Ostrov

V padesátých letech minulého století jsem jako kluk na prahu dospívání byl blázen do husitů (což se mě nepustilo doteď). Není se co divit, byla to doba, kdy panovala Nejedlého teze přetvořená lidem na „metr Jiráska do každé rodiny“: v masovém nákladu se vydávaly Jiráskovy spisy, na jejich základě byla zfilmována monumentální husitská trilogie Otakara Vávry a před ní i Jan Roháč z Dubé Vladimíra Borského. Mne Jirásek natolik uhranul, že jsem přečetl skoro celé jeho dílo – skoro, zbývalo jen pár drobností, a přiznávám, i větší část jeho kroniky U nás. Z těch nepřečtených drobností mě pořád strašila novela Na ostrově. Pod vlivem dalších svých veleoblíbených knih Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona a Tajuplný ostrov Julese Verna jsem předpokládal, že ani Jirásek za nimi nezůstal pozadu a určitě napsal něco podobně dobrodružného. Bohužel, dodnes mi nebylo dopřáno se o tom přesvědčit…

Nicméně ta mladická touha po ostrovní romantice ve mně hlodá dál. A nejenom ve mně. Vždyť kolik jen autorů a autorek jí neodolalo! Stačí nahlédnout do Československé bibliografické databáze na internetu, kde pod hlavičkou Abecední přehled knih je uvedeno patnáct různých knih, jimž autoři dali jednoslovný název Ostrov, a nepočítaně dalších děl, jež mají slovo ostrov jako součást názvu, namátkou Ostrov tučňáků Anatola France, Ostrov dr. Moreaua H. G. Wellse, Ostrovy uprostřed proudu Ernesta Hemingwaye, Ostrov stínů Giuseppa Dessího, Ostrovy včerejšího dne Umberta Eca, Možnost ostrova Michela Houellebecqa, Ostrovy aneb Jak dlouho je navždy Dory Kaprálové, z poezie například Ostrov Štvanice Karla Šiktance či antologie Ostrov, kde rostou housle Josefa Bruknera a Pavla Šruta.

Ostrov je prostě literární fenomén. Ale už samotný pojem ostrov o mnohém vypovídá. Slovo doložené poprvé ve 14. století vzniklo z praslovanského ostrovъ, které je tvořeno z předpony o(b)- a odvozeniny od indoevropského kmene sreu- (téci). Původně tedy znamenalo „co je obtékáno“. Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého naznačuje další souvislost: to, že jde o místo obtékané vodami, vede k domněnce, že pravlast Slovanů nebyla u moře. Pojem totiž původně označoval říční ostrov či suché místo mezi bažinami. Kdežto mořský ostrov je obklopený vodami (obklopit je slovo vzniklé od jiného základu). Původní význam slova ostrov byl až později přenesen na jakoukoli část souše obklopené ze všech stran vodou či na útvar nebo skupinu něčeho uprostřed odlišného okolí, na místo lišící se něčím od celého okolí, jak zní definice tohoto pojmu ve Slovníku spisovného jazyka českého.

Od stejného praslovanského sreu- vzniklo ve 14. století i slovo strouha, označující původně vedlejší rameno řeky, později uměle otevřené vodní koryto, a z řeckého rheō- (téci) pak slova rýma a v 19. století revma, ba i katar (z řeckého kata- + rheō, tj. téci dolů).

V 19. století vzniklo i podobné slovo ostroh – ze staroslověnského ostrogъ, původně naostřený kůl (od ostrъ – ostrý) či palisáda, podobně i ostrev, ostruha, ostružina, ostříž, osten, osina atd. Ostroh značil příkrý skalní výběžek, nyní srázný výběžek země při soutoku řek (asi dle pojmu ostrov) nebo v místě styku dvou údolí.

Ostrov byl odevždy chápán jako útočiště, útěk od světa, záchrana před chaosem, představoval pokoj, osamocení, odlehlost, ale i vyhnanství, ba i smrt. Svatý Jan Evangelista, „miláček Páně“, píše kolem roku 95 ve vyhnanství na ostrově Patmos slavnou Apokalypsu, Svatý Brendan v 6. století představuje ostrovy blažených (ba při svých častých cestách prý objevil určitý ostrov, a když na něm zapálil oheň, zjistil, že přistál na hřbetě dosud spící velryby), misionář svatý František Xaverský (z Arbesova romaneta známý jako svatý Xaverius) v 16. století umírá v osamění na ostrově San-čao u čínského pobřeží…

Ostrov byl chápán jako dar bohů pro zatoulaného člověka, jako záchrana před rozbouřeným mořem (proto je tolik robinsonád inspirovaných knihou Daniela Defoea Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku, 1719), ale také jako místo, které může být pohlceno vlnami.

Kouzelné ostrovy symbolizují ráj, sídlo blažených, kde dlí duše zbožných lidí na asfodelových lukách, z nichž stoupají šťastné zpěvy. Hésiodos kolem roku 700 př. n. l. píše v didaktické básni Práce a dni o ostrově „při hlubokém Ókeanu“, kde žijí „blahorodí hrdinové“, kterým „medosladké plody, metající třikrát v roce, chlebodárná země nese“ (přel. Julie Nováková). Ostrovy blažených najdeme také ve Vergiliově hrdinském eposu Aeneis (kolem roku 30 př. n. l.), v Ovidiových Proměnách (kolem roku 8 n. l.) či v Plútarchových Životech slavných Řeků a Římanů (kolem roku 110 n. l.). Římský vojevůdce Quintus Sertorius ve druhé polovině 1. st. n. l. dokonce uvažoval o tom, že na dvou ostrovech blažených za sloupy Héraklovými (za Gibraltarem) založí ideální stát.

Staří Keltové zase snili o Zemi mladých Tir na nÓg, k níž duše putují skrze mlhu smrti, nebo o „ jablečném“ či „šťastném ostrově“ Avalonu, bájném místě posledního odpočinku krále Artuše, jak to poprvé uvedl Geoffrey z Monmouthu v Životě Merlinově (12. st.).

Antická idea ostrova blažených se ve středověku pod vlivem židovské-křesťanské tradice změnila na pojem insula amoena (líbezný ostrov) a později rozšířila na locus amoenus (líbezné místo), které už se ovšem nevztahovalo jen na ostrov.

Nicméně idea kouzelného ostrova žije dál, jak víme například ze Shakespaearovy divadelní romance Bouře (1612) či ze Swiftových Gulliverových cest (1726). Je trvalým ztělesněním touhy po návratu k harmonii, k níž byl svět kdysi stvořen. A je i obrazem krajiny dětství, do níž se chceme podvědomě vrátit.

Autor: MICHAL ŽÁK