Ostrov záchrany

    Uprostřed dubna se v celé řadě zemí a také v šestnácti městech ČR, stejně jako v Brně, uskutečnila pietní akce u příležitosti Dne památky obětí holocaustu. Lidé četli jména 6 milionů obětí šoa během druhé světové války. Jen málokterým židovským občanům z okupovaných zemí se podařilo uprchnout do zahraničí, jen mizivý počet států je byl ochoten přijmout. Pouze Mauricius, vzdálený ostrov známý v Evropě jako ideální místo dovolené, poskytl uprchlíkům mezi lety 1940–1945 lidské podmínky k přežití. Dnes obyvatelé ostrova o tom vědí již málo. A pokud vůbec, pak z knihy Geneviéve Pilot Šekel z Mauricia, která líčí tehdejší události.

    Geneviéve Pilot se narodila na Mauriciu, ale o holokaustu se dozvěděla teprve při jednom ze svých pobytů ve Frankfurtu. Jelikož se pamatovala na židovské uprchlíky, napsala knihu s cílem vyprávět o tehdejší situaci. Nyní o tom informuje také Manfred de Vries v německém Ilustrovaném židovském deníku.

Výletní lodě

    Pravděpodobně poslední židovští uprchlíci z nacisty obsazených zemí připluli na čtyřech výletních lodích po Dunaji až k Černému moři napěchování jeden na druhého a museli se spokojit s nedostatkem jídla – celkem se to podařilo 6000 uprchlíků z Německa, Rakouska a Československa.

    Vzhledem k tomu, že v této době nebyla žádná jiná země ochotna přijmout větší počet židovských uprchlíků, byla cesta do Palestiny jedinou šancí na záchranu.

    První zastávkou byla rumunská Tulcea v Černém moři. Cesta probíhala pod nacistickou vlajkou. Němci si slibovali od zesílené židovské emigrace do Palestiny destabilizaci Blízkého východu a tím oslabení Velké Británie.

    V Tulcea nasedli uprchlíci na staré, ale opravené nákladní lodě schopné zvládnout dobrodružnou cestou přes Egejské moře do Haify. Po přistání v přístavu však nepovolila pobřežní stráž Britského mandátního území v Palestině vstup do země a takto exemplárně varovat další přistěhovalce. Současně však oslovili Angličané představitele ostrova Mauricius s tím, zda jsou ochotni uprchlíky přijmout. Odpověď byla pozitivní.

    Hagana (podzemní židovská vojenská organizace) se s tím nehodlala smířit, pokusila se o poškození lodi, která uprchlíky přivezla do Haify, aby zabránila  jejich odjezdu na Mauricius. Použila však příliš silnou trhaviny a 260 židovských uprchlíků přišlo o život, 1580 přežilo a byli poté na člunech přepraveni na ostrov.

    Ministerský předseda Winston Churchill, který se o tom dozvěděl až později, podstatným způsobem ovlivnil svým prohlášením souhlas s pobytem 1580 uprchlíků na ostrově za předpokladu důstojné internace.

    Uprchlíci přijeli na ostrov v prosinci 1940 a do konce války byli internováni ve věznici Beau Bassi. Vzhledem k Churchillově intervenci se jim snažil velitel věznice pokud možno co nejvíce usnadnit jejich nucený pobyt.

    V blocích A a B s 340 celami bydleli muži. Dveře nebyly zamčeny a do určité míry zde také probíhal soukromý život. Uprchlíci záhy postavili dvě synagogy; liberální a ortodoxní. V ženské části byly velké ložnice v 30 boudách z vlnitého plechu.

    Teprve v lednu 1942 se situací zabýval britský Parlament, který rozhodl nutnost vytvořit předpoklady pro to, aby manželé mohli pobývat spolu. Po jednáních s velitelem tábora se dohodlo, že vdané ženy a jejich muži mohou být spolu denně od devíti hodin ráno do 21 hodin. Poznenáhlu se takto začal vyvíjet určitý způsob společného života.

    Hygienická zařízení byla relativně dobrá, v provozu byla také táborová nemocnice. Pracovali zde lékaři a sestry, rovněž uprchlíci. V roce 1941 vzniklo i Pohřební bratrstvo (Chevra Kadisha) a židovský hřbitov. Obtížná cesta na přetížených lodích způsobila epidemii tyfu, kterému mnozí podlehli.

    Kvůli usnadnění denního života byly zřízeny také zemědělské plochy obhospodařované uprchlíky, což byla jedna z možnosti výdělku. Kromě toho vznikly i dílny, mnozí získali práci v průmyslu. Muži vyráběli nábytek, hračky, štětce…, ženy pak kabelky a spodní prádlo.

    Od roku 1943 fungovala také servisní autodílna a truhlárna, která plnila armádní zakázky. Tyto možnosti byly vhodnou příležitostí pro získání dovedností, které budou moci uprchlíci využít jednoho dne v Palestině.

Válka skončila

    V červnu 1945 se uprchlíci dočkali osvobození a většina z nich odjela rovnou do Palestiny. 12. května odjelo 1 300 z nich na lodi Francínka do Haify. Jen málo z nich se chtělo vrátit do svých rodných zemí.

    Mauricius získal díky svému vysoce humánnímu jednání čestné místo v knihách dějepisu a historie. Uprchlíci se mohli po celou dobu volně pohybovat uvnitř tábora a často vězení dokonce opustit. I když nebyli svobodní a Britská mandátní správa je označovala za „ilegální jedince“ mohli až do konce praktikovat svoji víru.

    Každý kdo se dnes podívá na liberální, svobodný a demokratický život na Mauriciu, zjistí, že zde žijí v míru lidé všech možných náboženství a etnického původu, kteří společně utvářejí svoji budoucnost.

    Pobyt uprchlíků připomíná dodnes židovský hřbitov v Saint Martin se 126 náhrobky. V roce 2014 zde bylo otevřeno muzeum a deset let funguje již také synagoga. Slouží malé židovské obci se zhruba 40 členy.

ERIKA BEZDÍČKOVÁ

Židovský hřbitov na Mauriciu. (Foto: © Manfred de Vries)