Přes krvavé řeky – Apokalypsa v Karpatech

14.12.2020 18:15

    Úvodní titulek a nadtitulek jsou názvy dvou knih z široké nabídky brněnského nakladatelství JOTA. To se mj. systematicky věnuje okruhu literatury faktu a military. Obě poměrně rozsáhlé knihy Přes krvavé řeky (372 str.). a Apokalypsa v Karpatech (495 str.) na sebe obsahem a posloupností děje plynule navazují, tvoří vlastně kompaktní celek.

    Československý východní odboj je podrobně kapitolu po kapitole popsán s maximální snahou o přesnost a objektivitu. Obě knihy se opírají o rozsáhlou faktografii, i díky časovému odstupu, jsou napsány s potřebným nadhledem. Autentičnosti i čtenářskému prožitku dodává na působnosti vyprávění účastníků a pamětníků, osobní svědectví, úryvky z dopisů, bojové děje nepostrádají organické vsazení do celkového dění, dobového kontextu. Autorem obou knih je Karel Richter (1930), spisovatel, historik, publicista a překladatel, autor řady prací z okruhu vojenské historie, který řadu let působil jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.

    Dříve narození pamatují od školních let, jak někdejší režim mlčel o západním odboji, pro vládnoucí ideologii nežádoucím, zatímco východní byl glorifikován, účelově byla zamlčována i zkreslována fakta. S odstupem se ke čtenářům dostává práce přibližující východní odboj plněji a objektivně, aniž by přitom snižovala odhodlanost a statečnost našich vojáků na východní frontě.

    Autor se vyjadřuje o smyslu své práce v úvodu první z dvojice knih: „Chtěl jsem s využitím možností hlubšího poznání, které umožňuje časový odstup a zpřístupnění archivů, s neskonalou úctou a obdivem připomenout zásluhy vojáků v boji za svobodu naší vlasti na východní frontě. Leckdo z nich se mohl v názorech i činech dopustit bezděky pochybení z neznalosti toho, co o tehdejších poměrech víme dnes my. Tato dnes nepříjemně působící fakta nelze zamlčovat, abychom nepoškodili pravdivost líčení. Nutno pouze chápat, že leccos se tehdy zdálo jiné, než se dnes jeví nám.“

    Obě knihy, čtivě napsané, směřují především ke čtenářům se zájmem o vojenství a naši novodobou historii. Strhnou hned úvodní kapitolou, přibližující průběh bitvy u Sokolova, úvodního bojového střetu Čechoslováků na východní frontě v březnu 1943.  Obrovské nasazení a hrdinství našich vojáků v nesnadných podmínkách a těžkých bojích plní stránky obou knih a vrcholí závěrečnou „Apokalypsou v Karpatech“, úporným, vleklým bojem o každý metr přibližující k domovu. Karpatsko-dukelská operace se záměrem spojit se s povstaleckými silami a účinně pomoci povstání na Slovensku, tento cíl z více příčin nenaplnila a přinesla i značné lidské a materiální ztráty.

    Bez znalosti historie nebývá snadné orientovat se ani v současnosti, vyvarovat se chyb a omylů předchozích generací. Obě knihy by si měly najít cestu zvlášť k mladým čtenářům. Nejednou jistě vyslechli názory, že my Češi jsme národem švejků, zbabělců, kolaborantů. Skutečnost bývá vždy složitější a málokdy černobílá. To ostatně dokládají i osobní příběhy a osudy jednotlivců, pro většinu z nás často neznámých, bezejmenných. Hlavním obsahem autorem zachyceným je chronologický záznam cesty našeho vojska z východní Ukrajiny, až ke vstupu na domácí půdu. Richter přináší podrobný popis bojových akcí, vesměs za špatných povětrnostních podmínek v nesmírně obtížném terénu, mnohdy s nedostatečnou podporou či zásobováním, problémy s koordinací vedení apod.

    Do formující se československé jednotky přešli Čechoslováci, kteří odešli z domova do Polska nebo přes Rumunsko na východ, aby se mohli zapojit do boje proti německým okupantům. Dočkali se, jako legion Ludvíka Svobody v internačním táboře, či v jiných sovětských táborech, až po vpádu německých vojsk na území SSSR Z gulagů byli propuštěni i další krajané, vysoké procento tvořili Židé, později byli nejpočetnější posilou volynští Češi, s trpkými válečnými zkušenostmi a složitými osudy. Hodně bylo Rusínů, také Ukrajinců – československých občanů, kteří se s předválečnou republikou sžili. Dočkali se velkého zklamání odtržením Podkarpatské Rusi a včleněním do SSSR. To musel být docela jasný signál pro budoucnost naší republiky, oklestěnou, tentokrát od východu. Vojsko posílili i slovenští vojáci ze zajateckých táborů. Slovenští letci se stali základem našeho letectva na východní frontě, na východní frontě působili i Čechoslováci přemístění ze západního odboje.

    Obě faktografické knihy na mnoha místech vypovídají o odvaze a ochotě našich vojáků položit i vlastní život za osvobození své země. Nechybějí ani skutečné příběhy a tragické osudy těch, kteří přežili v boji válečná léta, po roce 1948 znovu opouštěli vlast, nebo se stali obětmi represí a věznění.

    Richter se přirozeně soustředí na popis a průběh bojů původně praporu pod velením Ludvíka Svobody až k početnému 1. československému armádnímu sboru „Svobodovy armády“. Do dění ve vojsku zasahoval stálý střet mezi vzdálenou londýnskou vládou a prezidentem Benešem s exilovým centrem KSČ a Gottwaldem v Moskvě. Komunisté, přestože stranictví nemělo mít v armádě místo, sem zasahovali, aktivně působili, agitovali. Měli přímou podporu ve Stalinově politice a jeho plánech poválečného uspořádání, které musely být již tehdy čitelné. Beneš se snažil postupovat svou racionální a realistickou politikou, při vědomí geopolitických i domácích reálií. Spoléhat tentokrát musel na něco, s tím si protiřečícího. Na víru, že Stalin dodrží sliby a Československo bude moci jít vlastní specifickou cestou. Kdo má hlavní slovo a rozhoduje, jasně potvrdil ne šťastný průběh karpatsko-dukelské operace, kdy sovětské velení samo odvolalo z pozice velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR generála Jana Kratochvíla. (Do funkce byl ustanoven 18. května 1944 prezidentem Benešem.) Generál Ludvík Svoboda, v hodnosti podplukovníka hned po německé okupaci odešel bojovat do Polska, odkud s legionem přešel do Sovětského svazu, stál u počátku budoucího sboru, s vojáky prožil celé tažení až na naše území. Pro Sověty byl přijatelnější, oproti Kratochvílovi plně loajálního exilové vládě. Nesnadnou pozici v Sovětském svazu měl i velitel mise Čs. armády Generál Heliodor Píka, v roce 1949 po vykonstruovaném obvinění popravený.

    Obě na sebe navazující práce Richtrovy práce jsou kronikou bojů našeho vojska na východní frontě. V druhé z dvojice knih nalezneme dost informací o průběhu povstání na Slovensku, do něhož také vstupovaly zájmy zvenčí, ale i představy některých slovenských politiků, včetně úvah o pokračování samostatného státu, dokonce i myšlenky o začlenění Slovenska do SSSR. Ani zde nemá londýnská vláda zázemí a autoritu, jakou by měla požívat. Do průběhu i přípravy povstání neblaze zasáhla nekoordinovanost mezi povstaleckým vojskem a partyzánskými jednotkami řízenými z Moskvy. Východní odboj přiblížený faktografií a oživený osobními vzpomínkami a osudy – tentokrát bez mýtů, legend a cenzury. Skuteční hrdinové na všech frontách a bojištích 2. světové války zasluhují stejný obdiv a úctu. Malá země uprostřed svárů geopolitických zájmů velkých hráčů za všech časů takové potřebuje.

    Závěrem ocitují něco z úvodních slov autora. – „druhá světová válka, která je pro mladé generace, čím dál tím vzdálenější historií, žije natrvalo v každém z nás, ať si to uvědomujeme nebo ne. Vždyť byla i se všemi oběťmi a strastmi pro český národ jedinou cestou k osvobození z nacistické poroby a záchranou před úplnou germanizací a zničením. … Není vinou významné části bojovníků za svobodu naší republiky, kterým bylo okolnostmi přisouzeno bojovat na východní frontě, že mnohé, čemuž věřili, se ukázalo planou iluzí. Nejsou vinni tím, že poválečný vývoj dospěl opět k nesvobodě, i když jiného druhu:“ Karel Richter přidal i osobní omluvu. Jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu se v dřívějších pracích podřizoval požadavkům, které vylučovaly uveřejnit údaje pro normalizační režim nežádoucí. „Neměl jsem odvahu vyslovit mimo okruh spolehlivých přátel nahlas svůj zásadní nesouhlas s normalizační politikou a dobrovolně pak podstoupit riziko existenční likvidace.“

    Doplnit možno, že s kolegy O. Janečkem a M. Moulisem „donkichotsky, jak píše,“ pokusili se o nezdeformovaný výklad novodobých dějin v duchu Pražského jara 1968 při spolupráci s tehdejším prezidentem L. Svobodou na jeho pamětech Cestami života. Následovala ostrá, odsuzující reakce politbyra ÚV KSČ a G. Husáka. I tato osobní výpověď autora, jako mnohé jiné, jsou důležité k pochopení reálií nedávné minulosti i těch, kteří ji různým způsobem, na různých místech žili a prožívali.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK