Prostor pro setkávání kultur – Muzeum romské kultury

    Významným prostorem pro setkávání kultur se stalo Muzeum romské kultury v Brně, jehož historie sahá do roku 1991, kdy bylo založeno z iniciativy romských intelektuálů jako nevládní nezisková organizace. Uskutečnila se tak myšlenka ze sklonku šedesátých let, kdy dočasné uvolnění politických poměrů dovolilo existenci Svazu Cikánů-Romů v letech 1969–1973.

    Teprve na konci roku 2000 se přestěhovalo z provizorních prostorů do nově upravené pětipodlažní budovy v Bratislavské ulici č. 67 a od 1. ledna 2005 se stalo státní příspěvkovou organizací. Uchovává doklady romské historie jako součást evropského dědictví. Vychovává mladou generaci k toleranci a interkulturnímu myšlení. Přispívá k boji proti xenofobii a rasismu. Otvírá cestu ke kořenům romské identity. To vše dělá pro vzájemné porozumění, pro dialog kultur, pro nás.

    Od samého počátku se snažilo především budovat sbírkové fondy, dokládající kulturu a dějiny Romů. Nyní spravuje fondy tradičních řemesel a profesí, typů obydlí, vybavení interiéru, oděvu a šperku, výtvarného umění, písemného materiálu, plakátů a pozvánek, audio, foto a videodokumentace, knihovny, ohlasů kultury Romů v kultuře majoritní a sebedokumentace muzea. Fondy více než 30.000 sbírkových předmětů rozšiřuje zejména čilým terénním sběrem a dokumentací. Všechny sbírkové fondy jsou k dispozici badatelům. Sbírkový materiál několikrát vystavovalo ještě v době, kdy nedisponovalo žádnými vlastními výstavními prostory.  V roce 1992 to byla výstava Romové v Československu, 1996 Romové v městě Brně, 1999 Hledání domova a v letech 1997–2005 putovní výstava Svět očima Romů. Koncem roku 2005 otevřelo první dva z celkového počtu šesti sálů stálé expozice.  Stálá expozice Příběh Romů ve své celkové podobě ve všech šesti sálech na ploše 351 metrů čtverečních nabízí od prosince 2011 ucelený přehled o romských dějinách a kultuře od počátků po současnost. Pravlast, Na cestě, Hledání domova, Holocaust, Romství po válce a Mediální obraz Romů po roce 1989 jsou názvy expozic v těchto sálech. K dispozici jsou tam popisky či sylaby v češtině a angličtině i romské resumé. Pro nejmladší návštěvníky je k dispozici dětský koutek, na vyžádání též pracovní listy pro děti.

    Muzeum pořádá i krátkodobé výstavy, přednášky, besedy, módní přehlídky, koncerty, videoprojekce, křty knih a hudebních nosičů. Pestrý program mívá dětský klub. Školáci a mládež mohou využívat animační programy k výstavám. Zájemci mohou navštěvovat kurzy romštiny.

    Zasvěceným informátorem mi byl předseda Společenství Romů na Moravě, redaktor čtrnáctideníku Romano Hangos (Romský hlas) a jeden ze zakladatelů tohoto muzea pětasedmdesátiletý Ing. Karel Holomek. Upozornil mne, že ve třetím sále (Hledání domova) je zvláštní pozornost věnována hudbě, což by mohlo zajímat i čtenáře našeho měsíčníku. Nasměroval mne na muzikologa Mgr. Petra Mičku, který je v muzeu kurátorem fondů audiodokumentace a výtvarného umění. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obhájil v roce 2005 diplomovou práci Rod Hudečků z Velké nad Veličkou a jeho podíl na udržování hudebních tradic na Horňácku. Rád prozradím, že Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky je na jihovýchodní Moravě renomovaným pojmem. Petr Mička potvrzuje, že hudba byla vždy spjata s životem Romů a představuje jeden z důležitých prvků jejich identity. Patřila spolu s kovářstvím, košíkářstvím a kovotepectvím k oborům, kterých si vážili nejen Romové samotní, ale také gádžové – neromové. Tradovaná jsou rčení Rom byl a bude hudebník, pokud žije na tomto světě, Rom se narodil se smyčcem v ruce a další. V romské hudbě lze rozlišit několik různých svébytných projevů. Stěžejní jsou hudební folklor usedlých slovenských Romů a hudební folklor kočovných olašských Romů. První z nich vychází z hudebních tradic maďarských Romů, což je dáno dlouhodobým soužitím v jednom státě. Olašská hudba je naproti tomu ovlivněna rumunskou Transylvánií, kde tato část romského etnika dlouhodobě kočovala. Usedlí Romové jsou skupinou vždy poměrně hodně otevřenou majoritní společnosti, nebojící se vstřebat její kulturní specifika. Hudba pro ně byla zdrojem obživy a také jisté společenské prestiže. Během posledních tří století historie zaznamenala spoustu vynikajících romských houslistů – primášů, např. Ladislav Rácz, Jožko Piťo, Jožka Kubík, Panna Cinková, Janos Bihary. Olaští Romové si svůj hudební folklor daleko více chránili. Hudba pro ně nikdy nebyla zdrojem obživy, ale žila uvnitř společenství. Na rozdíl od Romů usedlých, používajících k doprovodu svých písní hudební nástroje, olaští Romové na území bývalého Československa využívali pouze své tělo. Hudební projev doprovázejí luskáním prstů, tleskáním, dupáním, hrdelními zvuky. Jejich projev vyznívá velmi archaicky a přírodně. Usedlí ani olaští Romové nerozlišují svůj písňový folklor tématicky. Neznají písně svatební, ukolébavky. Jejich písně jsou převážně vázány na dvě situace: k poslechu nebo k tanci. K poslechu jsou většinou pomalé bez pevného metra, k tanci rychlé a rytmické. U obou převažuje mollová tónina. Současní romští hudebníci  buď písně interpretují tradičním způsobem na tradiční nástroje nebo se tradicí částečně inspirují a propojují ji s novými hudebními vlivy. Díky hudebnímu talentu Romové výrazně zasáhli do několika hudebních stylových žánrů.

    Přímo v Brně patří k nejznámějším cimbálové muziky Milana Horvátha a Ivana Gašpara Hriska a taneční soubory Čercheňa a Merci.

BOHUMIL HLAVÁČEK