Před pětašedesáti lety zemřel Karel Divíšek ml. (1902–1956), zvaný Tunál. Jeho otec Karel Divíšek st. patřil k průkopníkům brněnského sportu, on sám pokračoval v jeho stopách – byl všestranný sportovec: běžec, lyžař, boxer, plavec a otužilec, automobilový závodník a majitel autoškoly, sportovní pilot. Jako potápěč (vůbec první v ČSR) a speleolog pomáhal dr. Karlu Absolonovi objevovat a zkoumat tok řeky Punkvy a jeskyně v Moravském krasu, jehož byl po znárodnění své autoškoly roku 1948 provozním správcem. Proslavily se i jeho dcery – výtvarnice Tamara, autorka keramických objektů a mozaik, a herečka Nina, manželka Jana Kačera.

Nás v tuto chvíli zajímá jeho přezdívka Tunál, psaná někde i s krátkým -a-. Mimochodem, rodina Divíškových se v přezdívkách vyžívala: otci přezdívali Busrle či Šárl Bysy, Karlovy sestry byly Puňa (Marie) a Babula (Milada). O Karlovi se říkalo, že je brněnský Piccard (Jacques Piccard byl podmořský průzkumník), on sám se žertem charakterizoval jako „první československý podvodník“. Jak vznikla přezdívka Tunál, dnes těžko říct. V hantecu ovšem existuje výraz tuna s významem bohatý člověk, pracháč či po brněnsku prachál. Že by odtud ona přezdívka pramenila?

Dá se z Divíškovy přezdívky na první pohled rozpoznat brněnský původ? Jinými slovy: je koncovka -ál/-al typická pro brněnskou mluvu? Velký slovník hantecu od kolektivu autorů (FT Records, Brno 2000) dává kladnou odpověď. Tedy ne že by spisovná čeština slova na -ál/-al neobsahovala – naopak, má jich poměrně dost. Mluvnice současné češtiny 1 (Karolinum, Praha 2010) v kapitole Odvozování příponou (sufixem) uvádí u těchto přípon čtyři příklady: cípal, nosál, vřešťál (ze zvířecí říše lze přidat i známější pardál) a kvartál, což naznačuje, že jde většinou o jména cizího původu: generál, admirál, maršál, radikál, klerikál, futrál, penál, pedál, kanál atp. Poslední čtyři příklady přejal i hantec, ovšem ve zcela jiném významu: futrál a penál znamenají rakev (futrál označuje i ústa či prezervativ), pedál je noha (staré pedál je stařec), kanál je sprosťák.

Slovník hantecu uvádí množství dalších typicky brněnských slov: benál – benzin; bimzál či giňál – chléb; frogál – žába; kingál – král, vítěz, jednička; krpál – menší člověk, trpaslík, méněcenný; uchál či pubál či šropál či jungšál – dítě, puberťák; randál – hluk; regál – postel; rybál – rybník; rypál či sandál – ústa, obličej; snobál – snob, pražská šlechta. K tomu se pojí místní názvy: Semál – Semilasso; někdejší Spuťál – Sputnik; tuzál – Tuzex; Tygál – Tišnov.

Tím se koncovka -ál dostala na roveň dalších typicky brněnských koncovek -ec, -oň. -oš. Příklady? Oltec – Staré Brno; Šrajbec – Pisárky; výstec – výstaviště; Rivec – Riviéra; Rotec – Červený kopec; Gelbec – Žlutý kopec; Blajkec – Modřice; šaškec – blázinec; sekec – second hand – a samozřejmě spousta dalších výrazů jako lochec – legrace, zábava; potróblenec, pošahanec, vypatlanec, vylízanec atd.; blboň či řepoň – blbec; mentoš – mentálně zaostalý; kindoš – dítě; kiloš – bůh (velké kiloš – Hospodin, malé kiloš – Kristus); origoš matroš – pravý materiál atd.

Vzpomínám, že jako kluci jsme v padesátých letech minulého století buď přebírali, či spontánně tvořili slova na -ál: škrambál, škrpál, sršňál, sympaťál, hlavně pak jména obyvatelská: Brňál, Komíňál, Žabiňál, Jobál (Jobsko = Jundrov). Mnohé z těch typicky brněnských výrazů už upadly v zapomenutí. Pro jistotu jsem prošel i knihu Patrika Ouředníka Slova v zapomenutí daná (Volvox Globator, Praha 2021), ale tam jsem kupodivu našel jediné slovo na -ál: cizorál, charakterizované jako „nožejček na péra“.

Takže co ještě zbývá? Nejspíš asi popřát všem dalším, kteří se budou zabývat zapeklitostmi brněnského jazyka: savana hokna, čili čest (vaší) práci.

MICHAL ŽÁK