Proč musím chodit stále do stejné hospody?
Za všechno může „keška“
„Dědo, půjdeme na kešky?“ zeptala se mě kdysi vnučka. A já jen zíral, o čem je řeč. To slovo jsem nikdy předtím neslyšel. Podotýkám, že to bylo před několika lety, teď už jsem poučený, taková otázka by mě nepřekvapila. Ale tenkrát jsem opravdu koukal jako blázen. Bylo mi vysvětleno, že kešky jsou jakési poklady, které někdo ukryl, a my je musíme najít. Alespoň tak jsem to po prvním stručném vysvětlení pochopil. Chodíte po lese, po parcích, občas musíte vlézt třeba i na strom... Kromě chuti, dobré nálady a trochy fyzické kondice prý stačí jen navigace GPS.
Hned jsem si vzpomněl, jak jsme kdysi za mlada chodili na orientační závody a také hledali jakési poklady, jenomže tenkrát bez navigace GPS, jen s mapou a buzolou. A docela nás to bavilo. Jeden dětský časopis organizoval v šedesátých letech soutěž turistických rozvědek. My jsme si rozvědku na vesnici také založili. Dokonce se o ní v časopise několikrát psalo. Měli jsme tajnou abecedu, dělali výlety a plno dalších věcí. Pak jsem ještě pracoval v turistickém oddíle v mezinárodním dětském táboře ve Werbellinsee u Berlína, kde jsem trávil prázdniny mezi osmou a devátou třídou. To bylo taky velice zajímavé. A na vojně jsem byl vedoucím turistického kroužku. Už ani nevím, jak jsem se k tomu dostal, asi to nikdo nechtěl dělat. Pobíhali jsme po kopcích nedaleko Rožnova, Frenštátu, po Radhošti, kolem zříceniny hradu Helfštýna a dalších pamětihodností na severní Moravě. Abych to mohl dělat, musel jsem nejdřív na školení do Přerova a získat průkazy vedoucího a rozhodčího turistiky. Mimochodem – s těmi vojáky to nebylo vůbec jednoduché. Mnozí z nich byli ze severní Moravy, a tak hned po odchodu z kasáren začali žadonit, že by se rádi podívali domů, že určitě nic neprovedou a vrátí se včas do kasáren. Takže jsem jim do vycházkové knížky připsal povolení mimo okruh posádky (můj nadřízený major o tom věděl) a než jsme vyrazili na výlet, bylo nás z patnácti rázem třeba jen sedm...
No vidíte, trochu jsem se zamyslel, a – jak někdy s oblibou opakuji po Luďkovi Sobotovi – „vybalilo se mi celé dětství“. Zdá se, hledání ukrytých schránek (říká se jim cache, ale když dovolíte, raději budu psát česky keš – prý je to povoleno) si lidé velice oblíbili. Pokrok nezastavíš, a tak místo běhání po lesích s turistickou mapou dnes potkáváte spíše lidi s navigacemi GPS, poznámkovými bloky, kalkulačkami a mobilními telefony.
Geocashing je hra na pomezí sportu a turistiky. Po objevení keše se zapíšete do návštěvní knihy ve schránce (logbooku), poklad opět uschováte na původní místo a pořádně ho zamaskujete. Ale není to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát – že prostě nastavíte zeměpisnou souřadnici a navigace vás dovede až do cíle. Často je zapotřebí počítat stromy, patníky, chalupy a různé stožáry, k těm pak přidávat počet oken či dveří na různých budovách, všelijak to násobit, dělit, odečítat … a teprve pak se dostanete k souřadnici, na které vás čeká kýžený „poklad“.
Občas není nouze ani o veselé příhody. Příbuzní mi vyprávěli, že hledali keš v jednom menším městě na Vysočině. Chodili parkem, motali se pořád dokola. Před odhalením schránky je občas zapotřebí pořádně přemýšlet, hned napoprvé se prostě netrefíte... Oslovili je nějací muži s dotazem, proč tam pobíhají. Při hledání pokladů se nesmí nic prozrazovat, musíte být nenápadní, ale nakonec to těm chlapům řekli: „Hledáme tady poklad. Víte, je to taková hra.“ A dostalo se jim odpovědi: „Asi byste toho měli pro dnešek nechat. Jsme od policie a pátráme tady po úchylákovi. Jděte raději pryč, přijďte jindy!“ Ale jsou prý i jiné příhody. Třeba když musíte vlézt pro kešku na strom kousek od frekventované silnice. Lidé z jedoucích aut si ukazují na čelo a naznačují, že vám asi přeskočilo.
Nedávno se mi vnučka chlubila, že s rodiči a bratrem už našli více než 200 kešek, některé dokonce i v zahraničí. Všechno pečlivě evidují a zapisují na internetu. Já jsem samozřejmě úplný břídil. Jednak nejsem evidovaný „sběratel“, a jednak vyrážím do terénu jen občas. Ale musím se pochlubit, že pár pokladů už jsem taky našel. Jen jedna věc mě mrzí. Nedaleko mého bydliště je ukryta keš, kterou najde jen ten, kdo správně spočítá okna a dveře na nedaleké hospodě, k tomu podle přesného návodu „přikouzlí“ spoustu všelijakých údajů a teprve po několika dalších matematických úkonech získá kýženou souřadnici. Okna a dveře jsem už počítal nejmíň desetkrát, všechno ostatní jsou jen banální kupecké počty. Ale ať dělám co dělám, ke správnému výsledku se nedostanu. Mám dvě zkoušky z matematiky, obě za jedna. Opravdu nevím, v čem je problém. Do té hospody asi budu muset chodit tak dlouho, dokud tu kešku nenajdu. Nebo mám vrátit vysokoškolský diplom?
JAROSLAV BOBEK
Ilustrační foto: Jana Dokulilová
