O lenochu a peru

Při luštění křížovek člověka někdy zarazí úplně jednoduchá věc. Tak například máte požadavek „pomůcka pro psaní“ na pět písmen, druhé je „e“. Začnete uvažovat: Že by „sešit“? To ale je málo logické vzhledem k zadání (tedy ne že by zrovna zadání vždy oplývalo logikou). Jenže co tedy? Křížovým vyplňováním nakonec dospějete ke kýženému cíli: Je to lenoch!  Ano, ten list potištěný po líci silnými linkami a po rubu čtverečky, který se vkládal pod bílou stránku a pomáhal udržovat písmenka v rovině. Kdepak je mu konec… Nám, lidem jednadvacátého století, odvyklým psaní rukou (to nechme počítači, má větší hlavu), už dávno lenoch zmizel v propadlišti dějin. Inu, nepoužíváš lenoch, sám jsi lenoch!

Tím nám naskakuje další, ve skutečnosti ovšem základní význam slova lenoch, tedy zahaleč, povaleč, pecivál, darmošlap, flákač, flink, lajdák, obejda, budižkničemu, pohodlník, ve staré češtině též prázdník či ležák („mladí ležáci, staří žebráci“). A možná by se našla i další pojmenování pro ty, jimž práce, „která vrozena přírodou lidstvu jest“, prostě nevoní.

Takový člověk byl líný (14. st.), staročesky léný, léní, v praslovanštině lěnъ, což se spojuje s latinským lēnis (pomalý, mírný). Ve staročeštině bylo sloveso leniti si (lenošit), které my už známe jen v negativní podobě: nelenit, nelenit si (nepociťovat jako obtíž, nelitovat námahy, nebýt zatěžko), nelenit se (nebýt líno: „komu se nelení, tomu se zelení“). Od 15. století je známo slovo lenoch, tedy líný člověk, a od 19. století i lenoch coby opěradlo u židle – ale to je z německého Lehne (opora) – a lenoška (stolice s opěradly).

Lenost (latinsky acedia) byla ve starověku a středověku považována za šestý ze sedmi hlavních hříchů, a to nejen coby lenost tělesná, nýbrž i duševní, jež způsobuje melancholii. Výtvarným symbolem byla otylá žena jedoucí na oslovi, případně na volovi či praseti, nebo také pštros s hlavou v písku. A v 19. století se objevilo ještě jedno označení lenosti – lenora, vzniklé žertovným přikloněním k domáckému jménu Lenora (od Leonora).

Mladý Hieronymus Bosch kolem roku 1471 namaloval stolní desku Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci člověka, na níž jsou obrazy lidských hříchů uspořádány do kruhu; celek pak navozuje představu božího oka dohlížejícího z nebe na lidstvo. Acedia je znázorněna postavou spáče, snad kněze, který lenošením zanedbává své duchovní povinnosti; toho se snaží vzbudit žena oděná na mši. Jde nejspíš o evokaci pasáže z Knihy Kazatel (6, 9 násl.): „Jak dlouho, lenochu, budeš polehávat, kdy už se konečně ze snu probudíš? (…) Vtom jako tulák bída navštíví tě, jako loupežník tě nouze přepadne!“ Lenost je v Bibli odsouzena na mnoha místech, nejvíce u sv. Pavla v 2. listu Tesalonickým (3, 10), kde se praví: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Za minulého režimu to biblické heslo znělo úderněji: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Tedy ať nejí nejen ten, kdo nechce pracovat, ale i ten, kdo pracovat nemůže (vot gumanizm!).

Celou škálu lenivosti najdeme v pohádkách: od snahy oprostit se od jakékoli, i sebelehčí  pracovní činnosti, například v německých Pohádkách bratří Grimmů (1812–1815, Líný Honza a Tlustá Terka, Líná přadlenka, Dvanáctero líných pacholků), přes Honzu Lenivce z Anglických pohádek (1890) Josepha Jacobse až po sám vrchol – pohádku O líném Honzovi Josefa Lady (Nezbedné pohádky, 1946), v níž Honza vůbec neopouští pec, kde se věčně povaluje, takže i draka, kterého má podle věštby zabít, mu musí přivést až do sednice. Podobně na tom byl i král z Werichovy Líné pohádky (Fimfárum, 1960), který byl líný i si pamatovat, kolik má synů, z nichž jeden byl línější než druhý; a nepředal jim vládu, protože byl líný umřít.

Český Honza ovšem není jen líný a hloupý, ale je případně i vychytralý, silný a dokáže přehádat i krále (a tak podobně), jak to známe z pohádek Boženy Němcové, Jindřicha Šimona Baara, Jiřího Horáka, Josefa Lady, Jana Drdy, Jana Wericha a dalších – a vlastně už z jedné z nejstarších českých pohádek, nazvané Hloupý Honza, zapsané v Quadragesimale admontském (14. st.), což je sbírka latinských postních kázání české provenience, a uvedené v knize Karla Dvořáka Nejstarší české pohádky (1976).

Nicméně vraťme se k lenochu coby pomůcce pro psaní. Taková pomůcka by pisatelům hodně dlouho byla k ničemu. Pomineme-li dobu pravěku, kdy se prvotní znaky tesaly do kamene či ryly do podobně neprůhledných podkladů, a zavítáme do nám už bližšího antického Řecka a Říma, shledáme se s tím, že se písmo vyrývalo rydlem (zvaným řecky stylos a latinsky stilus –odtud styl čili sloh) do černým voskem potažených destiček, později se psalo na papyrus, hliněné střepy (řecky ostrakon), na plátno, na desky potažené vrstvou sádry a posléze na pergamen, tedy na vydělanou zvířecí (hlavně oslí) kůži (charta pergamena – pergamenový list, dle maloasijského města Pergamon), a to buď brkem, nebo perem z rákosu (latinsky harundo, tj. rákos, calamus, tj. stéblo rákosu – odtud kalamář –, či penna, tj. pero, peří, peruť – odtud penál). Pero či péro (14. st.), v praslovanštině a staroslověnštině pero, vzniklo z indoevropského (s)per- (letět). Brk či brko (14. st.), z praslovanského bъrkъ, je středová dutá část ptačího pera, která se kvůli psaní seřízla do špičky. Péro i brko ve vulgární mluvě označují mužské přirození, obě slova též tvoří základ různých rčení: tě péro nebo těpic je pozdrav na přivítanou, o sto péro znamená stoprocentně, určitě, silně, rychle, naplno. Zajímavý původ mají dle etymologa Václava Machka rčení natáhnout brka či bačkory: obě jsou z hanáckého brdečko či paprče, což je název rozporky, k níž jsou připevněny postraňky zapřaženého koně; když kůň zemřel v tahu, natáhl nohy a tím i postraňky čili brdečka nebo paprče. Nehanáci tomu neporozuměli a upravili si ta rčení na natáhnout brčka/brka či papuče/bačkory. Existují i výrazy brkat (o překážky) či dát někomu brka (podrazit nohy).

Inkoust (16. st., z řeckého énkaustos – vpalovaný) bylo původně tmavě červené barvivo, které se vpalovalo nebo v horkém vosku nanášelo na podklad; z toho je i malířská technika enkaustika (používal ji mj. brněnský Antonín Procházka), při níž se na plátno nanáší místo barev horká vosková směs. Latinská obdoba atramentum (černidlo) byla vyráběna ze sazí a klovatiny, nebo šlo o sépiové barvivo. Titul knihy a jméno autora se tehdy psal červeným inkoustem (latinsky ruber – červený, původně červená hlinka nebo křída, později červený nadpis – odtud rubrika).

Možná není od věci zakončit toto stručné pojednání stařičkým lingvistickým vtipem: Rodiče poslali Pepíčka na poštu s peněžní poukázkou vyplněnou tužkou. Pan poštmistr koukl na poukázku a pak na Pepíčka, vrazil mu poukázku do ruky a pravil: „Perem.“ Pepíček se vrátil smutně domů s tím, že na poště perou…

Začíná nový školní rok. Myslíte, že v papírnictví je dost lenochů?

MICHAL ŽÁK