Pozdrav z dovolené – Balkánský kapitalismus

    „Dře jako Bulhar“, říkávalo se za mého mládí. U nás to dodnes znamená poklonu. V řadě moravských vesnic se počátkem a v polovině minulého století usazovali emigranti z Balkánu. Svou pílí dokazovali, jak úrodná je zdejší zem. Nikoli náhodou je proto na Moravě jméno Bulhar synonymum pro zelináře.

    Jako devítiletý kluk jsem poprvé cestoval s rodiči vlakem do Bulharska. Dědeček mi tehdy dal na cestu flaštičku Becherovky. Rodičům za mě slíbil, že jeho milovaný vnuk, jinak přivyklý trávit léto na stromech a okolo koní, přečká cestu jako beránek. Dodnes mi občas kupé při cestě do neznáma voní po třináctém karlovarském prameni.

    Nápad navštívit opět Bulharsko měl řadu důvodů. Slevy poslední chvíle, opět vrcholící ekonomická krize, vzpomínky na dětství …

    První překvapení přišlo hned v Brně na letišti. Po kontrole palubního lístku mi pokladní ve free shopu připočítala DPH, protože Bulharsko, na rozdíl od Turecka či Egypta (další cestující okolo), je v Unii. Slivovice podrahla, ale leťte do neznáma bez pojistky. Napil jsem se už v autobusu cestou z Burgasu. Nepoučen, usedl jsem hned za řidiče a viděl, čím se brodí. Střízlivý bych tam řídit nechtěl.

    Uprostřed Tsareva, psáno důsledně latinkou i na dopravních cedulích, stojí hotel Zebra. Sklo, chrom, mramor a velkoplošná obrazovka v jídelně - restauraci s nepřetržitě naladěnou MTV, zkrátka luxus. Modře vykachlíkovanému bazénu s průzračnou vodou vévodí dva delfíni, vyvedení starokrétskou mozaikou na dně. Vodním strážcem je zde profesionál. Podsaditý kulturista s dokonale opálenou pletí sleduje nevraživě každého vetřelce v županu či s ručníkem okolo krku. Práce. Hoteloví hosté si roztahují slunečníky, lehátka přizpůsobují směru slunečních paprsků a vytrvale cákají vodu na dlaždičky, které pak kloužou. Práce?

    „Možná by to mohl setřít,“ míní silnější blondýna ke svému partnerovi, který se místo odpovědi pouze usměje. „Práce,“ jako by říkal. Dialog víceméně odhaduji, protože hovoří snad dánsky nebo vlámsky. Reakce manžela na další poznámku jeho ženy už nemusím odhadovat. Byla určena celé naší vícejazyčné komunitě. „Arbeit macht frei!“ Procedil mezi zuby, načež jsme všichni předstírali, že nerozumíme.

    Všichni ale po chvíli soucítíme s matkou, jejíž synek právě uklouznul a praštil se do hlavy. Zatímco řve na celé kolo silou pětiletého hlasu, znechucený plavčík se věnuje cigaretě. Krev neteče, nikdo se netopí. Práce nešlechtí – pableskují do okolí skla jeho slunečních brýlí, když pečlivě oklepává popel do skleněného popelníku na své vypracované hrudi.

    Po chvíli zvoní mobilní telefon. Nikoli můj, číšníkův. Už od deváté je převlečen v barevných šortkách a rozvaluje se na lehátku hned vedle cedule swimming pool guard. Dělí se s hotelovým údržbářem, rovněž na lehátku a v šortkách, o cigarety, chlazené pivo a zážitky z minulé noci. To už vedle zabírá poslední volné lehátko další holohlavý zápasník, asi kuchař.

    Chvíli po desáté jsou lehátka okolo bazénu plná, tedy „zabraná“ ručníky nebo osuškami. Přichází starší manželský pár. Němečtí důchodci si s neskrývaným úžasem prohlížejí dobře se bavící personál a poté obřadně zkoumají teplotu vody v bazénu. Plavčík si jich posléze přece jen všimne, vstane a strčí do vody teploměr. Až si senioři rozprostřou své osušky na dlaždičkách, pečlivě jej zkontroluje a na tabuli napíše modrou křídou číslici 24. Práce.

    Žena mne popichuje, zda si dám své dopolední kafe. Dobře se přitom baví. Nakonec „vyměknu“ a jdu do restaurace, kde chvíli postávám u denního baru. Poté se vrátím k bazénu a oslovím číšníka, který právě vylezl z vody. Po mém „kofí plíz“ se otráveně otočí, ručník hodí na lehátko a pomalu se vydá ke kávovému poloautomatu. Aby následně nemusel umývat šálky, načepuje mi horký nápoj do umělohmotného kelímku. Pak pokyne ke skleničce, ve které jsou umělohmotné lžičky a miska s balenými cukry. „Ent milk?“ Zkouším jej. Vyloženě naštvaně udělá dva kroky zpět a z tetrapakové krabice ucmrndne do kelímku stříkanec mléka.

    „Na majitele nevypadají. Je ale divné, že je nikdo nekontroluje…“ Snažím se po chvíli nad kávou, kterou usrkávám na lehátku, naznačit, že mi tu cosi nehraje. Žena zdvihne pohled od své knihy a prohodí: „Do Sofie daleko, a když máš takových hotelů pět nebo šest, musíš holt slevit. Nejsou lidi, to víš, ani tady každý nemluví anglicky. Tebe by tu s tvou jazykovou výbavou taky nezaměstnali!“ Načež se dál věnuje své Agátě Christie.

    Směju se však i já, protože si druhý den ráno vyloženě vychutnávám mezinárodní konverzaci. Manželka se recepční snaží vysvětlit, že nám v pokoji 204 praskla umělohmotná hadice od sprchy. Hantýrují v angličtině, aniž tuší, že hadice v této mezinárodní řeči nemá s hadem nic společného, ale nápadně se podobá dýmce. Tomu se ovšem přiučím až o dva dny později na internetu, zatím jsem jen trpěný pozorovatel. Obě slovanské ženy se nakonec nějak domluví a dokonce to vypadá, že do večera bude sprcha OK.

    Když se pak odpoledne vracíme pro změnu od moře a údržbář, jako ostatně každý den, se bezstarostně vyhřívá na svém lehátku, dovolím si nahlas zapochybovat. Jsem však označen za defétistu, zatímco se dámy ve výtahu dohadují, která půjde do koupelny první. Vyhrává dcera, ale po chvíli se ze sprchového koutu ozve její peprné konstatování ve smyslu líného dobytka.

    Nazítří se debata v recepci opakuje. Dcera přispívá do ranního jazykového koutku náčrtem, který srozumitelně naznačuje, ve které části koupelnového vybavení tkví problém. Jelikož ovšem údržbář zrovna míří nezadržitelným krokem k bazénu, zbaběle nechávám ženu i dceru osudu a utíkám obsadit lehátka. Co kdo urve, to má. Kapitalismus je jen pro odvážné a silné!

    V čase vyhrazeném podávání snídaně ze stolu, kterému se bůhvíproč i tady říká švédský, rychle a nevratně mizí vše chutné a vybrané, jen jak se přiblíží devátá. Brzké vstávání mi dovolenou nepokazí. Mě ne. Mě vychoval socialismus.

    Máme proto vyloženě výhodná lehátka, na která bude svítit celé dopoledne přímé slunce. Pochvaly se ovšem nedočkám, protože si vzápětí dovolím pochybovat o účinku pracné konverzace v recepci. „Když se odšroubuje ta hlavice úplně, sprchovat se s tím docela dá,“ snažím se o vstřícný přístup k realitě, ale jsem odbyt ledovým mlčením, které naznačuje, že sprchovat se čůrkem z hadice může jedině chlap. A to ještě takový, který si nikdy v životě neumí dupnout. 

    Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota, čtu na obálce knihy v rukou mé ženy. Ležím ve stínu roztaženého slunečníku a pozoruji střídavě domácí i hosty. Hosté jsou v početní přesile, ale vyhrávají domácí. Vesele se spolu baví, a halasně pokřikují na toho, který právě plave, vzájemně se dobírají vtípky, jimž rozumějí jen oni. Hosté se věnují knihám, magazínům, křížovkám, tichému rozjímání pod jižním sluncem a vzájemnému natírání se krémy.

    Určitě jsou to vlastníci hotelu, přesvědčuji sám sebe. Jó, umí tak někdo žít, říkám si a vybavují se mi přitom majitelé penziónku v Alpách, kde Gertrude každé ráno přivezla osobně z pekárny čerstvé pečivo. Zatímco je vyskládávala do ošatky s vlastnoručně  uháčkovanou dečkou, její manžel hrdě s motorovou frézou zápasil se třemi centimetry nového sněhu, aby byl okolo domu vzorný pořádek. Když jsme se odpoledne vraceli ze sjezdovky, přiznal Helmut, že oni nelyžují.

    „Zlý a zpropadený kapitalismus, jak jsem jen mohl být tak slepý a naivní!,“ slyším se říkat nahlas. Napodobuji hlas i dikci Jaromíra Meduny, který tak skvěle dabuje Davida Sucheta alias Hercula Poirota. Stejně sebemrskačsky ve skvěle natočených filmových detektivkách totiž prozrazuje, že právě jeho šedé buňky mozkové káply na řešení.

    Obě mé blízké na mne v tu chvíli pohlížejí v obavách. Nechápou, co se mi mohlo stát.

    „Nepřeháníš to s tím sluníčkem?,“ stará se dcera, zatímco ženu zajímalo, zda ještě zůstala v ledničce nějaká slivovice.“

    Málo platné, i v tom kapitalismu už nás zase Bulhaři předběhli!

LIBOR KALINA