magořícího ředitele hotelu Duponta připadla Zdeňku Burešovi.
Zdařilé nastudování, stále hrané s interpretačním apetýtem (během šesti let je prozatím vidělo na 38 000 spokojených, hned od expozice spontánně reagujících diváků), vyústilo při jubilejním večeru nejen v ovace vestoje, nýbrž i do losování tří odměněných návštěvníků a v přípitek ředitele MdB Stanislava Moši. Do další stovky repríz nakročil tedy tento divácký magnet jak náleží bujaře.
VÍT ZÁVODSKÝ
