Vystěhovalci

Už biblický počátek lidstva je poznamenán vyhnáním. To když Eva, svedená Ďáblem v hadí podobě, utrhla jablko ze stromu poznání a spolu s Adamem je okusila; za tento prvotní hřích je oba Bůh vyhnal ze zahrady Eden. Získat znovu ztracený ráj, jejž střeží „cherubíni s mečem plamenným, aby ostříhali cesty k stromu života“, představuje velké potíže, zkoušky a nebezpečí, které je nutno podstoupit a přestát. Další slavný podobný akt v bibli je vyhnání penězoměnců: Ježíš vyhnal všechny, kdo v jeruzalémském chrámu kupovali a prodávali, protože z chrámu, který má být domem modlitby, dělají lupičské doupě (Mt 21, 12–13). Jak Adam s Evou, tak i penězoměnci si své vyhnání zasloužili: spáchali hřích. Ale co ti, kdo žádný hřích nespáchali, a přesto byli vyhnáni ze svého ráje? Z těch se stávají vyhnanci bez vlastního přičinění a o to bolestnější je pro ně překonávání překážek na cestě k návratu. 

Výraz vyhnat je odvozen od slovesa hnát, staroslověnsky gъnati, což souvisí s indoevropským bít, tj. bitím hnát zvířata. A stejně jako sloveso hnát je ve 14. století poprvé v češtině zaznamenáno také podstatné jméno host, staroslověnsky gostь – z latinského hostis (původně cizinec, příchozí; ale posléze došlo k rozdvojení významu: na vítaný příchozí, tj. host, a nevítaný příchozí, tj. nepřítel). To latinské rozdvojení se v historii lidstva nesčetněkrát stalo vysoce aktuálním: Máme příchozí vítat jako hosty, nebo jako nepřátele – zvláště pak, když se nepřítel tváří jako host?

Cizí slova zdomácňují v češtině

Je zajímavé sledovat, jak v souvislosti s děním ve světě pronikají do češtiny cizí slova. Z 18. století máme doloženo slovo emigrant a až ze století dalšího slova exulant, exil, migrace, imigrace, evakuace, azyl. Slova emigrant a exulant se zhusta zaměňují, respektive výrazem emigrant (od latinského emigrāre – vystěhovat se) bývá označován každý vystěhovalec. Už Komenský ve svém latinsky psaném spise Historie o těžkých proviněních církve české (1647) tyto dva pojmy rozlišuje (v českém překladu): „Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemské milejší byly (…) zanechavše dědičných svých sídel a všechněch nemovitin (…) šli z země do okolních krajin (…). Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli je nazývati exulanty, ale emigranty (t. j. ne vyhnance, ale vystěhovalce), jako by ne od císaře vyhnáni, ale vzpourou sami z vlasti vyšli.“ Z toho vyplývá, že čeští evangelíci vyhnaní po Bílé hoře jsou jednoznačně exulanti.

Také v dalších staletích musíme rozlišovat ty, kdo z vlasti odešli z vlastní vůle za lepším (zvláště z ekonomických důvodů) – tedy emigranty – od exulantů, těch, kdo byli vypovězeni z důvodu politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování, případně z důvodu sexuální orientace či zdravotního stavu. Vystěhovalci tak mohou být buď běženci, uprchlíci, utečenci, nebo naopak vyhnanci, vyhoštěnci. Exulanti (z latinského exulāns – odcházející z vlasti) odcházejí nedobrovolně do exilu (z latinského exilium – vyhnanství) a my jim poskytujeme právní ochranu – azyl (útočiště, z řeckého ásylon, od ásylos – bezpečný, nevyloupitelný). Emigranti se usazují v cizí zemi většinou natrvalo, kdežto exulanti se naopak z valné části chtějí po změně poměrů do své země vrátit.

Přeshraniční pohyb je migrace, tedy změna sídliště, stěhování (z latinského migrāre – stěhovat se), a přistěhování je imigrace (z latinského immigrāre).

Vystěhovalci v literatuře

Vynikající německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001) napsal knihu Vystěhovalci (1992), kde ve čtyřech delších povídkách vylíčil životní příběhy židovských exulantů, kteří po opuštění domova žili dlouho v osamění. Stejně jako autor hledají nový domov (a možná ho ani nenaleznou) a prožívají „hassliebe“, jakousi směs odporu a pocitu přináležitosti k vlasti. Například hrdina závěrečné povídky Max Aurach coby dítě unikne před holokaustem do Anglie a stane se malířem; ač unikl zkáze, je minulostí doživotně poznamenán, nemůže se jí vyhnout.

Pocit rozpadu moderního světa a ztráty smyslu tradičních hodnot provází hrdiny šesti povídek knihy Exil a království (1957) Alberta Camuse (1913–1960). Jejich život se podle tohoto francouzského spisovatele a filozofa pohybuje mezi „exilem“, tedy pocity vyvrženosti a odcizení, a opačným pólem „království“, tedy absolutním splynutím s danou skutečností.

Z našich vystěhovalců asi nejlépe pocit věčného cizinectví vyjádřil prozaik Egon Hostovský (1908–1973) v románu Cizinec hledá byt (1947, tedy deset let před Camusovým Exilem a královstvím). Jde o příběh českého doktora Václava Marka, který chce někde v klidu dokončit svou vědeckou práci. Odchází po druhé světové válce do USA, kde ve snaze najít životní rovnováhu marně těká z bytu do bytu. Pocitu vykořenění a nepochopení ho zbaví až smrt.

Inu, nelehký je život vystěhovalců. Pokud je přijímáme jako příchozí, záleží na nás, ke kterému z obou významů latinského slova hostis se přikloníme.

Michal Žák