Jenom vzdělanost…

    Setkání pro kolegyni Eriku Bezdíčkovou mnohokrát se opakující… nesčetněkrát stála před třídou studentů a studentek a vyprávěla… bylo to tentokrát jiné? – ptám se… Ano i ne... Všichni byli milí a příslovečný špendlík by byl slyšen, kdyby spadl…

    V půli března, v pěkný předjarní den se konalo setkání paní Eriky Bezdíčkové se studenty  litomyšlské Vyšší odborné školy pedagogické a Střední pedagogické školy, kterýžto název nese pedagogické souškolí, jediné v republice, připravující žákyně a žáky na dráhu učitelek a učitelů mateřských škol, pedagogů pro hudební, tělesnou a výtvarnou výchovu v dětských domovech a domovech mládeže a speciálních pedagogů.

    Paní Erika přijela vyprávět mladým lidem o jednom z nejsmutnějších období moderní historie, o čase před druhou světovou válkou, o válce a o svém pobytu v koncentračních táborech, o svém setkání s Josefem Mengelem v Osvětimi… vždy elegantním, vždy upraveným, který s chladným pohledem odměřoval chvíle života a chvíle smrti. Jediným pohybem oddělil třináctiletou Eriku od její maminky – tu poslal do plynové komory...

    Životní pouť Eriky Bezdíčkové popsala v roce 2008 ve filmu Sedm světel a později ve snímku Hořký návrat z pekla dokumentaristka Olga Sommerová, a sama Erika Bezdíčková se do těch let vrátila v knížce Moje dlouhé mlčení. Přiznává, že dlouho váhala, než ji začala psát…: „Drahný čas jsem o těch věcech nemohla hovořit na veřejnosti a dokonce ani mým dětem jsem nic nevyprávěla. Vím, že jsem nebyla s tímto mlčením osamocena. Málokdo z těch, co přežili, se chtěl k oněm dnům, měsícům i rokům vracet…“ Také o tomto traumatu hovoří při svých setkáních. Vyznává se z podivného pocitu, kterým trpí většina vězněných, kteří přežili… z jakéhosi ostychu, dokonce z výčitek, uložených kdesi hluboko v duši – jak to, že já jsem zde, já jsem přežila, a proč, když tisíce jiných…

    „Ale myslím, že v dnešním mediálně bezohledném světě je nutné o té době hovořit. Je to memento, to, co se stalo, mohlo by pokračovat, pokud by mladí lidé neznali minulost…“ říká.

    Ale otázky  litomyšlského mládí byly poučené, je vidět, že pedagogové na této škole vědí, co činí, a neutíkají před minulostí, konstatuje Erika, a proto taky upřímně odpověděla i na otázku, zda je z té doby něco, co ještě nikomu neřekla, ani ve filmu, ani ve své knížce… „Ano, jsou takové věci, které bych nikdy nikomu nesdělila. A vám, jako budoucím pedagogům, kteří budete mít co do činění i s psychologií, musím povědět, že jsou životní chvíle, a s nimi spojená traumata, která vás pronásledují, a která se nedají vytěsnit žádným terapeutickým zásahem toho nejlepšího psychologa, či psychiatra. Přála bych vám, abyste se s takovými okamžiky ve svém životě nikdy nesetkali. A říkám to právě dnes, kdy se situace ve světě podivným způsobem komplikuje a v mnohém mi připomíná situaci ve třicátých letech minulého století, kdy se davy lidí daly zfanatizovat psychopatem… a kdy nenávist k rase, náboženství a původu vyústila v nejhorší válku v dějinách…“

    Střední pedagogická škola a Vyšší odborná pedagogická škola v Litomyšli oslavily v roce 2015 sto deset let od založení pedagogického učiliště v tomto půvabném městě. Besedy s paní Erikou se účastnila stovka budoucích učitelek, a mezi nimi i nějací muži – na prstech spočitatelní. Bylo to tentokrát jiné? – ptám se Eriky: „Bylo, nebylo,“ povídá… „ale jsem ráda, že se to odehrálo právě ve škole budoucích učitelů. Jenom vzdělanost nejširších vrstev může předejít takovým excesům, k nimž došlo v Evropě ve dvacátém století a k nimž svět nemá daleko ani dnes.“

Text a snímky: LADISLAV VENCÁLEK

Vlevo: Učebnu naplnily budoucí učitelky mateřských škol a oborů speciální pedagogiky. – Vpravo: Erika Bezdíčková hovoří s ředitelem školy Stanislavem Leníčkem.