Setkání u rodného domu v Hroznatíně

    Před rodným domem armádního generála Ludvíka Svobody v Hroznatíně na Třebíčsku nebylo v sobotu 21. listopadu 2015 jediné volné místo – prostranství u pamětního kamene zcela zaplnili vlajkonoši a obyvatelé ze širokého okolí. Památku zdejšího významného rodáka přijeli uctít lidé z celé České republiky i ze sousedního Slovenska. Nechyběli čelní představitelé Společnosti Ludvíka Svobody, kraje Vysočina, Historické skupiny 1. armádního sboru v SSSR, Českého svazu bojovníků za svobodu, Klubu českého pohraničí a dalších organizací.

    Hroznatín na Českomoravské vysočině. Je to vesnička jako dlaň. Dva tucty krabatých domečků, které se shlukly kolem kapličky okrouhlé svažité návsi. Lidé tu odjakživa měli tvrdé mozolnaté ruce. Kopce, rozkrájené na drobné proužky chudých políček, posetých bludnými balvany a orámovaných trsy křovin, rodily stěží trochu lnu, pár snopků nízkého obilí a brambory na kucmoch. Život v Hroznatíně nebyl lehký, ale byl jsem tu doma… (L. Svoboda)

Setkání v Hroznatíně se zúčastnila také dcera armádního generála Ludvíka Svobody – prof. Zoe Klusáková-Svobodová. Za několik dní oslaví 90. narozeniny.

    Armádní generál a československý prezident v letech 1968–1975 Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895. Ve svých dvaceti letech, za první světové války, byl povolán do armády a odeslán na východní frontu. Krátce poté přešel do ruského zajetí a o rok později vstoupil do československých legií. Zúčastnil se slavných bitev u Zborova a Bachmače a bojů o transsibiřskou magistrálu. Postupně velel družstvu, četě, rotě a praporu. V roce 1920 se vrátil do Československa. V říjnu 1921 nastoupil do nově se tvořící armády. Sloužil v Kroměříži a v Podkarpatské Rusi, vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích a následně opět nastoupil do svého mateřského pluku v Kroměříži. Po okupaci Československa v březnu 1939 se podílel na vytváření ilegální vojenské organizace Obrana národa na východní Moravě. Přes hranice přešel do Polska a převzal velení vojenské dobrovolnické jednotky, s níž krátce poté zamířil do Sovětského svazu.

Vlevo: Nástup vlajkonošů. – Vpravo: Kytici k pamětnímu kameni položila i delegace brněnské odbočky Společnosti Ludvíka Svobody a Univerzity obrany.

    Po více než dvouletých peripetiích začal Ludvík Svoboda organizovat a cvičit 1. československý samostatný polní prapor v SSSR. Vojáci se vydali na složitou cestu z Buzuluku do Prahy. (Autor o ní píše podrobně ve své stejnojmenné knize.) V roce 1943 prokázala naše jednotka mimořádnou odvahu, vojenské umění a statečnost v bojích u Sokolova, Kyjeva i v dalších místech na Ukrajině. Svobodova brigáda byla přeorganizována v 1. československý armádní sbor, jeho velitel se stal brigádním generálem.

    Jedenáct dlouhých roků v obou světových válkách jsem prožil daleko za hranicemi vlasti. Co jsem se jenom za tu dobu navzpomínal na tenhle dumavý, dělný kout moravské země! Často, když hudba hrála naši hymnu, zpíval jsem si potichu Kde domov můj, kde domov můj, voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách… A před očima se mi vynořovaly drahé tváře a místa rodného kraje… (L. Svoboda)

    V září a říjnu 1944 se 1. československý armádní sbor aktivně zúčastnil bojů v Karpatsko-dukelské operaci. Naši vojáci si probojovali cestu do své vlasti. Jejich velitel Ludvík Svoboda byl v srpnu 1945 jmenován armádním generálem. Po válce vykonával nejrůznější funkce – stal se ministrem národní obrany, poté předsedou Státního výboru pro sport a tělovýchovu a náměstkem předsedy vlády. V padesátých letech byl zadržen, vyšetřován a na čas vyřazen z aktivní služby. V letech 1954 až 1959 působil jako náčelník ve Vojenské akademii velitelského směru v Praze, poté odešel do penze.

    Přicházely takové chvilky, že jsem nevěděl kudy kam. A tehdy jsem se častěji než jindy utíkal do vzpomínek. Najednou se mi zastesklo a už jsem neměl stání. Musel jsem se rozjet domů. Navštívit zase své chudé, dobré a líbezné Horácko s chlumy a lukami, smrčinami a rybníky, Vysočinu záplatovanou políčky, s drobnými, tichými stády vesnic. Zase jednou se podívat do Hroznatína na matku, na bratra a sestry… (L. Svoboda)

    Na sobotním shromáždění v Hroznatíně byly vysoce oceněny celoživotní zásluhy Ludvíka Svobody. Všichni, kdo ho znali a spolupracovali s ním, si ho velice váží. Byl spravedlivý, náročný, ale lidský. Pamětníci i ostatní hosté, kteří se střídali u mikrofonu, oceňovali jeho rozvahu a státnickou moudrost.

    Po listopadu 1989 byl Ludvík Svoboda vystaven zlobě a nenávisti některých žurnalistů, publicistů i historiků. Symboly a památníky na jeho působení byly odstraněny, jeho rodný dům v Hroznatíně zmizel ze seznamu národních kulturních památek. Až do roku 1992 byla ve stodole a kůlně instalována výstava „Zahraniční odboj Východ–Západ“. Západomoravské muzeum v Třebíči však oznámilo, že o další setrvání expozice nemá zájem. Postupně byla zrušena.

    Většina řečníků na sobotním shromáždění neskrývala rozčarování nad nezájmem lidí o osobnosti, které bojovaly za náš národ na válečných frontách. Jedinou sochu armádního generála Ludvíka Svobody najdeme na Slovensku. Primátor Svidníku Ján Holodňák ve svém projevu několikrát zdůraznil, že obyvatelé města, v jehož čele stojí, si vysoce váží Ludvíka Svobody a oceňují jeho zásluhy. Paní Zoe Klusákovou-Svobodovou pozval na návštěvu do Svidníku, vždy bude srdečně vítána. Osobnost armádního generála a bývalého prezidenta ČSSR si zasluhuje, aby jeho odkaz byl zachován i pro budoucnost. Společnost Ludvíka Svobody i ostatní organizace, které připravily setkání v Hroznatíně, se to snaží lidem dnes a denně připomínat.  (jbo)

Foto: Jaroslav Bobek

>>><<<

O pietním aktu u hrobu arm. gen. Ludvíka Svobody v Kroměříži jsme psali 6. 5. 2015 v článku Na statečné nelze zapomenout.