„Peníze jsou pány světa…

… dukát, to je pravý rek, a co někdy stovka umí, to by člověk sotva řek.“ To zpívá vysloužilec Šavlička, aby navnadil Tylova Švandu dudáka k cestě do zahraničí za ziskem bohatství. Neboť „kdo má cvoky, podepírá boky“ – má tedy štěstí.  Trochu jinak se na to dívá Richard Müller, když v písni Petra Hapky a Michala Horáčka zpívá: „Štěstí je krásná a přepychová věc. Ale prachy si za něj nekoupíš.“ Textař Horáček nejspíš vycházel ze slovní hříčky, již nabízí latinské slovo fortuna (tak se jmenovala jeho sázková kancelář z let 1990–2004). Fortuna má nikoli náhodou dva významy: příznivý osud, náhoda, štěstí, štěstěna – anebo velké množství peněz, bohatství (přičemž fortunatus je boháč).

A ještě si připomeňme výrok císaře Vespasiána z druhé poloviny 1. století: „Pecunia non olet“ – peníze nesmrdí (to když císař zavedl daň z veřejných záchodků). Ostatně v psychoanalytickém výkladu mají peníze úzkou spojitost s výkaly. Dokládá to mimo jiné figura Dukatenscheißera či Goldscheißera (penězosráče) na fasádě bývalého soukenického cechovního domu (z roku 1494) na náměstí v dolnosaském Goslaru v pohoří Harz. Dukatenscheißer, jemuž ze zadku padají dukáty do džbánu, je jednou z populárních památek města. V tom se shoduje – včetně podoby – s brněnským Nehaňbou z věže kostela svatého Jakuba Staršího.  

V čem lidé své peníze nosili

Od 9. tisíciletí př. n. l. až zhruba do roku 600 př. n. l., kdy se v Číně a Řecku začaly používat mince, lidé asi na platidla neměli žádné příruční obaly, protože se platilo lecčíms, od krav přes mušle kaurí až po stříbrné ingoty. V 10. století n. l. v Číně vynalezli papírové peníze, což pro Evropu objevil Marco Polo koncem 13. století. Nicméně až do počátku 70. let 17. století světu vládly mince – u nás denáry, brakteáty, pražské groše, krejcary, zlatníky, tolary. Až v důsledku nedostatku stříbra kvůli válkám s Turky začala stockholmská banka roku 1661 jako první vydávat bankovky. Roku 1694 byly státní bankovky zavedeny ve Velké Británii, roku 1715 ve Francii, roku 1762 v Rakousku, roku 1782 ve Španělsku a po napoleonských válkách i v dalších zemích.

Až do té doby u nás mezi schránkami na peníze vládl měšec (14. století), což je zdrobnělina od měch, praslovansky měchъ, z indoevropského moiso-/maiso- (ovce, ovčí kůže). V témže století ho nahrazovaly i výrazy váček (z německého watsac, čili pytel na oděv, cestovní tlumok; v češtině byl chápán jako zdrobnělina, proto byl k němu dodatečně vytvořen výraz vak), tobolka (asi z latinského tabula – prkno, deska, listina), pouzdro (staročesky púzdro, z indoevropského peus-, nadouvat, puchnout), pytlík (od pytel, z německého biutel, dnes Beutel) a taška (z německého tasca, pouzdro na peníze; taškář byl původně zloděj, který uřezával lidem tašky a měšce, dnes je to podvodník nebo původce veselých kousků). V 15. století se objevil výraz sáček (zdrobnělina od staročeského sak, což označovalo síťovou nůši, síť na ryby či pytel). Nicméně výraz měšec převládal nad ostatními. Symbolizoval marnost světa a pomíjivost bohatství, taky neřest a lakomství (viz sochu měšcem třesoucího Lakomce na Staroměstském orloji). Měšec je atributem Merkura, římského boha obchodu, svatého Tomáše, původně výběrčího daní, dále Jidáše Iškariotského, který coby Kristův zrádce je při Poslední večeři zobrazován s měšcem v ruce, a také svatého Vavřince, který chudým rozdal pokladnu, kterou spravoval, a byl za to popraven opékáním na rožni.

Měšec má své místo i v lidových pohádkách, často ve spojení s peklem. Čerpala z nich i Božena Němcová ve svých pohádkách Čertův švagr a (s určitou obměnou) O Nesytovi. Oba hrdinové si za poctivou službu v pekle vyslouží odměnu: mládenec Petr mošnu a Nesyta starý kabát, přičemž obě věci jsou nevyčerpatelným zdrojem peněz. Jak řekl čert Petrovi: „Dnes, Petře, máš vyslouženo; aby ses nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tuten měšec, kdykoli ho rozevřeš a řekneš: ´Syp, pytlíčku,´ vysype ti tolik dukátů, co budeš chtít.“ Díky oběma kouzelným věcem je pak zlo potrestáno a dobro zvítězí. Na motivy z obou pohádek vytvořil režisér Hynek Bočan v roce 1984 film S čerty nejsou žerty a Čertovým švagrem se zase  v roce 1996 inspiroval režisér Václav Vorlíček k filmu Kouzelný měšec.

 .

Korunu všemu nasadila koruna

Ve 14. století byly doloženy základní pojmy finančního světa: peníze, mince a koruna.

Peníz, v praslovanštině pěnędzь, je výpůjčka z německého phenning (druh mince), což vzniklo asi z latinského pendere (vážit kov, platit); šlo o okrouhlou destičku sloužící jako platidlo. Ze stejné doby pochází i slovo prach (praslovansky porchъ), jež v argotu označovalo drobné peníze, a schránce na ně se říkalo prachovnice; později z toho vzniklo argotické označení peněz vůbec – prachy.

Mince je z německého Münze, a to z latinského moneta (ze spojení Monetae officina, tedy Junonina dílna; Moneta bylo jedno z přízvisek bohyně Juno, v jejímž chrámu byla starořímská mincovna).

Koruna přešla do češtiny z německého Krone, přes latinské corona (věnec, královská ozdoba hlavy), původem z řeckého koróné (kruh u dveří). Věnec z ratolestí či květů byl v antice zpočátku odměnou pro vítěze, později odznakem moci. Coby panovnická koruna byl zobrazen na rakouských mincích, což vedlo k tomu, že se koruna stala synonymem pojmu mince.

Schránce na peníze se začalo říkat peněženka (to se mnohem později v barovém slangu stalo označením hosta, u kterého byla naděje, že bude platit za zahranou skladbu).

Ve 14. století se v češtině také objevilo slovo prkno (nejasného původu) a z něho byl odvozen výraz prkenice, což původně označovalo dřevěné desky na písemnosti, později tobolku na peníze. A postupně se objevily další podobné výrazy: flek, z německého Fleck (skvrna, místo, záplata, staročesky kousek něčeho, útržek látky, skvrna, novočesky i těstovinové jídlo, kontra v kartách, v argotu peněženka), štok (z německého Stock – kůl, keř, podlaží, pařez, špalek, argoticky náprsní peněženka), fládrovka (z německého vlader – fládr, tj. žilkování dřeva), kešeň či kešeňa (z polského kieszeń – kapsa, peněženka). V argotu se místo peněženka říká dokonce i skleník či žába. Ale nejčastější výraz je zaznamenán v 19. století: šrajtofle (z německého Schreibtafel, což je původně malá dvojdílná psací tabulka, kterou lze složit).

Z 19. století pocházejí i další důležité pojmy: dolar (z německého Taler, z jáchymovského tolaru – Joachimstaleru, mince ražené od 16. století v údolí sv. Jáchyma u krušnohorského Jáchymova) a dolarka (peněženka na dolary, „doláče“ či „dolcky“), a zejména pak banka (z italského banco, banca, což byla lavice penězoměnců) a bankovka (papírový peníz vydávaný bankou).

Zotročení hmotou

Korunová měna byla v Rakousku-Uhersku zavedena v roce 1892, tedy před 130 lety. Tvořily ji zlatka (stříbrná dvoukoruna), šesták (niklový dvacetihaléř), krejcar (bronzový dvouhaléř) a finda (bronzový jednohaléř), přičemž haléř, z německého Heller, je odvozen od města Hallu, kde byly tyto mince raženy od 13. století. Tak se středověk propojil s novou dobou.

„Jedním ze základních aspektů mohutného rozmachu západního světa po roce 1000 je rozvoj měst, vrcholící ve 12. století. Město přetváří středověkého člověka. Zužuje prostor, který důvěrně zná, ale násobí počet společenství, jichž je členem; do popředí jeho hmotných potřeb klade trh a peníze, rozšiřuje jeho obzory, předkládá možnosti vzdělávat se a kultivovat, nabízí nový svět zábavy. (…) Městu vládnou peníze. Dominantní mentalitou je mentalita kupce, mentalita zisku. Je-li pýcha (superbia) povýtce hříchem pánů, feudálním nešvarem, potom neřestí měšťanstva je lakota a chamtivost (avaritia).“ (Jacques Le Goff: Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad 1999, s. 22, přel. Irena Murasová)

Koncem 13. století vyvrcholilo střídání původně naturálního hospodářství hospodářstvím peněžním, což mělo vážné sociální důsledky. Ve městech, ale čím dál víc i na venkově se zvětšuje propast mezi horní vrstvou vlastnící bohatství a pozemské statky, celkem majetnou střední vrstvou a nemajetnou vrstvou řemeslníků, dělníků a zemědělců. Znakem bohatství jsou peníze, které v nitru těch, kdo je vlastní, způsobují lakotu jako znak zotročení hmotou. Parafrází názvu jednoho filmu Juraje Jakubiska: je lepší být bohatý (a zdravý), než chudý (a nemocný)…

Jak je ten svět po staletí neměnný!

MICHAL ŽÁK