Nezapomeňme na jméno Nansen

10.01.2016 09:55

    Brněnská pobočka pražského židovského muzea, sídlící na tř. kpt. Jaroše, pořádá pravidelné večery rozhovorů se zajímavými lidmi, výstavy fotografií i uměleckých děl. Sedmého ledna tohoto roku uspořádala besedu s paní docentkou Miluší Juříčkovou z Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Masarykovy univerzity. Nazvána byla Jméno Nansen a českoslovenští uprchlíci v roce 1939.  Zaujalo mne to.

    Kdysi dávno, hned po válce se mi dostala do rukou knížka FRAM. Popisovala cestu lodi stejného jména ledovými pustinami. Nejsem si jistý autorem, ale vím, že ji psal za nocí a dnů osamění, tváři v tvář chladnému, nekonečnému Vesmíru. Mohl to být Royald Amundsen na cestě k jižnímu pólu. FRAM mu v roce 1910 přenechal jiný slavný norský polárník, Fridtjof  Nansen, jenž s ní v letech 1893 až 1896 podnikl cestu k pólu severnímu. Možná, že ji napsal Nansen, autora jsem se pokusil dohledat na internetu, nedohledal jsem. Popravdě, úvahám o všehomíru a člověku v té knížce jsem jako kluk příliš nerozuměl, ale líbila se mi, protože popisovala odvahu mužů unášených mořskými proudy k cíli.

    Ta vzpomínka mi vytanula v mysli, když jsem naslouchal paní docentce, která v sále brněnského židovského muzea, vzkřísila Nansenovo jméno. Tento odvážný muž byl nejen prvním, co stanul na severním pólu, ale také diplomat, vrchní komisař pro uprchlíky ve Společnosti národů, díky jemuž spatřil světlo světa tzv. Nansenův pas, dokument, který byl vydáván tisícům uprchlíků, co se po první světové válce pohybovali Evropou bez dokladů a bez domova. Majitelé pasu mohli legálně cestovat do dvaapadesáti zemí, včetně Československa. Nansenův pas získalo v poválečných letech 450 tisíc lidí, mimo jiné Marc Chagall nebo Igor Stravinskij. Fridtjof Nansen zemřel v roce 1930. V jeho díle pokračoval cílevědomě syn Odd. Byl to úspěšný architekt. V roce 1936 založil nadaci nazvanou Nansenova pomoc (Nansenhjelpen). Odd často navštěvoval Prahu i Bratislavu a v roce 1939 organizoval emigraci Čechoslováků do Norska a odvezl také 37 židovských dětí. Bohužel, v roce 1940 přepadl Hitler Norsko, někteří rodiče těchto dětí se domnívali, že bude lépe, když budou zase pohromadě, a tak si je vyžádali zpět – nikdo z nich nepřežil. Koncentračním táborem Sachsenhausen nakonec prošel sám Odd Nansen. Sekretářka nadace Igrid Helliesen Lundová po jeho zatčení zničila celou kartotéku nadace, aby informace nepřišly do rukou nacistů. Proto je dnes tak těžké dopátrat se jmen a osudu lidí, které nadace zachránila před deportací.

    Přesto se paní doc. Juříčková o to pokouší, hledá stopy jejich pobytu v Norsku.  Z Brna nebo z Moravy odvezla Nansenova nadace například lékaře Leo Eitingera, odjel jako doprovod zmíněných dětí. Jenže v roce 1942 byl s ostatními norskými Židy přesunut do Osvětimi. Pracoval zde jako táborový lékař, přežil, a po válce se usadil v Norsku. Stal se světově uznávaným psychiatrem, zkoumal vlivy agrese na psychiku člověka, tento psychiatrický odbor se nazývá viktimologií a Eitinger zaň dostal titul komtur Norského královského řádu sv. Olafa... Eitinger zemřel v roce 1996.

    Neobvyklý byl také osud lékaře Edgara Brichty, který je popsán v knize Deváté dítě (vyšla v nakladatelství Kniha Zlín). V roce 1939 mu bylo devět, dostal se k bezdětným manželům, kteří ho přijali velice dobře. Jenže jeho ambiciózní pěstoun se stal členem Národního sjednocení, strany, která sympatizovala s nacisty. Navenek brojil proti Židům a doma měl židovské dítě... Brichta přežil, odstěhoval se do Austrálie a pak do Ameriky a několikrát navštívil české země.

    Doc. Juříčková vzpomněla i architekta Otto Eislera, Narodil se 1. června 1893 v Bystřici nad Pernštejnem, se svými bratry Hugo a Mořicem měli v Brně stavební a dřevařskou firmu, které Brňané vděčí za mnoho moderních prvorepublikových obytných budov. Otto byl mezi dětmi, které Nansenova nadace odvezla do Norska, po obsazení země se je nadace pokusila přesunout do Švédska, Otto si na pochodu snad zlomil nohu, jak říkají některé prameny, byl zadržen, dostal se do Osvětimi a na konci války do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Pak se vrátil do Brna. Bratři Hugo a Mořic nepřežili, Otto se po návratu začal věnovat firmě, Vítězný únor mu ji znárodnil a Ottu pak zaměstnala botanická zahrada Masarykovy univerzity. Zemřel v roce 1968.

    Zmiňme ještě Pavla Fraenkla, za první republiky vytvořil v tehdejší brněnské Universitní knihovně katalogizaci knih, mám za to, že s jeho nažloutlými štítky se veřejnost ve starém katalogu setkává dodnes, v roce 1940 dík Nansenově nadaci emigroval do Norska, po obsazení země se ocitl v koncentračním táboře, po válce se do Brna nevrátil, přednášel světovou literaturu na univerzitě v Oslu, publikoval práce o dramatu a skandinávské literatuře ale také o TGM a velkých českých spisovatelích.

    Besedu s doc. Juříčkovou uváděla se svým obvyklým šarmem paní Erika Bezdíčková a díky jí se rozběhla i debata o norské minulosti a současnosti. Pravda, s minulostí mívají Norové problém: padlo jméno Knuta Hamsuna, spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který ve zralém věku zahořel sympatiemi k Hitlerovi, (nedostalo se naštěstí na Vitkun Quislinka, který byl jako předseda kolaborantské vlády po válce popraven), zazněl ale dotaz na norský sociální úřad Barnevern, jehož praktiky odebírání dětí se stávají terčem rostoucí kritiky ve světě. Nakonec samozřejmě převážila pozitiva, která si tato malá severská země a její odpor vůči nacistické agresi a pomoc tisícům uprchlíků zaslouží, a stejně tak si zaslouží poděkování za finanční pomoc, kterou poskytuje zemím střední a východní Evropy v rámci tzv. Norských fondů, z nichž byly opraveny stovky drobných a větších památek v českých zemích i na Slovensku a díky kterým bude v brzké době otevřena i brněnská synagoga.

LADISLAV VENCÁLEK