Alois Mikulka vypráví

17.11.2013 18:45

    V půli listopadu 2013 uspořádal Památník písemnictví v Rajhradě drobnou výstavu obrázků a textů Aloise Mikulky. Potrvá do 2. února roku 2014. Autor letos v srpnu oslavil osmdesátiny. Co vedlo Památník písemnictví, aby věnoval pozornost současníkovi? "Výstava nejen připomíná bohaté literární a ilustrátorské dílo malíře, sochaře, spisovatele Aloise Mikulky, je také vykročením na přitažlivé pomezí literatury a výtvarného umění," píše se v doprovodném textu. A je to první krok, dodává text. Zřejmě tedy se v této Malé galerii Památníku písemnictví dočkáme výstav děl dalších soudobých umělců. U zmíněného vykročení byl i sám Alois Mikulka. A vyprávěl. Byli jsme tam a poslouchali jsme...

    Narodil jsem se v Brně, ale maminka byla Slovenka, a tak možná proto jsem po Škole uměleckých řemesel v Brně šel studovat na Vysokou školu výtvarných umění do Bratislavy. Hlavním oborem byla monumentální malba, ale učili jsme se všechno, kresbu, práci se dřevem, fresky, grafiku, ale nejvíc jsme malovali Slovenské národní povstání. Skoro pořád, partyzány, rudoarmějce a těch Stalinů a Gottwaldů a poutačů na prvomájové průvody a budovy a výzdobu ulic, největší byl dvanáctimetrový partyzán z papundeklu. Pak jsem se vrátil do Brna, tady jsem dostal zakázku vyrobit obrovský nápis k nějakému výročí přes celou budovu vojenské akademie – Rohlíku... Měl jsem strach, jestli ta písmena trefíme, ale nakonec ano. Byly za to nějaké peníze – a když nebyly, tak jsem šel vykládat vagony anebo na stavbu... Pak jsem chvíli učil na Šuřce – ale to mně netěšilo – to je těžké, když si nemůžete vybrat žáky – učit ty, co nemají zájem... dával jsem jim čtverky a pětky, asi mně neměli rádi. Tak jsem toho nechal. Nějak jsem se živil kreslením do novin a časopisů, taky jsem obcházel nakladatelství s obrázky, že bych ilustroval knížky. Vždycky řekli no, nechte to tady, uvidíme... nikdy z toho nic nebylo – to víte, jste mladý, nikdo vás nezná... Jednou jsem jel z Prahy a v kupé byla maminka s klukem, který strašně zlobil. Ona nevěděla co s ním, byla unavená a chtělo se jí spát... tak jsem toho kluka vzal na kolena a posadili jsme se k oknu a já jsem mu začal ukazovat podívej se, vidíš tam ten kopec, tak tam pod lesem mají chaloupku loupežníci. A ti loupežníci jednou... no už nevím, co jsem povídal, ale toho kluka to strašně zaujalo a přestal vyvádět, ale nejen toho kluka, taky tam seděli nějací straší pánové a ti taky koukali z okna... no a tak jsem si řekl, že když je to všechny bavilo, tak to zkusím napsat a když už jsem ten malíř, tak taky namalovat... To bylo někdy v roce 1960. A tak v roce 1961 mi vyšla první knížka ve Státním nakladatelství dětské knihy, jmenovala se Aby se děti divily. Ale ležela tam dlouho a nic se nedělo, až pak ji tam kdosi objevil a v Semaforu, v rámci jejich programu sedmi malých forem z toho udělali pásmo pro děti. Toho si všimli v rozhlase, byla z toho pohádka, pak už to najednou šlo i v nakladatelství – poslali mi tehdy tolik peněz, že mi to vystačilo na několik měsíců, a tak jsem si řekl, že se nebudu nikde doprošovat a knížky si budu psát a ilustrovat sám... Knížek tehdy tolik nevycházelo, ale měly oproti dnešku obrovské náklady. Ale bylo taky období hubené – to jsem si vymyslel pohádkovou zemi State Louis – a to se nelíbilo. Jaký svatý Luis, říkala mi tehdy nějaká dáma z krajského výboru KSČ – a pak jsem dva roky nesměl vystavovat – až pak jsem jedou na ten krajský výbor šel a ptám se, proč nemůžu, a vysvětlil jsem jim, že to je taková moje imaginární krajina, kde se odehrávají pohádky – pochopili, a pak už jsem zase mohl i vystavovat. A mateřské školky chtěly, abych jim udělal na zahrady nějaké průlezky, a město taky, ty pohádky v některých divadlech převedli na scénu, tak jsem dělal i scénografii, ale nejenom pohádky, v Národním divadle v Praze mají myslím dodnes schovanou výpravu k Lucerně a vždycky ji po čase opráší. Čtenáři nebo návštěvníci výstav se mě často ptají, co je to vlastně za směr, co maluju, jestli nějaký surrealismus, nebo nějaký snový realismus, nebo pozdní romantismus, či co. Já říkám, že maluju tak, aby to bylo uvěřitelné, aby to přinášelo radost, protože škaredých věcí je na světě mnoho. Já sám jsem jich prožil moc a moc. Viděl jsem mrtvé kamarády za války... Já myslím, že z obrazů by měla vyzařovat ušlechtilost... a té je v poslední době málo, v umění i v životě. Panuje všelijaká módnost a často oplzlost... maluju vlastně pořád stejně. Když se dnes vrátím k obrazu, který jsem namaloval před dvaceti lety, tak v něm můžu klidně pokračovat. Maluju bez ohledu na poměry... protože jsem už od počátku nezávislý, a to i finančně – co si budeme povídat. Umožnily mi to ilustrace knížek pro děti – ať už svých, nebo cizích, i ostatní zakázky – pro film, televizi, nebo divadlo. To se nepodaří každému. Z historie víme, že umělec byl vlastně vždycky sluha – i ti největší malovali nebo sochali vlastně na zakázku. Když s tím pan hrabě nebo pan kardinál nebyl spokojen, měli smůlu. Nedávno jsem vymaloval a vyzdobil interiéry nového hotelu v Příměticích. Panu hoteliérovi se to moc líbilo, ale po čase zkrachoval. Všechno co tam bylo, obrazy a plastiky, někam zmizelo... I proto nerad prodávám... Jen co musím, přece jenom člověk má nějaké bydlení, mám je společné se sourozenci, tak aby bylo na opravy a úpravy... V Brně mám nějaké sochy v ulicích v Bohunicích nebo v blázinci v Černovicích. Když jsem je tam dělal z takových velkých bloků pískovce, tak kolem zvědavě chodil nějaký pacient. Dali jsme se do řeči a on, že by to taky zkusil, že je bývalý tesař. Jestli bych mu nepůjčil na chvíli dláto a tu palici,,, Tak jsem si říkal, no co se může stát a nářadí jsem mu půjčil. A on ten pískovec skutečně umě a pečlivě odštipoval podle toho, jak jsem mu to nakreslil. Tak jsme se trochu skamarádili a on mi vyprávěl, proč tu vlastně je. Představte si, povídá, že máte doma manželku, která ráda chodí do společnosti a trochu popíjí, zatímco vás to nebaví a raději sedíte doma a něco děláte. Já jsem nejraději vyšíval a pletl. Měl jsem takový rám a tam jsem vplétal bavlnky a vyráběl všelijaké dečky. A jednou se manželka zase vrátila odněkud z restaurace a přivedla si ještě partu kamarádů a ve dveřích povídá, tak se podívejte, jakého já mám doma nekňubu, kdyby šel se mnou a bavil se, tak nic neřeknu, ale on sedí doma a vyšívá... a vzala nůžky a tu dečku mi rozstříhala. Tak mně to chytlo, nějaký amok nebo co, vzal jsem, co bylo po ruce, nějaké dláto a manželku jsem tím dlátem přibil do podlahy. A proto jsem tady... Pak jsem mluvil s jeho lékařem a povídám mu, jestli by mi ten pacient nemohl být přidělen, že bych ho potřeboval, že je šikovný, že by zhruba opracovával ten kámen, já že bych měl víc času na detaily, obličej, ruce a tak a ten doktor se zhrozil, víte, proč je tady, ptal se, no vím, říkal mi to, povídám. On nesmí dostat do ruky dláto, ani kladivo... povídá ten doktor... Tak to skončilo. I moje sochání. Už se na to necítím, dřív jsem manipuloval s tunovými balvany, když nebyl po ruce jeřáb, dnes už ne. Kromě toho, sochař potřebuje zakázku, nelze tvořit nějaký monument jen tak pro sebe. Malovat si pro sebe můžete. A mám toho moc, co leží doma, nikde to vystaveno nebylo, mám napsáno a nakresleno mnoho pohádek – no, uvidíme, co s tím... pracuju denně od devíti do čtyř a chodím do školek a povídám pohádky, děcka mají otevřené pusy a někdy i paní učitelky. Děti jsou pořád stejné. Mají rády nesmysly, ale musí to mít nějaký reálný základ. A pamatují si. Chtějí to doslova. Jednou jsem v Bystrci vyprávěl nějakou pohádku a nějak jsem ji pozměnil proti napsané. A nějaký klouček najednou dostal záchvat a museli ho odnést. Pak jsem se dozvěděl, že tu pohádku znal a rozčílilo ho, že jsem ji vyprávěl jinak. Děti mají taky rády fantazie. Ve slově i v obraze. Ale ta kresba nesmí slovo jenom ilustrovat, nesmím namalovat, co se tam píše, musí v ní být něco navíc, kresba musí mít nějaký další rozměr...

    Další rozměr vyprávění o Aloisi Mikulkovi nenajdete již zde. Mnoho bylo řečeno u příležitosti jeho nedávných osmdesátin (13. srpna 2013), povídání o jeho nelehkém a tvrdém dětství a letech dospívání pěkně sepsala před čtyřmi lety redaktorka MfDnes Jana Soukupová v článku Vytáhl jsem nůž ze zad mrtvého, a ti kteří chtějí podrobnější a hlubší poznání Mikulkovy osobnosti a díla, nechť si najdou např. publikaci Jaroslava Maliny Alois Mikulka vydanou v roce 2000.

Text a foto: LADISLAV VENCÁLEK

Vlevo: Alois Mikulka podepisuje. – Vpravo: Na výstavě.

Vlevo: Tady to zmáčkneš, vysvětluje kameraman na volné noze Karel Slach, který už třicet let shromažďuje filmové záběry Aloise Mikulky. – Vpravo: Na shledanou ve State Louis.