Na školení v kavárně

    Onehdy jsem byl svou dobrou známou z Prahy zaveden do brněnské kavárny Mezzanine – pojď, povídá, je tam pěkná výstava, celá Praha o ní mluví – teda Praha – spíš Břežany u Prahy, no, slevila potom, prý si o ní tuhle povídali v kuchyni v těch Břežanech, protože v Mezzanine vystavuje jejich neteřinka Dominika. Tak jsem šel a zjistil jsem, že to je příjemná kavárna, jedna z mála, kde jsou k dispozici noviny i kulturní týdeníky a časopisy. Budiž vedení kavárny pochváleno. A o stěny jsou tam opřeny panely o rozměrech metr krát metr s mozaikami. Tisíce střepů přilepených disperzním lepidlem na dřevotřískovém podkladu: květiny, všelijaké podobizny, jakýsi statický orloj odměřuje čas strávený u kafé, no je to pěkné a barevné a jsou to vybrané práce, které vznikly během deseti let v kurzech, které pořádá Středisko volného času Lužánky. Vždy týden v létě stráví přihlášení z celé republiky v Brně a za ten týden se jim dostane základního naučení – že mozaika je jedna z nejstarších výtvarných technik, kterou znali už staří Řekové a Římané a že mozaikou je vyzdoben celý islámský svět – tam je to sám ornament, neboť se nesmí zobrazovat živá stvoření – a dokonce, že městem s největším množstvím mozaikové výzdoby na světě, či řekl v Evropě? je Praha – aspoň to tvrdí lektor, který účastníky prázdninových kurzů školí, Libor Havlíček, autor mozaikové výzdoby interiérů řady veřejných i soukromých budov.

    Výstava je doplněna cedulkou se jmény a kontaktem na vystavující – pro případné zájemce o koupi – zaujalo mně, že jsou to samé ženy. Pan Havlíček konstatuje, že za těch deset let, co kurzy vede, tam žádný mužský nebyl, nebo když byl, tak záhy s nádobíčkem praštil a odešel na pivo. Je to piplavá práce a vyžaduje trpělivost a zručnost – ženy mají odjakživa větší vlohy pro ruční práce, pletou a šijí, přebírají hrách a čočku – a tak je jim výroba mozaik bližší, tvrdí. Účastnice kurzů jsou z celé republiky a nejrůznějšího věku – od mladých dívek po důchodkyně. Naše výše zmíněná neteř Dominika je matkou čtyři dítek a tvrdí, že týden strávený bez nich je očistnou kúrou. Pro ni i pro děti. Pan Havlíček míní, že podstatná část účastnic kurzů se nechce stát umělkyněmi, ale odpočinout si a nabrat nových sil do všedního života. Já bych ale řekl, že tvůrčí přetlak a jeho ventilace je nedílnou součástí výroby mozaiky. Nejdřív totiž musíte vzít kladívko a rozdrtit krásné, nejlépe italské kachličky na drobné kousky, a ty potom skládáte jednu k druhé. Pan Havlíček míní, že kurzy mají jistý terapeutický účinek.

    Pořádá je Středisko volného času Lužánky. Jejich organizátorka Ilona Kulíková žádá, abychom určitě uvedli, že tyto kurzy mohou proběhnout jen díky tomu, že vedení Lužánek je toleruje a respektuje, a proto také mohou nabídnout zájemcům přiměřenou cenu, která by v tzv. hobby sféře byla mnohem vyšší.

    S panem Havlíčkem jsme ještě probrali řadu technických detailů, konstatoval např., že povědomí a zájem o mozaiku v interiéru i exteriéru je dnes mnohem vyšší než, řekněme, před deseti lety, že se používají nejen obkladačky, ale taky mramor, sklo nebo dřevo, mně překvapilo, že žáci tiskli střepy do lepu přímo, přímo vyráběli pozitiv, kdežto v arabských zemích, jak jsem mohl sledovat, kladou střípky obráceně, vzhůru nohama, takže vznikající obraz vlastně nevidí, a až plato s mozaikou převrátí, tak poznají, zda se někde nespletli. Je to tak, říká pan Havlíček, metoda naše nazývá se ala primo, přičemž metoda používaná v muslimském světě je mnohem náročnější na prostorovou paměť a představivost, snad proto ji tam provozují jen muži – vzpomněl jsem dávných časů, kdy sazeči a metéři v novinách pracovali se sazbou a matricemi taky takto podobně, zrcadlově obráceně, a že dívky a ženy byly vzácnými květinkami mezi chlapy. Ještě bych dodal, že zdejší účastníci kurzů při získávání střepů to mají jednoduché, prostě roztřískají zakoupenou kachličku příslušné barvy, zatímco tvůrci mozaiky v Arábii musejí každý jednotlivý střípek obrobit kladívkem – pan Havlíček mi vysvětlil, že tamní střípky na mozaiku se celkem snadno opracovávají, protože jsou vypalovány při mnohem nižší teplotě nežli středo- a severoevropské obkladačky, neboť ty musejí odolat větru dešti, ba i mrazům, což tam dole nemusejí.

    Ještě bych řekl, že v té kavárně Mezzanine na počátku ulice Údolní se nekouří a vzadu mají takovou místnost pro maminky s dětmi, takovou školku s kafíčkem. A že výstava mozaik v kavárně Mezzanine potrvá do konce února roku 2016.

U arabské kávy sestavil LADISLAV VENCÁLEK
Foto: autor a Viktorie Gucfa