Obligo

Takřka v předvečer státního svátku Dne české státnosti napsal Ondřej Neff do Lidových novin vtipný fejeton Český sen. Vychází z anekdoty o tom, o co usilují které národy, konkrétně Francouzi (chtějí noc plnou vášně), Taliáni (touží po stole s lahůdkami a vínem), Němci (vyžadují ordnung) apod. Ale nikdy prý se v těchto anekdotách nevyskytují Češi. I zamyslel se nad tím, o co by asi tak našinci mohli usilovat, a přišel na to: chtěli by být z obliga. Ovšem uvádí, že když se tuto anekdotovou pointu snažil uplatnit, nikdo se nesmál.

Český sen „být z obliga“ je ve fejetonu zmíněn třikrát (i s příklady). Ten jazykový obrat (idiom) občas bezmyšlenkovitě použijeme, aniž si uvědomujeme, co to je ono „obligo“. Slovník spisovného jazyka českého nás zpravuje o tom, že obligo je hovorový výraz (vzniklý z italského obbligo – závazek, od latinského obligare – zavazovat) a znamená závazek, povinnost, odpovědnost. V 19. století se v češtině objevily i další odvozeniny od obligare: obligace – dluhopis, závazek, obligátní či obligatorní – povinný, nutný, závazný, hovorově též obvyklý, pravidelný, obyčejný (opakem je fakultativní – volitelný, výběrový), a obligát, což v hudbě znamená důležitý hlas ve skladbě, který nemůže být při menším obsazení vynechán.

Latinské sloveso obligare vzniklo přidáním předpony ob- ke slovesu ligare – svazovat, spojovat, obtáčet, sevřít. Od tohoto slovesa vznikly výrazy liga (spolek, sportovní soutěž), ligatura (spojení, vazba, v typografii slitek čili spojení dvou znaků v textu, v hudbě spojení dvou tónů stejné výšky) a dokonce i liána (díky tomu obtáčení). Tyto výrazy obohatily češtinu také v 19. století. A už z 18. století je znám výraz aliance (spojenectví, spolek – od latinského alligare – přivazovat, svazovat, připoutat), který tak v češtině o něco předešel výraz liga coby spolek.

České sny

Vraťme se znovu k Neffovu fejetonu. Je toho názvu už třetím závažným, i když rozsahem nejmenším vkladem do české literatury. Tím prvním – a nejzávažnějším – byla stejnojmenná klíčová báseň Josefa Kainara (ze sbírky Český sen, 1953), poéma stylizovaná do ukolébavky, již zpívá svému synovi česká matka (v televizi ji kdysi procítěně zastoupila Jiřina Švorcová). Dítě je tu symbolem nové, šťastnější, socialistické budoucnosti, jeho sen je předstupněm této nové epochy. Jde vlastně o jakousi variantu – díky nové době už změkčené – revoluční myšlenky Jiřího Wolkera z dvacátých let, že „sen se zabíjí tím, že se uskuteční“. Do chlapcova plebejského snu jsou vtěleny i tradice husitské, motivy selských bouří a dělnických bojů, ba i ruské téma („hřbitovy Stalinových reků, / kteří jsou u nás / věčným domovem“).

Není proto divu, že se Kainarova báseň stala „nadlouho kanonickým textem socialistické poezie“. To uvádí Vladimír Macura ve své knížce Český sen (1998), což je „hanebně nepůvodní“ (jak sám píše) název souboru sémiotických (zaměřených na výklad znaků a symbolů) analýz českého myšlení a mýtů 19. století, například snů o vlasti, národě, Evropě, zdravém rozumu, revoluci atd.;  je jich celkem 17, z toho tři o spících rytířích. Spolu se Znamením zrodu (1983) představuje Český sen Macurovu průlomovou literárněvědnou práci na téma českého národního obrození. V Českém snu autor zevrubně probádal kontrast „snu“ (coby metafory ochromení národní aktivity) a „probuzení“ spícího národa k vlastenecké aktivitě.  

A do třetice se „český sen“ přisnil Ondřeji Neffovi. Uplynulo-li mezi prvním a druhým Snem pětačtyřicet let, pak mezi druhým a třetím je pouhých dvacet čtyři let, což ale představuje rozdíl generace. Pryč jsou už odkazy na minulost, byť jakkoli hrdinskou, a patetický Kainarův Český sen (včetně Jiřiny Švorcové) by dnes způsobil leda tak úšklebek, ne-li přímo smích. Totéž lze bohužel konstatovat i o nadlidském, a mnohdy marném úsilí českých vlastenců-buditelů. Neff naznačuje, že dnes je ideálem „být z obliga“, držet se zpátky, byt v pohodě či „v poku“. To ovšem bylo dávným cílem maloměšťáků, šosáků (těch, kdo v mysli stále nosí zoufale nemoderní šosatý kabát) a všech, kdo se drží zpátky, nemajíce elán, kuráž, odvahu, a kdo se naopak vyznačují vlastnostmi, jež charakterizují zbabělce, přizpůsobivce, zpátečníky, zaostalce, omezence, tupce, hlupáky, ignoranty… a dalo by se možná dále stupňovat v duchu spisovné i nespisovné češtiny až po moderní vulgární přizdisráče či přizdichcáče a poněkud méně razantní přizdihráče (což jsou podle slovníku Čeština 2.0 lidé neriskující bez ohledu na charakter hry).

Nezbývá než znovu a stále si připomínat slova Václava Havla z Projevů o české státnosti (Co daly naše země Evropě a lidstvu, III. část, Evropský literární klub, 2000, s. 554): „Diktatura peněz, zisku, neustálého hospodářského růstu a z toho vyrůstající nutnosti drancovat zemi bez ohledu na to, co bude za pár desítek let, jakož i vše ostatní, s čím je tato materialistická posedlost dnešního světa spojena nebo co ji provází, od rozkvětu sobectví přes potřebu vylhat se z osobní odpovědnosti splynutím s kolektivitou smečky a obecnou neschopnost lidského svědomí držet krok s vynálezy rozumu až po odcizení v ohromných moderních aglomeracích – to všechno jsou úkazy, jimž nelze jako celku a vskutku účinně čelit jinak, než novým mravním vzepětím, tedy určitou proměnou ducha a lidského vztahu k životu a světu.“

Tedy nikoli „být z obliga“, ale vybičovat se k novému mravnímu vzepětí. To by měl být náš závazek, naše povinnost a odpovědnost. (Den české státnosti snad trochu toho patetismu připustí.)

MICHAL ŽÁK