Hošťálkova Všehochuť r. 2017

      Všehochuť r. 2017 je název stošedesátistránkové publikace, v níž brněnský novinář, publicista a zakládající člen spolku Moravskoslezský kruh Antonín Hošťálek (1950) sesbíral drobné plody své práce a která přichází letos na jaře na knižní trh. Autor v současné vede periodikum Pečuj doma, které vydává Diakonie ČCE.

    Těch sesbíraných drobných plodů Hošťálkovy práce – jak napovídají jejich titulky – je 36. Dotýkají se tak závažných problémů, jako je zneužívání opiatik k eutanázii v paliativní péči či omezovacích prostředků, mezi něž patří i kurtování, rostoucí sebevražednost seniorů a stoupající počet žebrajících důchodců. V Brně bylo před několika léty napočítáno 1 306 bezdomovců. Lidé bez domova jsou stále v pohybu jako ryby v moři, nelze je přesně spočítat. Poměr mužů a žen v této cílové skupině je přibližně 1:3 nebo 1:4 ve prospěch mužů. Podle statistického sčítání v roce 2011 bylo bezdomovců v naší republice přes 9 000 a bezdomovkyň přes dva a půl tisíce. Ženy jsou praktičtější.

    Hošťálek v návaznosti na loňské oslavy 28. října na pražském Staroměstském náměstí otevřel rozpravu přátel prostřednictvím e-mailu, které se zúčastnili sociolog a historik Petr Schnur, žijící v Hannoveru, slavista a amerikanista Ladislav Plch, prozaik a vědec Zdeněk Gába a publicista Karel Nečas. Rozprava skončila 21. listopadu a čtenáři je předkládána v autentické podobě, jen časově uspořádána. Majdanský puč vzdor výzvám představitelů reprodukčních uměn s mediálně „profláknutými“ obličeji k neklidu se u nás nekonal.

    Letos uplyne 170 let od úmrtí Josefa Jungmanna. Stvořil slovník, který měl 150 svazků po 3 000 stranách formátu 17 x 13 cm. Co nenašel v češtině pak hledal v moravštině, slovenštině, staroslověnštině, slovinštině a končil většinou v polštině a ruštině. Nashromáždil nakonec na 300 000 slovních kořenů a k tomu dílo předpon a přípon. Nakonec se podařilo vytvořit zásobu z 98 procent ze slovanských jazyků a germanismy v češtině prakticky vymýtil. Vsadil na časoměrnost, střídající se dlouhé a krátké slabiky. Chtěl vytvořit jazyk citový, hudební, básnický, obrazotvorný, libozvučný, zpěvný. Důsledně dbal, aby čeština nebyla huhňavá, mumlavá, štěkavá, skřehotavá, chrchotavá... Jazyk je tím libozvučnější, čím více má samohlásek.

    Hošťálek od mládí žije v Černých Polích. Srdečný vztah má k vedlejším Husovicím, zejména k těm starým. Teď se mu tam nelíbí nevkusné stavby a přestavby. Tato čtvrt se stále více začala připodobňovat těm sousedním. Ve své zatím poslední publikaci vzpomíná Hošťálek na své rodiče, na otce, který mu své názory nevnucoval a často mu jen opakoval, aby se učil, ať nedopadne jako on. Ať nemusí dřít jako on. „To, že jsem nemusel fyzicky dřít, bylo nakonec jedno z mála, co se mu  v mém případě splnilo,“ vyznává se.  (bh)