Vzpomínky na velkého divadelníka

    Ze slavnostně vyzdobené klubovny dýchá příjemná adventní atmosféra. Na stole voní káva, někteří z nás dávají přednost čaji, režisér Vladimír Morávek přišel s láhví bílého vína. Všichni jsou svátečně naladěni, plni očekávání, čím nás dnes Jaroslav Tuček překvapí. Své autorské čtení nazval „Byla doba, bylo mládí aneb Finále velkého divadelníka“. Protože jsme v Divadle Husa na provázku, lze vytušit, že tentokrát bude řeč o člověku, který zdejší scéně zasvětil – pokud správně počítám – více než čtvrt století svého plodného života. Ano, tím velkým divadelníkem není nikdo jiný, než režisér a pedagog Peter Scherhaufer…

    Někteří lidé si celý život pečlivě zapisují, co prožili, s kým se setkali, o čem se hovořilo. Zaznamenávají cenné vzpomínky, které většinou náležitě ocení teprve jejich následovníci. Jedním z takovýchto „kronikářů“ je i herec Jaroslav Tuček. Jeho nesčetná mudrování, jak své zápisky nazývá, vycházejí v Divadelních novinách, mnohá dostala knižní podobu, slyšíme je při autorských čteních v Mahenově památníku i jinde. Několik jich natočil i ve zvukové podobě.

    Režisér a pedagog Peter Scherhaufer (1942–1999) byl vskutku velkým divadelníkem. V roce 1972 založil s přáteli Bořivojem Srbou, Zdeňkem Pospíšilem a Evou Tálskou Divadlo Husa na provázku. Pod jeho autorským a režijním vedením bylo nastudováno více než sedmdesát inscenací. Úzce s ním spolupracoval i herec Jaroslav Tuček. Svými vzpomínkami, a nebylo jich málo, přišel v tomto slavnostním předvánočním čase obdarovat své věrné čtenáře a posluchače.

    Klubovna se zaplnila do posledního místečka. Přišli mladí, i my, kteří o sobě tvrdíme, že jsme jen o něco dříve narození. Jaroslav Tuček byl velice přesvědčivý a autentický. (To on skutečně umí!) Poslouchali jsme pozorně. Mluvilo se o rekonstrukci Divadelního studia Marta, o setkání s americkým básníkem Irvinem Allenem Ginsbergem v roce 1993, o mnoha úspěšných divadelních inscenacích… Někteří z přítomných diváků si v duchu přemítali své vlastní vzpomínky – režiséra Scherhaufera osobně znali nebo chodili na jeho představení. Zněla hudba Jiřího Bulise, na klavír zahrál a společně s Pavlínou Vaňkovou zazpíval David Janík.

    Opět jedno vydařené podvečerní setkání, k tomu není zapotřebí nic dodávat. Díky!

JAROSLAV BOBEK

Foto: autor